Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně jdoucím z částky 2 600 Kč od 5. 11. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do zbytku, tj. ohledně částky 7 982,96 Kč se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 582,96 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 2 800 Kč jdoucího od 5. 11. 2025 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným jako podnikatelem uzavřela dne 22. 10. 2025 smlouvu o podnikatelském úvěru. K uzavření došlo v okamžiku připojení jedinečného elektronicky generovaného SMS kódu, který nahradil fyzický podpis žalovaného a který byl použit spolu s uživatelským jménem za účelem legitimace při uzavírání úvěrové smlouvy. Žalobkyně na základě úvěrové smlouvy poskytla dne 22. 10. 2025 žalovanému podnikatelský úvěr ve výši 3 000 Kč na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal závazek zaplatit do 4. 11. 2025. Žalovaný se dále zavázal zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2% dlužné částky za každý den čerpání úvěru. Od poskytnutí úvěru činí tento poplatek celkovou částku 7 274,56 Kč a pro porušení povinnosti splácet řádně byla naúčtována smluvní pokuta 0,1% denně, tj. 708,40 Kč. Po zohlednění dílčí splátky 400 Kč byl žalovaný povinen zaplatit částku 2 800 Kč na jistině, dále poplatek, smluvní pokutu a smluvní úrok z prodlení, celkem 10 582,96 Kč, přičemž na tuto částku žalovaný do dne podání žaloby nic neuhradil. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nereagoval ani na výzvu k vyjádření případného nesouhlasu s rozhodnutím bez jednání, proto soud se souhlasem žalobkyně rozhodl ve smyslu § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) bez jednání na základě listinných důkazů.
3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 10. 2025 soud zjistil, že žalobkyně, jakožto úvěrující, měla poskytnout úvěr žalovanému, jakožto úvěrovanému (bankovní spojení: [č. účtu]), ve výši 3 000 Kč, přičemž doba trvání úvěru byla stanovena na 14 dní. V úvěrové smlouvě byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2% jistiny za každý den čerpání úvěru, tedy od poskytnutí úvěru do jeho úplného zaplacení. Den konečné splatnosti úvěru byl stanoven 4. 11. 2025. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni veškeré poskytnuté finanční prostředky včetně výše uvedených poplatků. Ve smlouvě bylo sjednáno, že v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jakékoliv splátky, je povinen zaplatit různé druhy sankcí. Mezi stranami smlouvy byla sjednána promlčecí lhůta v trvání 5 let. Žalobkyně se k prodloužení promlčecí lhůty nevyjádřila, ohledně předmětu řízení připustila, že by mohla být žalovaná částka posuzovaná jako bezdůvodné obohacení.
4. Z výpisu ARES ze dne 27. 8. 2026 soud zjistil, že předmětem živnostenské činnosti žalovaného byla silniční motorová doprava nákladní, živnostenské oprávnění zaniklo 8. 7. 2026. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 22. 10. 2025 soud zjistil, že žalobkyně zaslala na bankovní účet č. [č. účtu] částku 3 000 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 2. 2026 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení částky 10 371,28 Kč jako dluhu z úvěrové smlouvy, a to do tří dnů. Současně byl žalovaný vyzván k zaplacení nákladů právního zastoupení ve výši 6 679,20 Kč.
5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 3 000 Kč, tu se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni spolu s poplatkem ve výši 2% denně do 14 dnů od odeslání finančních prostředků žalovanému, tj. od 22. 10. 2025, žalovaný uhradil částku 400 Kč, jak se podává ze žaloby.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, (dále jen „o.z“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
8. Podle § 433 odst. 1 o.z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.
9. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 1958 odst. 1 o.z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Podle odstavce 2 neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
11. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Právně soud věc hodnotil tak, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli každý v rámci svého podnikání podle § 2395 o.z. smlouvu o úvěru, nejednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu. Žalobkyně ze smlouvy plnila, poskytla žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě o úvěru. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit i s poplatky do 14 dnů od odeslání finančních prostředků žalovanému. Uvedené poplatky soud vyhodnotil jako úrok z úvěru.
13. Soud žalobkyni přiznal nárok na zaplacení jistiny poskytnuté žalovanému ve výši 2 600 Kč, který ze smlouvy nepochybně vznikl (3 000 Kč poskytnutých – 400 Kč splacených). Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení až do zaplacení. Zákonný úrok z prodlení soud přiznal žalobkyni od data po splatnosti úvěru, žalovaný již byl v prodlení s úhradou předmětné částky. Ohledně dalších nároků soud vyšel z následujícího vyhodnocení jejich povahy:
14. Žaloba byla zamítnuta co do částky 7 982,96 Kč, když se žalovaný se v předmětném právním vztahu ocitl v pozici slabší smluvní strany, a to i přesto, že v daném případě vystupoval coby podnikatel, a nikoli jako spotřebitel. Pojem slabší strany totiž nelze s pojmem spotřebitele ztotožňovat, jedná se o pojem širší. Slabší stranou může být i osoba, která ve vztahu k podnikateli v hospodářském styku vystupuje v souvislosti s vlastním podnikáním [viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1651-1652]. Žalobkyně oproti žalovanému má bezesporu silnější hospodářské postavení, v oblasti poskytování úvěrů má větší zkušenosti, když se jedná o jeden z předmětů její činnosti. Žalobkyně disponuje finanční převahou, což plyne již ze skutečnosti, že žalovaný si vzal úvěr od nebankovní instituce za jednoznačně pro něj nevýhodných podmínek, jak bude rozvedeno dále. Soud pak dospěl k závěru, že žalobkyně svého silnějšího postavení na úkor žalovaného, jakožto slabší strany, ve smyslu § 433 o.z. zneužila k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech mezi ní a žalovaným, přičemž takové jednání nemůže být zákonem chráněno, jak ostatně plyne i z dikce § 6 o.z., dle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Žalobkyně je dle § 5 o.z. povinna jednat jako profesionál se znalostmi a pečlivostí, která je s jejím oborem podnikání spojena, a pokud tak nečiní a jedná bez odborné péče, jde to k její tíži. Pojem odborné péče pak v sobě zahrnuje mimo jiné i požadavek na poctivé jednání, přičemž sankcí je ta skutečnost, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 8 o.z.).
15. Poskytnutý úvěr činil 3 000 Kč, úrok z úvěru byl zastřen tzv. poplatkem, ovšem s toutéž funkcí, a to ve výši 730% ročně (2% denně) měl být splacen ve lhůtě 14 dnů od poskytnutí úvěru, tedy do 4. 11. 2025. Porušení jedné smluvní povinnosti, tj. prodlení se splácením dluhu, bylo sankcionováno ve smlouvě hned několika různými způsoby a taková sankční ujednání ve svém souhrnu vyhodnotit jako platná nelze. Je nutné přihlédnout i ke skutečnosti, že žalobkyně si musí být vědoma, že se jedná o sjednání takových sankcí, které nelze pokládat za přiměřené, což lze dovodit i z jednání žalobkyně, která obavy z nepřiznání celého nároku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru neskrývala už v samotné žalobě. Je třeba vidět, že „poplatek“ za sjednání úvěru 2% denně by ve vztahu k ročnímu období představoval 730% jistiny, tj. lichvu (21 900 Kč).
16. Soud dospěl k závěru, že sankční ujednání ve smlouvě o úvěru (byť v žalobě nevyužité) i úrok z úvěru sjednaný v lichvářské výši jsou takové intenzity, že se zcela zjevně příčí dobrým mravům. Průměrnému člověku (§ 4 odst. 1 o.z.) musí být zřejmé, že jde v daném případě o nemravný stav, který by měl být sankcionován, a že se tedy jedná o zjevný (kvalifikovaný) rozpor s dobrými mravy, když došlo k několikanásobné kumulaci sankcí postihující jedno porušení smluvní povinnosti, byly vyloučeny veškeré kodexy chování ve vztahu žalobkyně vůči žalovanému (nikoli však naopak), došlo k prodloužení promlčecí lhůty na pět let. Jak již soud poznamenal výše, jednotlivé uvedené kroky žalobkyně v rozporu se zákonem nejsou, v souhrnu však zjevný rozpor s dobrými mravy založily. Jednání, které je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, je neplatné a k této neplatnosti soud musí přihlédnout i bez návrhu, jinými slovy se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 o.z.). Soud si je sice vědom § 1797 o.z., dle něhož se podnikatel nemůže při svém podnikání dovolat neplatnosti smlouvy dle § 1796 o.z., nemožnost užít pravidla pro lichvu ovšem nebrání dovolat se obecnějších zákazů zneužití práva (§ 8 o.z.), zneužití závislosti podnikatelem (§ 433 o.z.) nebo jednání nepoctivého (§ 6 o.z.). Jak již bylo výše rozebráno, žalovaný je v daném vztahu slabší stranou a žalobkyně zcela nepochybně zneužila svého postavení a jednala nepoctivě, když po žalovaném požadovala takový úrok z úvěru ani nepřiměřené smluvní sankce. Jelikož žalovaný splatil 400 Kč, byla tato částka od poskytnuté jistiny odečtena. Ze shora uvedených důvodů bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku I. a II.
17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně byla převážně neúspěšná, tudíž nárok na náhradu nákladů nemá, úspěšnějšímu žalovanému náklady nevznikly.