Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 639 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 639 Kč od 13. 6. 2024 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 18 483,28 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 081,77 Kč od 7. 9. 2023 do 12. 6. 2024 a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 442,77 Kč od 13. 6. 2024 do zaplacení a co do úroku ve výši 29,79 % ročně z částky 23 716,72 Kč od 28. 8. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou proti žalovanému domáhala zaplacení částky 37 122,28 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 26. 2-. 2023 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČ [IČO], sídlem [adresa], smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Tuto smlouvu žalovaný uzavřel v postavení spotřebitele. Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně jednak poskytnutou jistinu, dále pak měsíční poplatek 219 Kč za pojištění schopnosti splácet úvěr a celkové se zavázal splácet úvěr v 48měsíčních splátkách po 1 787 Kč. Za 4 roky se tak zavázal splatit právnímu předchůdci žalobkyně částku celkem ve výši 85 776 Kč. Svůj závazek ale žalovaný porušil, neboť sjednané splátky nesplácel řádně a včas. Poslední splátka ze strany žalovaného byla uhrazena dne 11. 5. 2023, uhradil celkem pouze částku 5 361 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na předčasné zesplatnění úvěru a neuhrazených dlužných částek. Dluh žalovaného z titulu předmětné smlouvy proto vznikl ve výši 23 716,72 Kč + přirostlých úroků ke dni zesplatnění úvěru ve výši 4 365,05 Kč, tuto částku měl žalovaný zaplatit právní předchůdkyní žalobkyně v den zesplatnění úvěru. Jelikož to ale neučinil, stala se dlužná částka novou jistinou a ode dne následujícího po zesplatnění úvěru byl žalovaný povinen zaplatit právní předchůdkyní žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně dlužné nové jistiny (28 081,77 Kč) za každý den prodlení.
2. Pohledávka za žalovaným byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 3. 4. 2024 postoupena na žalobkyni, s účinností ke dni 28. 3. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému řádně oznámeno doporučeným dopisem. Ke dni postoupení pohledávky činil dluh žalovaného : novou jistinu ve výši 28 081,77 Kč, poplatek za pojištění ve výši 657 Kč, smluvní pokuta ve výši 998 Kč a dále dlužné úroky z prodlení, smluvní pokuty a nákladů vyčíslených ode dne zesplatnění do dne postoupení pohledávky, dále úroky a zákonné úroky z prodlení ode dne postoupení pohledávky až do zaplacení.
3. Žalovaný se k jednání nedostavil, ačkoliv měl doručení řádně vykázáno. Svou nepřítomnost u jednání neomluvil, zůstal zcela nečinný. Za této situace soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v jeho nepřítomnosti, pouze na základě listinných důkazů, založených ve spise žalobkyní.
4. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené dne 6. 2. 2023 mezi žalovaným jako dlužníkem a společností [právnická osoba]., IČ [IČO], sídlem [adresa], jako věřitelem, vzal soud za prokázané, že žalovaný jako spotřebitel uzavřel tuto smlouvu, na základě které mu právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila částku 24 000 Kč, s tím, že z uvedené smlouvy žalovaný splatí 48 x 1787 Kč včetně pojištění 219 Kč měsíčně a v případě prodlení s plněním mu bude naúčtována smluvní pokuta 0,1% denně z celkové dlužné částky až do zaplacení.
5. Z přehledu plateb bylo vzato za prokázané, že žalovaný nesplácel jednotlivé splátky řádně a včas, jak se zavázal, splatil toliko 5 361 Kč.
6. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 27. 8. 2023 bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně oznamuje žalovanému předčasné zesplatnění dluhu z důvodu prodlení se splátkami a vyzývá žalovaného k okamžité úhradě veškerých dlužných částek, celkem ve výši 30 136 Kč, do 10 dnů ode dne odeslání oznámení a výzvy zároveň.
7. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 5. 2024 bylo vzato za prokázané, že žalobkyně žalovaného vyzvala prostřednictvím svého zástupce k mimosoudnímu plnění pod pohrůžkou podání žaloby, výzva obsahuje skutkové a právní zhodnocení nárokovaných částek.
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo vzato za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni (včetně potvrzení o zaplacení kupní ceny). Z oznámení o postoupení pohledávky bylo prokázáno, že tato skutečnost byla žalovanému řádně písemně doporučeně oznámena.
9. Ohledně skutkového stavu soud po zhodnocení výše provedených důkazů učinil závěr, podle něhož byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč za dodržení určitých podmínek, právní předchůdkyně žalobkyně i žalovaný jako dlužník se při uzavření smlouvy dohodli na konkrétních podmínkách, za kterých bude žalovanému úvěr ve výši 24 000 Kč poskytnut - tedy s jak vysokým smluvním úrokem, poplatkem za poskytnutí a jakou formou bude žalovaný úvěr splácet, včetně sankcí, které budou následovat v případě, přestane – li žalovaný dlužnou částku včetně dohodnutého úroku splácet řádně a včas podle dohody. Žalovaný po faktickém čerpání úvěru od žalobce své povinnosti porušil, poskytnuté peněžní prostředky řádně a včas nesplácel, uhradil pouze 5 361 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně proto prohlásila předmětný úvěr za předčasně splatný a vyzvala žalovaného k jednorázové úhradě dluhu, avšak marně. Částka, kterou právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému, činila 24 000 Kč a po 48 měsících po žalovaném požadovala vrátit částku 85 776 Kč.1. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpÚ“), ve znění k datu právního jednání.2. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.3. Podle ust. § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.4. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.5. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.6. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.7. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že dohoda právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaného je smlouvou o úvěru podle ust. § 2395 a násl. o. z., přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný v daném právním jednání vystupoval jako spotřebitel (§419 o. z.) a právní předchůdkyně žalobkyně jako podnikatel, tedy osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost spočívající v poskytování půjček (§ 420 o. z.), na věc aplikoval také příslušná ustanovení o spotřebitelském úvěru. Z ust. §87 SpÚ, plyne, že věřitel je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a pokud tak neučiní, je následkem neplatnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.8. V dané věci přitom z listinných důkazů, předložených žalobkyní ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., kterého se jí ze strany soudu dostalo, nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně podrobně ověřovala rizikovost osoby žalovaného z hlediska poskytnutí úvěru, nezjišťovala, zda jsou na něj uvaleny exekuce, zda a kolik dalších dluhů má splácet a komu. Z hlediska platnosti smlouvy o úvěru uvedená skutečnost znamená, že předmětná smlouva je absolutně neplatná.9. Zákonodárce normoval v ust. § 87 SpÚ podmínku uplatnění námitky neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření úvěru, přičemž soud má za to, že koncepci námitky neplatnosti je třeba neaplikovat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. Ustanovení je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, cílem této směrnice bylo zajištění ochrany spotřebitele, zajištění rovné hospodářské soutěže mezi věřiteli a harmonizace vnitřního evropského trhu. Žádoucí výsledek směrnice vyslovil Soudní dvůr EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, kde soudní dvůr uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku (…) musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výše uvedená úprava českého zákonodárce tedy jde přímo proti účelu rovné hospodářské soutěže na vnitřním trhu EU, pokud ve vnitrostátním právu procesně váže přezkum dostatečného posouzení úvěruschopnosti na úkon spotřebitele, nadto z praxe plyne, že tato úprava by znamenala v drtivé většině soudních sporů ne aplikaci příslušných ustanovení s ohledem na převažující pasivitu u většiny spotřebitelů. Výklad relativní a absolutní neplatnosti v relaci na výslovné odlišné jazykové znění normy aproboval v dané věci rovněž Ústavní soud. V usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, uvedl, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Na základě výše uvedeného zdejší soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikoval část ustanovení §87 SpÚ, na základě které se musí spotřebitel neplatnosti dovolat, neboť tato část je v rozporu s právem Evropských společenství (viz výše).
10. Soud tedy ex offo posuzoval splnění povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně dle ust. § 86 SpÚ, přičemž dospěl k závěru, že úvěruschopnost byla v tomto konkrétní případě posouzena nedostatečně, nebylo zkoumáno, zda na žalovaného nejsou uvaleny exekuce, nebylo tedy objektivně postaveno najisto, že žalovaný je schopen úvěr řádně splácet, že není tzv. rizikovým dlužníkem, u něhož se nelze domnívat, že svým závazkům dostojí.
11. Při úvaze o absolutní neplatnosti smlouvy pro případ nedostatečného zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr, soud vychází z toho, že zákon o spotřebitelském úvěru je svou povahou kogentní předpis, jehož účelem je ochrana slabší strany a zajištění socioekonomické rovnováhy ve společnosti, neboť v mnoha případech je spotřebitelský úvěr uzavírán při jednostranně určených podmínkách a v situaci, kdy potřeba peněžních prostředků je pro spotřebitele zpravidla aktuálně tíživá a jednorázově mu tak úvěr pomůže, avšak v dlouhodobém horizontu další zadlužení situaci tohoto spotřebitele naopak dále ztěžuje a v konečném důsledku toto zatěžuje i celou společnost (sociální a ekonomické vyloučení jedince ze společnosti a navazující správní, nalézací, vykonávací a insolvenční řízení). Nedostatečná aktivita věřitele v tomto směru je tak v rozporu s kogentním ustanovením zákona a podrývá efektivitu této právní regulace.
12. Neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích a dalších plněních.
13. Danou věc lze posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť právní předchůdkyně právní předchůdkyně žalobkyně předala žalovanému částku 24 000 Kč, žalovaný uhradil částku 9 000 Kč, přičemž za stavu, kdy odpadl právní důvod této transakce a žalovaný v řízení neuplatnil žádnou obranu, má žalobkyně podle ust. § 2991 o. z. právo na vrácení zbylých vyplacených prostředků. Platbu ve výši celkem 9 000 Kč soud zohlednil při výši bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný takto plnil ze stejného právního titulu a vůle účastníků smluvního vztahu směřovala k umoření dluhu vzniklého ze stejné kauzy, přičemž ve spotřebitelských vztazích je třeba postupovat vždy ve prospěch slabší strany, navíc ani žalobkyně by neměla těžit z protiprávního stavu, který právní předchůdkyně žalobkyně svou činnosti (nebo spíše nečinností) vyvolala, spoléhajíc na to, že druhá strana nebude hájit svá práva (§6 o. z.). V řízení bylo prokázáno obohacení na straně žalovaného ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 14 000 Kč, tato částka představuje úbytek majetku na straně právní předchůdkyně žalobkyně (po postoupení pohledávky žalobkyně) a kauzální nexus.
14. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.
15. Nárok právní předchůdkyně žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako částečně důvodný. Zákonný úrok z prodlení je důvodný, ale pouze v rozsahu přiznané částky.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť převážný úspěch v řízení je na straně žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.