Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to ve splátkách v minimální výši 3 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje prvním měsícem po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 7 635 Kč, smluvního úroku ve výši 0,50 % denně z částky 24 813 Kč od 8. 9. 2025 do 6. 12. 2025 a smluvního úroku ve výši 0,10 % denně z částky 24 813 Kč od 7. 12. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 27 635 Kč se smluvním úrokem ve výši 0,50 % denně z částky 24 813 Kč od 8. 9. 2025 do 6. 12. 2025 a smluvním úrokem ve výši 0,10 % denně z částky 24 813 Kč od 7. 12. 2025 do zaplacení, a to na základě smlouvy o podnikatelském úvěru číslo L354405 ze dne 25. 7. 2025. Podle žalobkyně se žalovaný registroval na internetových stránkách [webové stránky], předložil fotokopii svého dokladu totožnosti a zaslal ověřovací poplatek ze svého účtu. O úvěr měl požádat v klientské sekci, kde v žádosti vyplnil podstatné náležitosti. Po odsouhlasení žádosti žalobkyní byl vygenerován návrh smlouvy o úvěru a žalovanému zaslán na verifikované číslo mobilního telefonu jedinečný autorizační SMS kód. Žalovaný tento SMS kód zadal v aplikaci žalobkyně, čímž odsouhlasil a uzavřel smlouvu o úvěru. SMS kód připojený na smlouvu o úvěru nahrazuje fyzický podpis žalovaného. Na základě smlouvy byl poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč na účet žalovaného č. [č. účtu], a to dne 25. 7. 2025. Žalovaný se zavázal úvěr splatit jednorázově do 24. 8. 2025 společně s poplatkem za sjednání a čerpání úvěru. Strany se následně dohodly na prodloužení data splatnosti do 7. 9. 2025. Žalovaný však neuhradil žalobkyni ničeho.
2. Žalovaný potvrdil to, že převzal od žalobkyně částku 20 000 Kč. Smlouvu však považuje za neplatnou, neboť se jednalo o spotřebitelský úvěr a žalobkyně nedostatečně posoudila jeho schopnost úvěr splatit, úroková sazba je v hrubém rozporu s dobrými mravy, a i další ujednání jsou zjevně nepřiměřená. V době sjednání úvěru nestíhal platit své závazky, prostředky využil na splátku hypotéky, elektřinu a plyn. Sjednání úvěru probíhalo prostřednictvím webu [webové stránky], kde se po zadání parametrů úvěru zobrazilo okno pro vyplnění jeho IČO. Smlouvu samotnou nevyplňoval, byla poskytnuta až zpětně elektronickou poštou a nezměnitelnost obsahu smlouvy nebyla zajištěna. Klient posílá SMS s variabilním kódem věřiteli a je to až věřitel, kdo připojuje tento údajný podpisový kód ke svoji verzi smlouvy. Žalobkyně nijak neprokazuje, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy právě v takovém znění, v jakém úvěrovou smlouvu žalobkyně předkládá. K elektronické verzi smlouvy není připojen podpis v elektronické podobě. S ohledem na svou finanční situaci a snahu plnit i ostatní své závazky požádal žalovaný o možnost úhrady částky 20 000 Kč v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Ve zbývající části navrhl žalobu zamítnout.
3. V reakci na obranu žalovaného žalobkyně uvedla, že zaslaný SMS kód považuje za prostý elektronický podpis. Smlouva je navíc opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného, který ke smlouvě připojil elektronickými prostředky (prostřednictvím obrazovky mobilního telefonu). Pokud je tedy zpochybňováno uzavření smlouvy ve znění předloženém žalobkyní, tíží s ohledem na právní domněnku stanovenou v § 562 odst. 2 o. z. důkazní břemeno o neuzavření smlouvy žalovaného. Žalobkyně poskytuje úvěry výhradně podnikatelům – fyzickým osobám, za účelem použití těchto úvěrů pro podnikatelské účely. Spotřebitelské úvěry není žalobkyně ani oprávněna poskytovat. Žalovaný navíc v čl. I.3 smlouvy prohlásil, že smlouvu uzavírá jako podnikatel. Pokud žalovaný tvrdí, že smlouvu uzavřel jako spotřebitel, uvedl tím žalobkyni v omyl a mohl se i dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Výši smluvního úroku i poplatku za poskytnutí úvěru nepovažuje za nepřiměřené.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Ze smlouvy o podnikatelském úvěru číslo [číslo] ze dne 25. 7. 2025 a dodatku ke smlouvě ze dne 24. 8. 2025 soud zjistil, že žalovaný poskytl žalobkyni údaje o svém jménu a příjmení, identifikačním čísle, rodném čísle, čísle občanského průkazu, čísle mobilního telefonu, emailové adrese a čísle bankovního účtu. Ke smlouvě i jejímu dodatku je připojen obraz podpisu žalovaného a čtyřmístný číselný kód, který měl být žalovanému odeslán prostřednictvím SMS a žalovaným vyplněn (v případě smlouvy 25. 7. 2025 v 8:38:02 a v případě dodatku 24. 8. 2025 v 17:09:00). Podle čl. 1 bodu 3 smlouvy klient prohlašuje, že tuto smlouvu uzavírá jako podnikatel a že úvěr využije pro účely svého podnikání. Podle čl. 2 bodu 2 se jedná o bezúčelový úvěr poskytnutý podnikateli v rámci podnikatelské činnosti.
5. Z fotokopie občanského průkazu žalovaného a fotografie žalovaného držícího tento občanský průkaz vyplývá, že shora uvedené údaje vyplnil do webového formuláře žalobkyně žalovaný.
6. Z výpisu z běžného účtu žalobkyně z července 2024 vyplývá, že žalovaný zaslal dne 10. 7. 2024 verifikační platbu ve výši 1 Kč z účtu vedeného na své jméno.
7. Z potvrzení o platbě soud zjistil, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného dne 25. 7. 2025 částku 20 000 Kč.
8. Z výzev k okamžitému splacení dluhu soud zjistil, že žalobkyně žalovaného o úhradu opakovaně upomínala.
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
11. Podle § 562 odst. 2 o. z. má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.
12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
14. Podle § 87 odst. 1, 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
15. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Soud shora uvedená skutková zjištění na základě citovaných ustanovení posoudil takto: Žaloba je důvodná jen částečně.
18. Soud se nejprve zabýval tím, jaká právní úprava dopadá na závazkový vztah mezi účastníky, tedy zda žalovaný při uzavření smlouvy jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti (jako spotřebitel) anebo v rámci své podnikatelské činnosti (jako podnikatel). Tato otázka je stěžejní pro závěr, zda se v daném případě uplatní ustanovení občanského zákoníku na ochranu spotřebitele a zákon o spotřebitelském úvěru. Pro zhodnocení charakteru smluvního vztahu účastníků bylo klíčové, zda žalovaný smlouvu o úvěru uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností, tedy zda prostřednictvím úvěru získané peněžní prostředky skutečně použil pro své podnikatelské účely, nebo zda v souvislosti se svou podnikatelskou činností nejednal. Podle ustálené judikatury je totiž pro posouzení postavení fyzické osoby uzavírající smlouvu o úvěru rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Pro aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele není rozhodné, zda je určitá osoba podnikatelem (tedy má podnikatelské oprávnění a v jiných vztazích jako podnikatel vystupuje) či jaké má s obchodními vztahy zkušenosti. Významné naopak je, zda v tom kterém vztahu je spotřebitel osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Přitom je třeba zkoumat faktický stav věci a odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo jedná jako fyzická osoba mimo rámec svého podnikání. Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahu, je třeba vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž by bylo zřejmé, že se při vzniku závazkového vztahu týkají podnikatelské činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3140/2023). I osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v konkrétním vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva skrytě obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“ (viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21).
19. S ohledem na shora popsané závěry důkazní břemeno stran prokázání toho, že smlouva o úvěru uzavřená se žalovaným skutečně neměla charakter spotřebitelského úvěru, ale jednalo se o právní jednání uzavřené mezi dvěma podnikateli, tížilo v řízení žalobkyni, neboť to byla ona, kdo pro sebe v řízení z takové skutečnosti dovozoval příznivé důsledky. Ty spočívaly v tom, že pokud by se o spotřebitelský úvěr nejednalo, nepodléhal by smluvní vztah mezi účastníky režimu zákona o spotřebitelském úvěru a na věc by současně nedopadala ani ustanovení na ochranu spotřebitele obsažená v § 1810 a n. o. z., což by samozřejmě nutně muselo mít dopad na právní hodnocení celé věci. Charakter smluvního vztahu účastníků byl důležitý například pro zhodnocení toho, zda vůbec a případně v jakém rozsahu měla žalobkyně před uzavřením smlouvy povinnost ověřovat úvěruschopnost žalovaného, jaké konkrétní nároky mohla po žalovaném požadovat v případě zesplatnění úvěru, respektive zda ve smlouvě ujednané sankce nepřesahovaly limity stanovené v § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud by se ukázalo, že žalovaný skutečně úvěrovou smlouvu uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností, byly by na žalobkyni kladeny výrazně nižší nároky, jak pokud jde o její postup před uzavřením smlouvy, tak i co se týče samotného obsahu smlouvy, jehož byla žalobkyně tvůrcem.
20. Na základě provedených listinných důkazů lze souvislost úvěrové smlouvy s podnikatelskou činností žalovaného dovozovat pouze z toho, jak byla daná smlouva označena (smlouva o podnikatelském úvěru), z označení žalovaného v záhlaví smlouvy (označen byl mimo jiné svým identifikačním číslem a adresou sídla) a dále z formulace 2 shora citovaných článků smlouvy (jejíž obsah je navíc sporný a žalobkyně neprokazovala, jak její informační systém reálně funguje a bez toho nelze domněnku podle § 562 odst. 2 o. z. použít, k tomu srov. blíže rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2025, č. j. 27 Co 150/2025). Ze shora citovaných závěrů soudní praxe však vyplývá, že pouze na základě takovýchto indicií nelze mít za jednoznačně prokázaný podnikatelský charakter dané smlouvy.
21. O tom by soud žalobkyni v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil při jednání, pokud by se k němu dostavila. Žalobkyně tudíž nepředložila dostatečné důkazy, ze kterých by bylo možné usuzovat, že želovaný získaný úvěr použil v rámci své podnikatelské činnosti (neunesla v tomto směru důkazní břemeno). Soud proto vycházel z toho, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou.
22. Prvním zásadním důsledkem shora uvedeného závěru soudu je to, že žalobkyni před uzavřením smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky úvěru. Žalobkyně přitom podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru byla oprávněna poskytnout žalovanému úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Pokud by žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila a úvěr poskytla v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, musel by soud podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nahlížet na úvěrovou smlouvu jako na absolutně neplatné právní jednání, přičemž pro žalovaného by to podle citovaného ustanovení znamenalo, že jedinou jeho povinností by bylo vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem.
23. Žalobkyně přitom soudu nepředložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že k jakémukoliv ověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy z její strany došlo (a s ohledem na svoji neúčast u jednání nemohla být v tomto směru soudem poučena). Úvěrová smlouva je tedy absolutně neplatná a žalovaný byl podle tohoto ustanovení povinen toliko vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbylé části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku byla žaloba zamítnuta, protože tento nárok měl základ v neplatné smlouvě o úvěru.
24. I pokud by však soud nevyhodnotil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou v důsledku neposouzení úvěruschopnosti žalovaného, musel by její absolutní neplatnost dovodit z obsahu této smlouvy - ujednání o výši smluvního úroku z prodlení ve výši 0,50 % denně by bylo třeba bez ohledu na cokoliv dalšího hodnotit jako zjevně rozporné s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatné podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.
25. Soud dále odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti soudem přiznané částky nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána (je v podstatě vyloučena jen samotnými okolnostmi sporu), a proto ji určil soud.
26. Jelikož žalovaný s ohledem na svou finanční situaci a snahu plnit i ostatní své závazky požádal o možnost úhrady jistiny v měsíčních splátkách po 1 000 Kč a tuto snahu potvrzují záznamy v informačním systému soudu (žalovaný aktuálně vystupuje na straně žalované ve 4 řízeních obdobného charakteru a všechny žalobce, jak [Jméno žalobkyně]. v tomto řízení, tak [právnická osoba] v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 164/2025, [právnická osoba] v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 198/2025 i [právnická osoba] v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 187/2025 zastupuje totožný právní zástupce), rozložil soud plnění do splátek. S ohledem na výši dlužné částky soud určil minimální výši měsíčních splátek tak, aby celkový dluh byl uhrazen do přibližně za 6 měsíců, a to pod ztrátou výhody splátek (v případě nesplacení byť jen jediné splátky řádně a včas se stane splatným celý zbývající dluh najednou).
27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť jejich úspěch ve věci byl téměř shodný (ke dni vyhlášení rozsudku byla žalobkyně úspěšná v částce 20 000 Kč a neúspěšná v částce 20 413,70 Kč).