Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12, 75 % ročně z částky 5 200 Kč od 31. 8. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 5 678,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 648,92 od 31. 8. 2024 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 878,92 Kč od 5. 9. 2022 do 30. 8. 2024, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 10 878,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení, s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně – společností [Anonymizováno].[Anonymizováno]. [Anonymizováno] žalovanou byla uzavřena dne 5. 8. 2022 smlouva o úvěru, prostřednictvím prostředků elektronické komunikace, kdy totožnost žalované byla ověřena také bezpečnostním kódem, zaslaným na telefonní číslo [tel. číslo] a číslem jejího běžného účtu. Na základě smlouvy došlo ze strany původního věřitele (převodem na stejný účet žalované) k zaslání předmětu úvěru – částky 5 200 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit úvěr, navýšený o poplatek 5 678,92 Kč, do 4. 9. 2022, což nesplnila. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalovaná neplnila ani k předžalobní výzvě zástupce žalobkyně.
2. Žalovaná se k jednání nedostavila, přestože měl doručení řádně vykázáno. soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o.s.ř. a jednal v jeho nepřítomnosti.
3. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 5. 8. 2022 a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [Anonymizováno] poukázala žalované na její účet č.ú.: [č. účtu] dne 5. 8. 2022 ve výši 5 200 Kč. Úvěr se stal splatným dne 4. 9. 2022, tady za měsíc. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaná se nejprve elektronicky registrovala jako zájemkyně o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách [Anonymizováno] V rámci toho vyplnila své identifikační údaje.
4. Po zhodnocení provedených důkazů soud učinil závěr, podle něhož žalovaná se nejprve elektronicky registrovala jako zájemkyně o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách provozovaných prvním předchůdcem žalobkyně. V rámci toho vyplnila své identifikační údaje. Totožnost žalované byla ověřena prostřednictvím autorizační platbě z jeho účtu. Žalovaná netvrdila a ani jinak nevyšlo v řízení najevo, že by z titulu předmětné smlouvy o úvěru cokoliv zaplatila. Soud tedy má za to, že z převzaté částky nezaplatila ničeho. Žalovaná se kromě jistiny úvěru zavázala zaplatit poplatek za uzavření smlouvy ve výši 5 678,92 Kč, tedy poplatek vyšší, nežli byla jistina, pro kterou žalovaná smlouvu s právním předchůdcem žalobkyně uzavírala. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 6. 2024, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni.
5. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
8. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
10. Smlouva o úvěru ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se soud nezabýval tím, zda smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. Patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalovaného. V daném případě nicméně není pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky poukázány, finanční prostředky převzal žalovaný připsáním na svůj účet, nedostatek písemné formy není relevantní. Protože žalovaný úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni, na kterou byla pohledávka podle § 1879 a násl. o. z. postoupena, zaplatit.
11. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl.
12. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovanou jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměla žalovaná jako úvěrovaná možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.
13. Dle právní úpravy je v první řadě třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).
14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
15. V tomto směru např. § 18a zákona o spotřebitelském úvěru, platném v době uzavření smlouvy, jasně stanoví, že zajištění spotřebitelského úvěru nesmí být ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky.
16. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
17. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.
18. Z uvedeného vyplývá, že podle občanského zákoníku je zásah soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázán na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) konkrétním ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“, včetně ujednání o smluvní pokutě, která je typickým vedlejším (zajišťovacím) ujednáním smlouvy (§ 18a zákona o spotřebitelském úvěru).
19. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10).
20. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Tuto úpravu ale také nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání.
21. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran o poplatku za poskytnutí úvěru je ve skutečnosti ujednáním o úroku, tedy o civilním plodu peněz, neboť se jedná o jedinou platbu za jejich dočasné poskytnutí. Ujednání o výši tohoto úroku je ale absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy. V daném případě byl poplatek ve výši 5 678,92 Kč, tedy více než 100 % z předmětu úvěru za jeden měsíc půjčení, tedy více než 1 200 % ročně.
22. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem zakuklenou pod různými „úplatami“, „poplatky“, „odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec.
23. Soud má zato, že v rozmezí dvoj či troj násobku obvyklých sazeb bank (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 234/2005), je třeba se přidržet dolní hranice, zejména jde-li o spotřebitelské či adhezní smlouvy, u kterých lze v konfrontaci s aktuální situací zadlužování obyvatel (zjevné z úřední činnosti soudu) uvažovat o hranicích ještě nižších. Respektování smluvní autonomie stran musí mít určité meze a v konečném důsledku se judikatura nemůže vyhnout jasné definici limitů zjevného porušení obecných zájmů, pokud ani ve vztahu ke spotřebitelům dosud nejsou stanoveny uvedeným zákonem ani jiným právním předpisem. Celkový úrok ve výši 25-30 % ročně (jako dvojnásobek obvyklých úroků bank) jako limitní sazba úroku předmětné hotovostní půjčky se tak soudu jeví jako skutečné maximum, jehož překročení je důvodem pro zásah soudu z úřední povinnosti. V daném případě činil úrok 1 200 % ročně, což je v příkrém rozporu s dobrými mravy. Proto soud návrh žalobkyně v této části zcela zamítl.
24. Žalobkyně nicméně žalované na základě neplatného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 5 200 Kč, z nichž jí žalovaná doposud nevrátila ničeho. Uvedená částka představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 občanského zákoníku) na straně žalované, které je povinna podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni v době přiměřené jejím možnostem.
25. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 27. 8. 2023 k úhradě dlužné částky do tří dnů, tedy do 30. 8. 2024; v prodlení se tak žalovaná ocitla až dnem 31. 8. 2024. Požadavek žalobkyně na zákonný úrok z prodlení ode dne 5. 9. 2022 je proto v rozporu se zákonem. Soud tedy zákonné úroky z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku přiznal až ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění (31. 8. 2024) ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
26. Nad rámec bezdůvodného obohacení žalované byla žaloba zamítnuta (včetně části příslušenství – viz bod 22. odůvodnění)
27. Soudem stanovená lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.
28. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve věci měla žalobkyně větší neúspěch nežli úspěch a žalovaná náhradu nákladů nepožadovala. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.