Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 28 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 000 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 35 352,21 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 29 506,81 Kč od 30. 8. 2024 do 23. 1. 2025 a z částky 1 506,81 od 24. 1. 2025 do zaplacení, a co do částky 2 311,08 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.Odůvodnění1. Žalobkyně se u zdejšího soudu proti žalované zaplacení částky 63 352,21Kč s příslušenstvím z titulu úvěru, poskytnutého žalobkyní žalované formou smlouvy o spotřebitelském úvěru jiného než na bydlení ze dne 8. 3. 2024. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 42 900 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná úvěr vyčerpala ve výši 39 000 Kč, ale žalobkyni splatila pouze 11 000 Kč (dne 18. 3. 2024 splatila 5 500 Kč a dne 30. 4. 2024 splatila 5 500 Kč). Pohledávka za žalovanou je tvořena jistotou ve výši 27 999,88Kč, smluvním úrokem 33 845,40Kč, poplatkem za vyplacení tranši úvěru ve výši 557,19 Kč, poplatkem za službu „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ ve výši 98,82 Kč (v původní výši 234,24 Kč), poplatkem za službu „Informační SMS servis“ ve výši 25,92 Kč (v původní výši 61,44 Kč) a poplatkem za službu „[Anonymizováno] “ ve výši 825 Kč (v původní výši 1 320 Kč). Dále žalobkyně po žalované nárokuje poplatek za vytvoření tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše a smluvní úrok ve výši 1,07 % denně z nesplacené jistiny.2. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv měla doručení řádně vykázáno. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v její nepřítomnosti.3. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 8. 3. 2024 a Všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr s možností čerpat až do výše až 42 900 Kč s postupným čerpáním, žalovaný vyčerpala 39 000 Kč. První splátka úvěru byla splatná do 7. 4. 2024, naposledy 30. 8. 2025 s úrokem ve výši 1,07 % denně (což v přepočtu znamená, že se jedná o úrok ve výši 390,55 % ročně) Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaná se nejprve elektronicky registrovala jako zájemkyně o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách www.flexifin.cz. V rámci toho vyplnila své identifikační údaje. Pod takto získanou elektronickou identitou pak elektronicky (kliknutím) vybrala požadovanou částku a vyjádřila i souhlas se smluvními podmínkami na předem připraveném předtisku smlouvy a obchodních podmínek. Z předložených dokumentů to samo o sobě nevyplývá, nicméně výplata finančních prostředků žalované byla prokázána bankovním výpisem žalobkyně. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaná neměla důvod peníze přebírat. Je tedy zřejmé, že důvodem plnění byl v dokumentaci popsaný úvěr.4. Žalovaná se kromě jistiny úvěru zavázala zaplatit poplatky, jak shora žalobkyně uvádí. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně.5. Žalovaná netvrdila a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy úvěr žalobkyni zcela vrátila nebo že by na úhradu úvěru splatila více než žalobkyní tvrzených 11 000 Kč, soud proto vycházel z toho, že úvěr (v celém rozsahu) zaplacen nebyl.6. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán.9. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.10. Protože smluvní pokuta byla sjednána v souladu s § 122 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a je požadována v zákonné výši, vyhověl soud návrhu i co do částky 2 889,72 Kč, představující smluvní pokutu. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl.11. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovanou jako spotřebitelkou (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměla žalovaná jako úvěrovaná možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.12. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.14. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.15. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.16. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.17. Podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“.18. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo – viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10).19. Ve věci Banco Espaňol (C-618/10) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.20. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Tuto úpravu nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání.21. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran o poplatku za poskytnutí úvěru je ve skutečnosti ujednáním o úroku, tedy o civilním plodu peněz, neboť se jedná o jedinou platbu za jejich dočasné poskytnutí. Ujednání o výši tohoto úroku je ale absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem zakuklenou pod různými „úplatami“, „poplatky“, „odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec. Soud má zato, že v rozmezí dvoj či troj násobku obvyklých sazeb bank (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 234/2005), je třeba se přidržet dolní hranice, zejména jde-li o spotřebitelské či adhezní smlouvy, u kterých lze v konfrontaci s aktuální situací zadlužování obyvatel (zjevné z úřední činnosti soudu) uvažovat o hranicích ještě nižších. Respektování smluvní autonomie stran musí mít určité meze a v konečném důsledku se judikatura nemůže vyhnout jasné definici limitů zjevného porušení obecných zájmů, pokud ani ve vztahu ke spotřebitelům dosud nejsou stanoveny uvedeným zákonem ani jiným právním předpisem. Celkový úrok ve výši 25-30 % ročně (jako dvojnásobek obvyklých úroků bank) jako limitní sazba úroku předmětné hotovostní půjčky se tak soudu jeví jako skutečné maximum, jehož překročení je důvodem pro zásah soudu z úřední povinnosti. V daném případě činil úrok, jak výše uvedeno, 0,866 % denně, tzn. 390 % ročně. RPSN činila 6 322,10 %.22. Z důvodu příkrého rozporu s dobrými mravy soud shledal smlouvu absolutně neplatnou, uzavřenou v rozporu s § 588 o. z., byl návrh žalobkyně zamítnut ohledně nárokovaných úroků, poplatků i smluvní pokuty.23. Protože žalovaná poskytnuté plnění od původního věřitele ve sjednané lhůtě nevrátila, shledal soud podle § 2991 o. z. žalobu co do rozdílu mezi přijatým plněním (39 000 Kč) a částkou, kterou žalovaná původnímu věřiteli z uvedeného titulu splatila (11 000 Kč), tedy co do výše 28 000 Kč, po právu a uložil žalované povinnost dlužnou částku zaplatit. U žalované totiž právě ohledně uvedené částky došlo k bezdůvodnému obohacení, které je žalovaná povinna vydat.24. Dále soud žalované uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu.25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, protože úspěch i neúspěch obou sporných stran byl přibližně vyrovnaný.