Výrok
I. Žaloba o zaplacení 16 117 Kč s příslušenstvím se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1 Žalobou ze dne 31. 10. 2024 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 16 117 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 12 183,11 Kč a úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 16 117 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnila žalobkyně tím, že žalovaný uzavřel s původním věřitelem [právnická osoba] dne 23. 4. 2008 smlouvu o půjčce č. [hodnota], na jejímž základě mu v den podpisu smlouvy byla poskytnuta hotovostní půjčka 25 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu a zaplatit souhrnný poplatek 17 400 Kč a to formou 53 týdenních splátek po 800 Kč, kdy poslední splátka měla být zaplacena 29. 4. 2009. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když poslední plnění z jeho strany bylo uhrazeno 24. 2. 2013. Žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 26 283 Kč a k 21. 9. 2023 činila dlužná částka 16 123,41 Kč. Popsaná pohledávka byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z 21. 9. 2023. Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn a vyzván k úhradě dluhu, mimo výše uvedené dílčí plnění však na svůj dluh neuhradil ničeho2 Žalovaný k podané žalobě nevyjádřil, k ústním jednáním soudu se přes předvolání nedostavil a tato byla v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. konána v jeho nepřítomnosti.3 Na základě zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti přijal soud následující skutkové závěry:Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] že tato byla uzavřena mezi původním věřitelem [právnická osoba] a žalovaným jako dlužníkem dne 23. 4. 2008. Smlouvou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému půjčku 25 000 Kč, jejíž převzetí v hotovosti potvrdil žalovaný podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 17 400 Kč, tedy zaplatit celkem 42 400 Kč formou 53 týdenních splátek po 800 Kč. Roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) vyjádřená ve smlouvě činí 206,8%. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem dne 21. 9. 2023, přičemž dle připojeného seznamu postupovaných pohledávek byla předmětem postoupení i pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [hodnota]. Z přípisu původního věřitele ze dne 29. 9. 2023 bylo pak zjištěno, že žalovaný byl vyrozuměn o postoupení pohledávky a vyzván ke splnění dluhu postupníkovi, tedy žalobkyni.4 Po právní stránce dopadá na vztah účastníků podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.") právní úprava účinná v době uzavření smlouvy o půjčce, tedy zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“). Na řešenou věc dopadá dále zákon č. 321/2001 Sb., neboť poskytnutou půjčku je v daném případě třeba jednoznačně považovat za spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 tohoto zákona. Podle úpravy smlouvy o půjčce obsažené v § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky.5 Platnost smlouvy o půjčce je dále třeba posuzovat z hlediska obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR, která vymezuje limity smluvní volnosti stran v otázce výše sjednaného úroku. Soud proto přezkoumal soulad smlouvy s dobrými mravy, kdy parametry a podmínky poskytnutého úvěru byly zjištěny ze smlouvy, jak je uvedeno výše. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal původnímu věřiteli zaplatit za poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč na dobu 53 týdnů činí 42 400 Kč, přičemž celou tuto částku je třeba považovat za úrok z úvěru bez ohledu na to, že je ve smlouvě označena jako „souhrnný poplatek“. Ze smlouvy ani z okolností věci nevyplývá, že by z uvedené částky měly být hrazeny jakékoliv vedlejší náklady původního věřitele a tento poplatek tak představuje pouze formu úplaty za půjčení peněz, tedy úrok. Z uvedeného lze stanovit roční úrokovou sazbu ve výši 98,54% (viz např. kalkulátor na internetových stránkách https://www.finance.cz/uvery-a-pujcky/kalkulacky-a-aplikace/splatkovy-kalkulator), kdy soud pro zjednodušení výpočtu vyšel ze souhrnné měsíční výše splátky 3 200 Kč a doby splácení 13 měsíců.6 Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 uvedl, že neodporuje dobrým mravům úrok, který významně nepřesahuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání s přihlédnutím k úrokovým sazbám bank, přičemž dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 lze u nebankovních subjektů nesoucích vyšší míru rizika akceptovat i úrok přesahující tuto hladinu trojnásobně. Dle veřejně dostupné databáze České národní banky ARAD činila v době uzavření smlouvy obvyklá roční úroková sazba u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností do 1 roku 13,62%.7 V posuzovaném případě, kdy úroková sazba desetinásobně převyšuje obvyklou roční úrokovou sazbu u spotřebitelských úvěrů v dané době a RPSN činí 206,8%, nelze považovat za smlouvu za souladnou s dobrými mravy a tedy požívající právní ochrany. Lze konstatovat, že předmětná smlouva o půjče jako celek směřovala ke generování zcela nepřiměřeného zisku věřitele a tuto smlouvu tak je třeba hodnotit jako neplatnou podle § 39 obč. zák., a to v celém jejím rozsahu.8 Vzhledem k uvedenému je na místě posoudit žalobou uplatněný nárok podle právní úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v § 451 a násl. obč. zák. Podle § 457 obč. zák. jsou účastníci neplatné smlouvy povinni vrátit si vše, co podle ní dostali. Žalovaný obdržel od původního věřitele částku 25 000 Kč a uhradil mu celkovou částku 26 283 Kč, tedy lze konstatovat, že žalobkyně vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení ke dni podání žaloby žádnou pohledávku neměla.9 Na uvedeném závěru pak nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaný dne 8. 8. 2013 podepsal listinu označenou jako uznání dluhu, v níž s odkazem na § 558 o. z. prohlásil, že uznává co do důvodu i výše pohledávku společnosti [právnická osoba] ve výši 16 117 Kč z titulu smlouvy č. [hodnota]. Ust. § 558 o. z. stanoví, že uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval, přičemž u promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Písemné uznání dluhu tak zakládá toliko vyvratitelnou domněnku trvání dluhu v době uznání. V posuzovaném případě však vyplynul z právního posouzení skutkových tvrzení žaloby a zjištěného skutkového stavu jednoznačný závěr, že předmětný dluh v době uznání existovat nemohl, a to z důvodů výše podrobně rozvedených. Domněnka trvání dluhu založena písemným uznáním tak byla v daném případě vyvrácena.10 Protože žalovanému byla vyplacena dle částka 25 000 Kč na základě neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž uhradila celkovou částku 26 283 Kč, nesvědčí žalobkyni nárok na jakékoliv plnění ani titulu bezdůvodného obohacení. Z uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v celém rozsahu.11 Ve věci byl procesně úspěšný žalovaný, kterému v řízení žádné procesní náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.