Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v rozsahu 5 395 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17 395 Kč od [datum] do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení 247,38 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení je pohledávka žalobkyně za žalovaným ve výši 17 395 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila zejména tím, že její právní předchůdkyně společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] s [právnická osoba]., IČO: [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „původní věřitel“) se žalovaným elektronickými prostředky dne [datum] uzavřela smlouvu o úvěru. Původní věřitel na základě smlouvy o úvěru poskytl žalovanému převodem na jeho účet 12 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu úrokem kapitalizovaným částkou 355,07 Kč a s poplatkem za poskytnutí úvěru 5 039,93 Kč do [datum]. Před uzavřením předmětné smlouvy původní věřitel posuzoval úvěruschopnost žalovaného lustrací nahlédnutím do registrů (ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI), prověřil jeho bonitu a tedy učinil kroky vedoucí k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Žádost o úvěr byla žalovanému následně schválena. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným od původního věřitele na základě Smlouvy o postoupení pohledávek. Žalovaný nárok sestává z jistiny 12 000 Kč, kapitalizovaného úroku do splatnosti úvěru 355,07 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru 5 039,93 Kč. Dále žádá žalobkyně se zákonný úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 395 Kč od [datum] do zaplacení. Ač vyzván, žalovaný ničeho neuhradil.
2. Žalovaný se v řízení nevyjádřil a zůstal nečinný.
3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vycházejíce přitom z obsahu spisu a z označených důkazů, když žalobkyně se z jednání omluvila a nežádala jeho odročení a žalovaný se k jednání nedostavil ani se neomluvil, ač mu bylo předvolání k jednání doručeno tzv. fikcí (§ 49 o.s.ř).
4. Z provedených listinných důkazů má soud ohledně uzavření žalobkyní tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru a poskytnutí peněžních prostředků za prokázané následující pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:
5. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že dne [datum] původní věřitel se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout 12 000 Kč převodem na ve smlouvě uvedený účet a žalovaný se zavázal poskytnuté peníze vrátit spolu úrokem kapitalizovaným částkou 355,07 Kč a s poplatkem za poskytnutí úvěru 2 771,96 Kč do [datum]. Žalovaný celkem původnímu věřiteli měl uhradit 15 127,03 Kč, RPSN činila 1 573,52 %, zápůjční úroková sazba 36 % ročně. Při překročení doby splatnosti činil poplatek za poskytnutí úvěru 5 039,93 Kč.
6. Z informace o vlastníkovi účtu soud zjistil, že původní věřitel ověřil, že žalovaný byl vlastníkem č. [č. účtu].
7. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že z účtu původního věřitele bylo poukázáno dne [datum] na účet žalovaného 12 000 Kč s označením „CreditGo pujcka ze dne 2024-03-08“.
8. Původní věřitel následně svoji pohledávku za žalovanou postoupil Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno oznámením ze dne [datum] odeslaným mu dne téhož dne na žalovaným udanou kontaktní adresu.
9. Dne [datum] byla žalovanému odeslána předžalobní výzva na žalovaným udanou kontaktní adresu.
10. Žalobkyně netvrdila ani navrženými a soudem provedenými důkazy neprokázala, že by před právním jednáním směřujícím k uzavření smluvního vztahu se žalovaným byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného a na základě žalobkyní navržených a soudem provedených důkazů nelze učinit závěr o tom, že žalovaný byla v době uzavření smlouvy schopen splácet poskytnutý úvěr. Soud byl připraven vyzvat žalobkyni při jednání dle § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř., aby doplnila skutková tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti a označila a předložila důkazy k prokázání tvrzení o řádném posuzování úvěruschopnosti žalovaného s poučením o nesplnění této výzvy. Soud zejména postrádal tvrzení, jakým konkrétním způsobem původní věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, kdy nejsou postačující obecná a na konkrétní případ nedopadající tvrzení; jaká konkrétní zjištění o žalovaném z hlediska posouzení úvěruschopnosti původní věřitel zjistil a na základě čeho dospěl k závěru, že právě žalovaný splňuje podmínku schopnosti splácet poskytnutý úvěr a z jakých konkrétních dokumentů a záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti žalované strany původní věřitel vycházel. Z důkazů soud zejména postrádal jakékoliv důkazy o tom, že původní věřitel prověřil příjmem žalovaného a jeho zdroj, výdaje žalovaného a jejich strukturu, jeho existující zadluženost a platební schopnost. Pro absenci žalobkyně a jejího právního zástupce však soud výzvu učinit nemohl.
11. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval následující právní úpravu a učinil následující právní závěry:
12. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána z titulu postoupení pohledávky učiněného na základě smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1879 o. z.).
13. Původní věřitel, coby nebankovní poskytovatel úvěru, a žalovaný, coby spotřebitel, projevili vůli uzavřít smlouvu o úvěru, a proto se jejich právní vztah řídí ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Původního věřitele tak stíhala před uzavřením smluvního vztahu se žalovaným povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú. Žalobkyně však v řízení neprokázala, že v rámci předsmluvních povinností původní věřitel postupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti, což má za následek neplatnost smluvního vztahu podle § 87 odst. 1 z. s. ú. Soud k neplatnosti přihlédl i bez námitky žalovaného z úřední povinnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18).
14. Neplatnost uzavřené smlouvy o úvěru s sebou nese na straně žalovaného podle věty třetí § 87 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. povinnost vrátit (pouze) peníze úvěrem poskytnuté. Skutečnost, že žalovaný má peníze vrátit v době přiměřené jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného jako úvěrovaného spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy upravené obecným ustanovením § 2993 o. z. Splatnost závazků dlužníka tak není vázána na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 o. z., nýbrž je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (podle § 1968 o. z.), a žalobkyni jako věřiteli nelze přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), z čehož vychází i ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022).
15. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru původním věřitelem poskytnuty peníze ve výši 12 000 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by původnímu věřiteli či žalobkyni na dluh něčeho, že mu povinnost k úhradě této částky nevznikla nebo že by zanikla na základě jiné skutečnosti. Soud proto žalovanému uložil povinnost částku 12 000 Kč žalobkyni zaplatit.
16. V daném případě nebylo žalobkyní tvrzeno, že by splatnost závazku byla určena dohodou účastníků, a proto požadavek žalobkyně na zákonný úrok z prodlení nemůže být důvodný. O splatnosti závazku žalovaného v částce 12 000 Kč tak musel rozhodnout podle § 87 odst. 2 z. s. ú., podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům, soud. Splatnost soud stanovil podle § 87 odst. 2 z. s. ú. s přihlédnutím k § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. v délce tří dnů totožnou jako obecnou pariční lhůtu, neboť žalovaný ke svým současným sociálním a majetkovým poměrům, které by odůvodňovaly určení lhůty jiné, ničeho netvrdil ani neprokázal.
17. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nenáleží nárok na zaplacení smluvního úroku a poplatku za poskytnutí úvěru, neboť ty byly sjednány v rámci této neplatné smlouvy. Soud tedy podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl i v tomto ohledu.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 247,38 Kč, přičemž tato částka představuje 9,46 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54,73 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 45,27 % počítaný z celkového předmětu řízení 21 923,87 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 395 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.
19. Při rozhodování o nákladech řízení soud aplikoval § 14b a. t., neboť v daném případě je naplněn předpoklad pro určení snížené sazby odměny, a to skutečnost, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. Z obsahu návrhu je zřejmé, že po obsahové stránce se v předmětném případě jedná o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od ostatních návrhů odlišuje jen v minimální míře, a to takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován. Základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření je totožný či jen s drobnými odchylkami s ostatními návrhy žalobkyně podanými u zdejšího soudu. Totožnost spočívá i v jednotě osoby žalobkyně a jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. Výše odměny přiznané za takový úkon proto musí odpovídat faktické náročnosti provedení tohoto úkonu, nikoliv samotné výši peněžitého plnění.
20. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako základní zákonná pro peněžité plnění, místo plnění náhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně je odůvodněno § 149 odst. 1 o.s.ř.