Výrok
I. Žaloba o zaplacení částky 55 730,81 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p.a. z částky 55 730,81 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo a náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem ze dne 25. 9. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 55 730,81 Kč s příslušenstvím, na základě smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), a žalovaným dne 3. 4. 2023. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného tvrdila žalobkyně, že její právní předchůdkyně tuto ověřila výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji a dále lustrací v CEE, insolvenčním rejstříku, registru SOLUS, NRKI, BRKI, CRKI a EUCB. Bližší a hlavně konkrétní průběh ověření úvěruschopnosti včetně toho, jakým způsobem byla jednotlivá zjištění vyhodnocena, však žalobkyně neuvedla. Žalovaný nesplatil řádně a včas jednotlivé splátky.
2. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.
3. Zdejší soud ve věci nařídil jednání na den 18. 6. 2025, žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaný se však k jednání bez jakékoliv omluvy nedostavil. Soud proto ve věci jednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), v nepřítomnosti účastníků.
4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující: Z úvěrové smlouvy ze dne 3. 4. 2023 ve spojení s všeobecnými obchodními podmínkami a standardními informacemi o spotřebitelském úvěru (to vše v českém jazyce) má soud za prokázané, že se právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dohodli dne 3. 4. 2023 na poskytnutí úvěru ve výši 33 000 Kč s úrokovou sazbou 0,4026 % denně, tj. 146,949 % ročně a RPSN 299,98 %. Smluvní vztahy mezi účastníky se řídí maltským právem, avšak na žalovaného se vztahují také ustanovení o ochraně spotřebitele dle českého práva. Soudem příslušným k vedení soudního sporu proti žalovanému je soud členského státu EU, kde má žalovaný bydliště. V případě rozporu jazykových verzí má přednost verze česká (proto soud také vedl dokazování českou verzí).
5. Z dodatku o navýšení úvěrového limitu ze dne 8. 11. 2023 v českém jazyce je zřejmé, že se žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně dohodli na navýšení úvěrového limitu na částku 37 000 Kč.
6. Z historie čerpání úvěru soud zjistil, že žalovaný celkem vyčerpal úvěr ve výši 62 209 Kč a dohromady zaplatil 69 185,47 Kč.
7. Z informací o žádosti o úvěr soud zjistil pouze, že žalovaný uvedl jako zdroj příjmu plat/mzdu.
8. Další označené důkazy (úvěrová smlouva ze dne 3. 4. 2023, všeobecné obchodní podmínky, standardní informace o spotřebitelském úvěru, dodatek o navýšení úvěru - to vše v anglickém jazyce, smlouva o postoupení pohledávek s dodatkem, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o jednotlivých platbách, vyúčtování dlužné částky k 3. 7. 2024, oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní upomínka s podacím lístkem) soud s ohledem na právní posouzení věci neprováděl, neboť by takové důkazy byly nadbytečné.
9. Na základě výše uvedeného soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dohodl s právní předchůdkyní žalobkyně na podmínkách uzavření smlouvy o úvěru dne 3. 4. 2023 ve znění dodatku ze dne 8. 11. 2023, žalovaný celkem čerpal od právní předchůdkyně žalobkyně 62 209 Kč a zaplatil jí celkem 69 185,47 Kč.
10. Při stanovení rozhodného práva soud vycházel z článku 6 odst. 1, 2 ve spojení s článkem 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle kterého si smluvní strany sjednaly volbu maltského práva. V důsledku této volby však nesměl být žalovaný jako spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby jinak použila, tj. ochrany dle českého právního řádu.
11. Soud se proto následně zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru z hlediska řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného (§ 86 odst.1, § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy), tedy na základě ustanovení na ochranu spotřebitele dle českého práva. Žalobkyně žádným způsobem soudu neprokázala, že by její právní předchůdkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného, v tomto bodě zůstalo toliko u žalobních tvrzení, přestože byla žalobkyně poučena dle § 118a o.s.ř. včetně uvedení procesního následku v podobě neúspěchu ve sporu. Žalobkyně dokonce ani řádně netvrdila, z jakých podkladů ohledně finanční situace žalovaného její předchůdkyně vycházela, zejména jaké příjmy uvažovala pro posouzení úvěruschopnosti, jak byly tyto příjmy doloženy, jaké výdaje brala v úvahu, případně další splátky jiných úvěrů a celkovou finanční situaci žalovaného. Žalobkyně pouze vyjmenovala, jaké registry měly být ověřovány, a že byl proveden nějaký blíže neurčený výpočet.
12. Za uvedené situace je proto nutné uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně svým zákonným povinnostem nedostála, a v důsledku není možné právní jednání v podobě smlouvy o úvěru hodnotit jako platné (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
13. Z provedeného dokazování je dále patrné, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční plnění ve výši 62 209 Kč. Toto plnění by mohlo potenciálně představovat bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Žalovaný však předchůdkyni žalobkyně zaplatil celkem 69 185,47 Kč. Z uvedeného je proto patrné, že žalovaný celou poskytnutou částku předchůdkyni žalobkyně splatil a není zde důvod, aby jej soud zavázal k úhradě jakéhokoliv dalšího plnění. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v řízení zcela úspěšný žalovaný by měl právo na náhradu jeho nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.