Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 7 000 Kč od 24. 3. 2025 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení– částky 4 436,70 Kč,– zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 11 436,70 Kč od 12. 12. 2023 do 23. 3. 2025,– zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 4 436,70 Kč od 24. 3. 2025 do zaplacení,– rozdílu zákonného úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 4 436,70 Kč od 24. 3. 2025 do zaplacení,se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 619,30 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společnost [právnická osoba].) a žalovanou byla dne 11. 12. 2022 prostřednictvím elektronických prostředků uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč. Žalovaná však poskytnutý úvěr nevrátila a nezaplatila ani sjednaný poplatek ve výši 4 436,70 Kč. Před uzavřením smlouvy byla úvěruschopnost žalované ověřována v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, CRKI a EUCB.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k jednání se, ač řádně předvolána, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavila. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“/).
3. Ze smlouvy o úvěru, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a potvrzení o platbě bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 10. 12. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované dne 11. 12. 2022 na její bankovní účet částku ve výši 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 436,70 Kč.
4. Ze smlouvy o postoupení pohledávky včetně přílohy a oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni a že žalovaná byla o tomto informována. Z předžalobní výzvy a podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaná byla před podáním žaloby upomínána o zaplacení.
5. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by právní předchůdkyně žalobkyně u žalované ověřovala s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr splácet.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, neboť podle účinného znění daného zákona soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
10. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalované) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalované splácet spotřebitelský úvěr neunesla. V tomto směru žalobkyně sice uvedla určitá tvrzení, ale neposkytla k nim jediný důkaz. Žalobkyně tak neprokázala, že její právní předchůdkyně skutečně a případně jak konkrétně ověřovala např., zda má žalovaná dluhy, exekuci či případně vystupuje jako dlužník v insolvenčním řízení, jaké má příjmy a výdaje apod. (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 27 Co 377/2017-101).
11. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o.z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.
12. Právní předchůdkyně žalobkyně však žalované poskytla částku 7 000 Kč, přičemž žalovaná jí ani žalobkyni dosud nevrátila ničeho. Jelikož se jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž lze připomenout, že pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalované, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o.z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i judikatura ESD. V daném případě se tak žalovaná na úkor žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, co do částky 7 000 Kč bezdůvodně obohatila a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky 7 000 Kč představující nesplacenou jistinu, vrátit.
13. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 o.z. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán od 24. 3. 2025. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně poprvé učinila dne 15. 3. 2025 s určením data splatnosti do 3 dnů. Výzva byla žalované dle § 573 o.z. doručena dne 19. 3. 2025 a ode dne následujícího po uplynutí 3 dnů je tak žalovaná v prodlení. Zákonný úrok z prodlení v daném období činil 12 % ročně, proto soud žalobu zamítnul i co do rozdílu požadovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně a zákonného úroku z prodlení, na který má žalobkyně nárok.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější než žalovaná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 619,30 Kč, přičemž tato částka představuje 22 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61 % a úspěchu žalované v rozsahu 39 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 436,70 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.
15. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.