Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 45 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 45 000 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5 204 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 45 000 Kč s příslušenstvím z důvodů, že s ním dne 27. 3. 2024 uzavřela smlouvu č. [hodnota], kterou se zavázala mu poskytnout peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, jež se žalovaný zavázal vrátit v měsíčních splátkách po 6 750 Kč splatných vždy do 15. dne v měsíci. Smlouva byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientské zóny. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřila schopnost žalovaného splácet ujednané splátky. Žalovaný však nezaplatil splátku splatnou dne 15. 11. 2024, a to ani přes upomínky, které mu žalobkyně odeslala ve dnech 20. 11. 2024 a 5. 12. 2024. Žalobkyně proto dne 21. 3. 2025 v souladu se smluvním ujednáním vyzvala žalovaného k vrácení všech poskytnutých peněžních prostředků ve výši 45 000 Kč a nákladů na obě uvedené upomínky v celkové výši 1 000 Kč, to vše nejpozději do 4. 4. 2025. Žalovaný jí však nezaplatil ničeho.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Soud věc projednal při jednání dne 18. 8. 2025, při němž provedl dokazování a vyhlásil rozsudek. Žalovaný se k jednání nedostavil ani nepožádal o odročení, přestože předvolání k jednání spolu s žalobou mu byly doručeny do vlastních rukou již dne 25. 7. 2025 (č. l. 35–39). Žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez její účasti (č. l. 42 a 44.). Soud proto podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného. Dokazování soud provedl při jednání písemnostmi předloženými žalobkyní.
4. Z písemnosti označené jako smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] (č. l. 17–20) včetně přílohy č. [hodnota] – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (č. l. 21–23) soud zjistil, že v této písemnosti jsou jako smluvní strany označeni žalobkyně jako poskytovatel a žalovaný jako spotřebitel. V písemnosti je uvedeno, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč na jeho bankovní účet č. [č. účtu]. Zápůjční úroková sazba úroku, k jehož zaplacení žalobkyni měl být žalovaný podle písemnosti povinen, byla v písemnosti uvedena ve výši 15 % měsíčně. Žalovaný se měl podle písemnosti zavázat vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 81 000 Kč, to vše v měsíčních splátkách po 6 750 Kč se splatností vždy do 15. dne v měsíci. V případě nezaplacení některé splátky žalovaným ani po dvou upomínkách ze strany žalobkyně měla mít žalobkyně podle písemnosti právo celou jistinu zesplatnit. Každá z obou upomínek měla být zpoplatněna částkou 500 Kč. Písemnost nebyla opatřena vlastnoručním ani uznávaným elektronickým podpisem žalovaného, namísto toho obsahovala pouze údaje o SMS kódu [Anonymizováno] z telefonního čísla [tel. číslo] s datem 27. 3. 2024. V příloze písemnosti bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, je zaměstnán u společnosti [Anonymizováno] & [Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno].[IČO] IČO, , jeho průměrný příjem za poslední 3 měsíce činil 34 594 Kč, jeho pravidelné náklady na bydlení činily 3 000 Kč měsíčně, jiné pravidelné ani jednorázové finanční závazky neměl a za sázky utratil 17 460 Kč měsíčně. V příloze písemnosti bylo dále uvedeno, že žalovaný neměl žádný záznam v registru SOLUS, v registrech AML a AML / CFT ani v insolvenčním rejstříku, v registru platebních informací (CRIF) neměl žádný negativní záznam a ani jeho občanský průkaz číslo [hodnota] nebyl nalezen v databázi neplatných dokladů.
5. Ani písemnost označená jako předsmluvní informace (č. l. 13–16) nebyla opatřena vlastnoručním ani uznávaným elektronickým podpisem žalovaného a namísto toho obsahovala pouze údaje o SMS kódu [Anonymizováno] z telefonního čísla [tel. číslo] s datem 27. 3. 2024.
6. Ze 2 detailů plateb (č. l. 9–10) soud zjistil, že dne 27. 3. 2024 byla z účtu číslo [č. účtu] vedeného na jméno žalovaného připsána na účet číslo [č. účtu] platba ve výši 1 Kč s variabilním symbolem [var. symbol]. Téhož dne byla zároveň provedena platba ve výši 45 000 Kč z účtu číslo [č. účtu] ve prospěch účtu číslo [č. účtu] rovněž s variabilním symbolem [var. symbol] a se zprávou pro příjemce „CFIG úvěr“.
7. Z upomínek ze dne 20. 11. 2024 a ze dne 5. 12. 2024 včetně e-mailů (č. l. 5–8) soud zjistil, že žalobkyně vyhotovila tyto upomínky, v jejichž textu vyzývala žalovaného k zaplacení dlužné částky.
8. Konečně z předžalobní výzvy ze dne 21. 3. 2025 (č. l. 24) včetně podacího lístku (č. l. 12) soud zjistil, že uvedeným dopisem odeslaným téhož dne advokát zastupující žalobkyni vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky zahrnující i částku 45 000 Kč, a to nejpozději do dne 4. 4. 2025.
9. Na základě výše uvedených skutkových zjištění z jednotlivých provedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně v březnu 2024 poskytla ve prospěch bankovního účtu, jehož majitelem byl žalovaný, peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč. Podle žalobkyní předložené písemnosti se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit jí ujednaný úrok, to vše v ujednaných splátkách. Dopisem ze dne 21. 3. 2025 pak žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení dlužné částky nejpozději do dne 4. 4. 2025.
10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“) „[s]mlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) „[p]oskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „[p]oskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, „[p]oskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
13. Podle § 2993 o. z., „[p]lnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.“
14. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, neboť podle účinného znění daného zákona soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
15. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně s odbornou péčí ověřovala schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. Jelikož žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel, což vyplývá z obsahu smlouvy s ním i z označení jeho osoby ve smlouvě rodným číslem, spadá tento právní vztah pod úpravu zákona o spotřebitelském úvěru.
16. Soud měl v úmyslu při jednání vyzvat žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se jednání před soudem nezúčastnila a své břemeno tvrzení a důkazní podle § 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 120 o. s. ř. ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by příjmy a výdaje žalovaného byly ověřovány s použitím nezávisle ověřitelných údajů podle § 84 odst. 2 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru.
17. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru než posoudit předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.
18. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito, C-618/10, uvedl, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.
19. Žalovaný však od žalobkyně převzal celkovou částku 45 000 Kč. Ze žalobních tvrzení přitom vyplývá, že jí doposud nevrátil ničeho. Jelikož se jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalovaného, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i judikatura Soudního dvora. V daném případě však k žádnému započtení s ohledem na neprokázání zaplacení jakékoli částky nedošlo. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně co do částky 45 000 Kč bezdůvodně obohatil, je proto povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky 45 000 Kč představující nesplacenou jistinu, žalobkyni také vydat. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu § 1958 o. z. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění nejpozději do 4. 4. 2025. Nesplacením peněžitého dluhu řádně a včas se žalovaný dne 5. 4. 2025 dostal do prodlení podle § 1968 o. z., čímž mu vznikla povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do částky 45 000 Kč včetně úroku z prodlení požadovaného žalobkyní jen z této částky od 5. 4. 2025 proto soud žalobě vyhověl.
20. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nebylo platné ani ujednání o povinnosti žalovaného platit poplatky za upomínky. Co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč požadovaných na tvrzených poplatcích tak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež měla neúspěch jen v poměrně nepatrné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 204 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 300 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 45 000 Kč sestávající z částky 700 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 700 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 700 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že postupoval při určování náhrady nákladů zastoupení advokátem podle § 14b a. t., neboť se jedná o standardizované znění žaloby, jež zástupce žalobkyně podává v obdobných věcech téže žalobkyně opakovaně a jeho podání se liší takřka pouze v identifikačních údajích žalovaných a údajích týkajících se konkrétních smluv a dlužných částek. Soud tak shledal uplatnění § 14b a. t. přiléhavým. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.
22. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.