Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně soudní poplatek ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky ve výši [částka] s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě které žalovaný čerpal jistinu ve výši [částka], přičemž se zavázal tuto jistinu spolu s úrokem, který v době zesplatnění činil částku [částka] do [datum], což nesplnil. Vznikla mu také povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši [částka]. Pro případ, že by soud shledal smlouvu za neplatnou, žádá žalobkyně dlužnou částku jako bezdůvodné obohacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni.
2. Žalovaný se ve věci samé nevyjádřil.
3. Dne [datum] bylo ve věci podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednáno v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila prostřednictvím svého právního zástupce, žalovaný se bez omluvy nedostavil.
4. Soud v řízení provedl níže uvedené listinné důkazy.: Z písemnosti, která je zobrazením elektronického dokumentu s názvem „smlouva o úvěru č. [hodnota] “, datovaná dne [datum],včetně dodatků č. [právnická osoba], 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26 a 27 uzavřených v období od [datum] do [datum], ve spojení s výpisem z účtu žalovaného, výpisem z účtu společnosti [právnická osoba] a zprávou ČSOB a.s. bylo zjištěno, že mezi společností [právnická osoba] a.s. a žalovaným byla prostřednictvím prostředků elektronické komunikace vedena jednání o uzavření smlouvy o úvěru včetně dodatků o navýšení úvěru, na základě které jmenovaná společnost žalovanému poukázala na jeho účet celkem částku [částka], jak prokazuje také potvrzení o provedení transakce a zejména zpráva o majiteli bankovního účtu ČSOB a.s,, dle níž byly peníze poukázány na účet, jehož majitelem byl žalovaný. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] zasílané zjevně elektronicky byla shledána výzva této společnosti žalovanému k zaplacení celkové částky, a to i jistiny ve výši [částka]. Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva právního zástupce žalobkyně spolu s poštovním podacím lístkem prokazují, že pohledávka společnosti [právnická osoba] za žalovaným byla postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn včetně oznámení nového platebního místa a výzvy k zaplacení. Žalobkyně v řízení neprokázala, že její právní předchůdce s s odbornou péčí posuzoval úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru a jeho postupným navyšováním.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“, nebo „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti smlouvy i bez návrhu.
7. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
8. Podle § 2991 odst. 1,2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
9. Podle § 1958 odst. 2 o.z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Je-li smlouva o úvěru podle § 87 z.s.u neplatná, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 1968 o.z., dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
11. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ( dáel jen také „z.s.u.“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem…13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum] sp. zn. [spisová značka] odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne [datum] se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila. I v tomto nálezu Ústavní soud vyšel z prejudikatury Soudního dvora EU, a to jmenovitě rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus [jméno FO] a další v němž vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a její bod 26 preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací („na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)“, tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Ústavní soud tak uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.14. V souzeném případě žalobkyně ani řádně netvrdila, že její právní předchůdce před poskytnutím úvěru řádně posoudil schopnost žalovaného celkově poskytnutý úvěr za sjednaných podmínek splatit bez ohrožení uspokojení jeho běžných potřeb. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla. Soud tak uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně řádně splnil povinnost dle § 86 odst. 1 zsu, a proto je smlouva o úvěru dle § 87 zsu absolutně neplatná.15. Za stavu, kdy smlouva o úvěru je neplatná, avšak výpis z účtu žalovaného prokazuje, že na základě této neplatné smlouvy bylo žalovanému vyplaceno celkem [částka], přičemž žalovaný v řízení ani netvrdil, že cokoliv z této částky žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdce zaplatil, uložil soud žalovanému podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku vydat žalobkyni, na níž byla pohledávka ze smlouvy postoupena podle § 1879 a § 1880 občanského zákoníku (dle ustálené judikatury smlouvou o postoupení pohledávky přechází na postupníka také pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení při neplatně sjednané smlouvě) bezdůvodné obohacení ve výši [částka]. Při neplatné smlouvě byl dluh z bezdůvodného obohacení splatný k výzvě věřitele, k čemuž došlo e-mailovou výzvou z [datum]. Splatnost dluhu soud určil v souladu se zásadním ustanovením občanského práva – dle výzvy věřitele, neboť žalovaný žádné skutečnosti ohledně jeho možností dluh splatit ani netvrdil.16. Protože žalovaný v době splatnosti bezdůvodné obohacení nezaplatil, dostal se do prodlení a je podle § 1968 a § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a v souladu se žalobním žádáním zaplatit úrok z prodlení ve výši tak, jak uvedeno v I. výroku tohoto rozsudku.17. Co do nárokovaného smluvního úroku a smluvní pokuty, jako i úroku z prodlení z těchto částek, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, když žalovaný nebyl a contrario § 1721 a § 1723 odst. 1 o.z. povinen tyto platby zaplatit.18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně měla neúspěch jen v nepatrné části (úspěch žalobkyně byl v částce [částka] - 96,8 %, úspěch žalovaného v částce [částka] – 3,2 %; k příslušenství v podobě kapitalizovaného úroku se nepřihlíží), soud proto přiznal žalobkyni 100 % náhrady účelně vynaložených nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného a doměřeného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].19. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 písm. b) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soudní poplatek doměřil.