Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 70 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně jdoucím z částky 70 000 Kč od 16. 6. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do zbytku, tj. ohledně částky 143 951,67 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 143 951,67 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení a z částky 70 000 Kč ve výši 3,25 % ročně jdoucím od 16. 6. 2024 do 15. 6. 2025, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 213 951,67 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 213 951,67 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným jako podnikatelem uzavřela dne 13. 6. 2024 (zjevným omylem uvedeno 2025) smlouvu o úvěru. K uzavření došlo v okamžiku připojení jedinečného elektronicky generovaného SMS kódu, který nahradil fyzický podpis žalovaného a který byl použit spolu s uživatelským jménem za účelem legitimace při uzavírání úvěrové smlouvy. Žalobkyně na základě úvěrové smlouvy poskytla dne 13. 6. 2024 žalovanému podnikatelský úvěr ve výši 75 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal závazek zaplatit do 13. 6. 2025 (zjevným omylem uvedeno 2024). Žalovaný se dále zavázal zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 0,7% poskytnuté částky za každý den čerpání úvěru. Od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední splátky, tedy za 12 měsíců, činí tento poplatek celkovou částku 137 951,67 Kč. Celkem byl tedy žalovaný povinen zaplatit částku, která po zohlednění platby žalovaného 5 000 Kč vychází na 213 951,67 Kč, přičemž na tuto částku žalovaný do dne podání žaloby nic nezaplatil. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.
2. Účastníci se k jednání nedostavili, soud proto dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), rozhodl na základě předložených listinných důkazů a tvrzení účastníků v jejich podáních. Žalobkyně další tvrzení neuvedla, žalovaný tvrdil, že zaplatil na úvěr mnohem víc, ale nenabídl k tomu jediný důkaz.
3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 6. 2024 soud zjistil, že žalobkyně, jakožto úvěrující, měla poskytnout úvěr žalovanému, jakožto úvěrovanému (bankovní spojení: [č. účtu]), ve výši 75 000 Kč, přičemž doba trvání úvěru byla stanovena na 12 měsíců. V úvěrové smlouvě byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 0,7% poskytnuté částky za každý den čerpání úvěru, tedy od poskytnutí úvěru do jeho úplného zaplacení, jedná se o pevnou částku, nezávislou na již vrácené částce úvěru. Den konečné splatnosti úvěru byl stanoven 13. 6. 2025. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni veškeré poskytnuté finanční prostředky včetně výše uvedených poplatků. Ve smlouvě bylo sjednáno, že v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jakékoliv splátky, je povinen zaplatit jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. V případě prodlení se zaplacením úvěru nebo dílčí částky po dni konečné splatnosti se žalovaný zavázal zaplatit úrok z prodlení z dlužné částky ve výši 0,5% ze součtu dlužných splátek a další sankce. Mezi stranami smlouvy byla sjednána promlčecí lhůta v trvání 5 let. Žalobkyně se k výši úroku z prodlení vyjádřila s tím, že se rozhodla žalovat částku tak, aby nezavdala příčinu k tomu, že by mohla být žalovaná částka posuzovaná jako nepřiměřená. Z toho důvodu nebyly žalobou uplatněny veškeré nároky, které vznikly žalobkyni z úvěrové smlouvy. Žalobkyně dále uvedla, že neuzná-li soud nárok žalobkyně z titulu podnikatelského úvěru, nechť je nárok posouzen z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
4. Z výpisu ARES ze dne 27. 8. 2025 soud zjistil, že nyní má žalovaný adresu podnikání tak, jak je uvedeno v záhlaví tohoto rozhodnutí, přičemž předmětem živnostenské činnosti žalovaného je stále výroba, obchod a služby a silniční motorová doprava.
5. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 13. 6. 2024 soud zjistil, že žalobkyně zaslala na bankovní účet č. [č. účtu] částku 75 000 Kč. Poukázání částky na účet i fakt, že majitelem účtu je žalovaný, potvrdila ověřovací platba 1 Kč právě z účtu žalovaného.
6. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 6. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení částky 173 451,67 Kč jako dluh z úvěrové smlouvy, a to do tří dnů. Současně byl žalovaný vyzván k zaplacení nákladů právního zastoupení ve výši 30 346,80 Kč.
7. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 75 000 Kč, tu se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni spolu s poplatkem ve výši (zjištěné ze smlouvy součtem plateb za jednotlivé měsíce) 137 951,67 Kč do 13. 6. 2025. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by cokoli nad 5 000 Kč zaplatil. Zbytek ujednání, zejména sjednaný poplatek 137 951,67 Kč za poskytnutí úvěru až do zaplacení žalobkyně uplatňovala s odkazem na smluvní ujednání.
8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, (dále jen „o.z“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 433 odst. 1 o.z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.
10. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 1958 odst. 1 o.z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Podle odstavce druhého téhož ustanovení neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
12. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Právně soud věc hodnotil tak, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli každý v rámci svého podnikání podle § 2395 o.z. smlouvu o úvěru, nejednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu. Žalobkyně ze smlouvy plnila, poskytla žalovanému úvěr ve výši 75 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě o úvěru. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit i s poplatkem 0,7% jistiny denně, což má být 137 951,67 Kč, do 12 měsíců. Uvedené poplatky soud vyhodnotil jako úrok z úvěru.
14. Soud žalobkyni přiznal nárok na zaplacení jistiny poskytnuté žalovanému ve výši 70 000 Kč, který ze smlouvy nepochybně vznikl, když bylo prokázáno zaplacení jen částky 5 000 Kč. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení až do zaplacení. Zákonný úrok z prodlení soud přiznal žalobkyni od 16. 6. 2025, přičemž se jedná o datum po splatnosti úvěru, když uvedení roku 2024 v petitu žaloby vnímal soud jako zjevný překlep, rozcházející se s kontextem ostatních tvrzení. Žalovaný již byl v prodlení s úhradou předmětné částky, zákonný úrok z prodlení je ale nutno odvíjet od skutečné doby prodlení, tj. ve výši 11,5% ročně. Ohledně dalších nároků soud vyšel z následujícího vyhodnocení jejich povahy.
15. Žaloba byla zamítnuta co do zbytku včetně nesprávně uvedených období, zejména pro naplnění ustanovení § 433 o.z. o ochraně slabší strany. Žalovaný se v předmětném právním vztahu ocitl v pozici slabší smluvní strany, a to i přesto, že v daném případě vystupoval coby podnikatel, a nikoli jako spotřebitel. Pojem slabší strany totiž nelze s pojmem spotřebitele ztotožňovat, jedná se o pojem širší. Slabší stranou může být i osoba, která ve vztahu k podnikateli v hospodářském styku vystupuje v souvislosti s vlastním podnikáním [viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1651-1652]. Žalobkyně oproti žalovanému má bezesporu silnější hospodářské postavení, v oblasti poskytování úvěrů má větší zkušenosti, když se jedná o jeden z předmětů její činnosti. Žalobkyně disponuje finanční převahou, což plyne již ze skutečnosti, že žalovaný si vzal úvěr od nebankovní instituce za jednoznačně pro něj nevýhodných podmínek, jak bude rozvedeno dále. Soud pak dospěl k závěru, že žalobkyně svého silnějšího postavení na úkor žalovaného, jakožto slabší strany, ve smyslu § 433 o.z. zneužila k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech mezi ní a žalovaným, přičemž takové jednání nemůže být zákonem chráněno, jak ostatně plyne i z dikce § 6 o.z., dle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Žalobkyně je dle § 5 o.z. povinna jednat jako profesionál se znalostmi a pečlivostí, která je s jejím oborem podnikání spojena, a pokud tak nečiní a jedná bez odborné péče, jde to k její tíži. Pojem odborné péče pak v sobě zahrnuje mimo jiné i požadavek na poctivé jednání, přičemž sankcí je ta skutečnost, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 8 o.z.).
16. Poskytnutý úvěr činil 75 000 Kč, úrok z úvěru 0,7% denně (cca 255,5% ročně), celá částka 137 951,67 + 70 000 Kč měla být splacena ve lhůtě 12 měsíců od poskytnutí úvěru. Pro případ prodlení se splácením, se pak žalovaný zavázal uhradit vedle úroku z prodlení, který byl sjednán ve výši 0,5% ze součtu dlužných splátek, také smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každé prodlení se splátkou. Porušení jedné smluvní povinnosti, tj. prodlení se splácením dluhu, bylo sankcionováno tedy hned několika různými způsoby a taková sankční ujednání ve svém souhrnu již vyhodnotit jako platná nelze. Je nutné přihlédnout i ke skutečnosti, že žalobkyně si musí být vědoma, že se jedná o sjednání takových sankcí, které nelze pokládat za přiměřené, což lze dovodit i z jednání žalobkyně, která žalovaného vyzývala předžalobní výzvou k zaplacení částky o více jak 40 000 Kč nižší. Ostatně obavy z nepřiznání celého nároku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru neskrývala žalobkyně už při podání žaloby.
17. Soud dospěl k závěru, že sankční ujednání ve smlouvě o úvěru i úrok z úvěru sjednaný v lichvářské výši jsou takové intenzity, že se zcela zjevně příčí dobrým mravům. Průměrnému člověku (§ 4 odst. 1 o.z.) musí být zřejmé, že jde v daném případě o nemravný stav, který by měl být sankcionován, a že se tedy jedná o zjevný (kvalifikovaný) rozpor s dobrými mravy, když došlo k několikanásobné kumulaci sankcí postihující jedno porušení smluvní povinnosti, byly vyloučeny veškeré kodexy chování ve vztahu žalobkyně vůči žalovanému (nikoli však naopak), došlo k prodloužení promlčecí lhůty na pět let. Jak již soud poznamenal výše, jednotlivé uvedené kroky žalobkyně v rozporu se zákonem nejsou, v souhrnu však zjevný rozpor s dobrými mravy založily. Jednání, které je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, je neplatné a k této neplatnosti soud musí přihlédnout i bez návrhu, jinými slovy se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 o.z.). Jako neplatné tak soud vyhodnotil zejména ujednání o úroku (ve smlouvě poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 137 951,67 Kč), neboť se jedná o úrok lichvářský (propočtem vychází na 255,5% ročně). Soud si je sice vědom § 1797 o.z., dle něhož se podnikatel nemůže při svém podnikání dovolat neplatnosti smlouvy dle § 1796 o.z., nemožnost užít pravidla pro lichvu ovšem nebrání dovolat se obecnějších zákazů zneužití práva (§ 8 o.z.), zneužití závislosti podnikatelem (§ 433 o.z.) nebo jednání nepoctivého (§ 6 o.z.). Jak již bylo výše rozebráno, žalovaný je v daném vztahu slabší stranou a žalobkyně zcela nepochybně zneužila svého postavení a jednala nepoctivě, když po žalovaném požadovala takový úrok z úvěru. Za neplatné považuje zdejší soud i ujednání o smluvní pokutě ve výši 500 Kč za každé prodlení. Dostatečnou sankcí za prodlení se splácením dluhu soud vyhodnotil zákonný úrok z prodlení z částky 70 000 Kč. Jelikož nebyl žalobkyni přiznán nárok na úrok z úvěru a další sankční platby, nemohl soud přiznat z této částky ani zákonný úrok z prodlení od 16. 6. 2024 do zaplacení, jak požadovala žalobkyně v žalobě, když zákonný úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky, jedná se tedy ve vztahu k jistině o nárok akcesorický a jako takový nese osud pohledávky hlavní. Pokud tedy soud souhrnnou částku ve výši 143 951,67 Kč žalobkyni nepřiznal, nemohl přiznat ani zákonné úroky z prodlení z této částky, což se týká jak základu úročení, tak nesprávné výše úroku z prodlení.
18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť úspěšnějšímu žalovanému náklady řízení nevznikly, méně úspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení nemá. Náklady tak nebyly přiznány žádnému z účastníků řízení.