Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 11 922,52 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně ode dne 18. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 3 140,18 Kč, úroku ve výši 1 103,42 Kč, úroku z prodlení ve výši 28,48 Kč, úroku ve výši 21,99 % ročně z částky 13 062,70 Kč ode dne 22. 11. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 062,70 Kč ode dne 22. 11. 2024 do 17. 12. 2024 a z částky 1 140,18 Kč ode dne 18. 12. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 044,95 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění
1. Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru. Žalobu odůvodnil tím, že žalovanému na základě uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 9. 11. 2023 poskytl úvěr prostřednictvím kreditní karty až do výše 5 000 Kč, která byla dodatkem ke smlouvě zvýšena na 15 000 Kč. Úvěr byl veden na č. účtu ke kreditní kartě č. [č. účtu]. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobce. Účastníci si sjednali úrok ve výši 21,99 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 % z aktuálně vyčerpané jistiny, přičemž minimální výše se splatnými úroky činila 100 Kč. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, v důsledku čehož žalobce od smlouvy odstoupil s účinností ke dni 15. 11. 2024. Za dobu trvání smlouvy žalovaný vyčerpal celkem 18 167 Kč. Žalovaný uhradil na jistině částku 5 104,90 Kč, na obchodním úroku částku 1 009,29 Kč a na úroku z prodlení částku 40,89 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, a to především prostřednictvím informací získaných z bankovních registrů, nebankovních registrů, ostatních registrů a databází a dále z příjmů a výdajů žalovaného, demografických a statistických informací (skóringový model). Žalobce vycházel z měsíční výše příjmu žalovaného 75 000 Kč, kterou žalovaný čestně prohlásil v žádosti o kreditní kartu. Při posuzování výdajů žalovaného žalobce vycházel z údajů sdělených žalovaným a uvedenou částku porovnal s údaji vyplývajícími z analýzy regionálních dat. Dlužná částka sestává z jistiny ve výši 13 062,70 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 103,42 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 28,48 Kč a poplatků za upomínky ve výši 2 000 Kč (4 x 500 Kč). Žalobce se dále domáhal úroku ve výši 21,99 % ročně z částky 13 062,70 Kč od 22. 11. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 062,70 Kč od 22. 11. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ze smlouvy o osobní kreditní kartě, standardních informací o spotřebitelském úvěru, všeobecných obchodních podmínek a sazebníku bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 9. 11. 2023 smlouvu na dobu neurčitou, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr prostřednictvím kreditní karty do výše 5 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 21,99 % ročně. Žalovaný se úvěr zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 % z vyčerpané jistiny spolu se splatnými úroky, minimální výše činila 100 Kč. Poplatek za zaslání upomínky při neprovedení pravidelné splátky činí 500 Kč. Dle všeobecných obchodních podmínek byl žalobce oprávněn od smlouvy odstoupit v případě závažného způsobu porušení smluvních či zákonných povinností žalovaného.
4. Z dodatku ke smlouvě o osobní kreditní kartě bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 6. 3. 2024 dodatek ke smlouvě o osobní kreditní kartě, na základě kterého byla výše úvěru navýšena na částku 15 000 Kč.
5. Z výpisů z účtu bylo zjištěno, že žalovaný prostřednictvím kreditní karty vyčerpal celkem 18 167,60 Kč a splatil celkem 6 245,08 Kč.
6. Ze snímků obrazovky bylo zjištěno, že žalobce v interním systému eviduje o žalovaném informace z BRKI/NRKI a SOLUS. Ke dni 9. 11. 2023 má žalovaný dle BRKI/NRKI jednu odmítnutou žádost o kontokorentní úvěr a jednu odvolanou žádost o osobní úvěr. SOLUS je bez negativního záznamu. Ke dni 6. 3. 2024 má žalovaný dle BRKI/NRKI jednu odmítnutou žádost o kontokorentní úvěr a dvě odvolané žádosti, a to o osobní úvěr a splátkovou kreditní kartu. SOLUS je bez negativního záznamu.
7. Z listiny nazvané žádost o osobní kreditní kartu bylo zjištěno, že se jedná o interní listinu žalobce, ve které eviduje informace o žalovaném. Žalovaný má dle listiny čistý měsíční příjem ve výši 75 000 Kč, bydlí v nájmu, výdaje spojené s bydlením činí 15 000 Kč, ostatní výdaje 7 000 Kč. Listina je žalovaným podepsána dne 9. 11. 2023.
8. Z listiny nazvané návrh na rozhodnutí o poskytnutí kreditní karty bylo zjištěno, že se jedná o interní listinu žalobce, ve které eviduje informace o žalovaném totožné jako v žádosti o osobní kreditní kartu. Listina není datována ani podepsána zpracovatelem ani schvalovatelem.
9. Z litiny nazvané žádost o zvýšení celkové výše úvěru k osobní kreditní kartě bylo zjištěno, že se jedná o interní listinu, ve které žalovaný požádal o navýšení úvěru na částku 15 000 Kč. Dále žalobce v listině eviduje informace o žalovaném. Žalovaný má dle listiny čistý měsíční příjem ve výši 70 000 Kč, bydlí v nájmu, výdaje spojené s bydlením činí 15 000 Kč, ostatní výdaje 7 000 Kč.
10. Z odstoupení od smlouvy bylo zjištěno, že žalobce dopisem ze dne 1. 11. 2024 odstoupil od smlouvy o osobní kreditní kartě z důvodu porušení podmínek smlouvy.
11. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že úvěr byl ke dni 15. 11. 2024 zesplatněn.
12. Z výzev a upomínek bylo zjištěno, že žalobce žalovaného opakovaně k úhradě dlužné částky upomínal. V předžalobní upomínce ze dne 2. 12. 2024 žalovaného vyzval k úhradě do 7 dnů od odeslání upomínky.
13. Z listin nazvaných prohlášení o [podezřelý výraz] stavu a z historických výpisů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti.
14. Po provedení shora uvedených důkazů zjistil soud následující skutkový stav: žalovaný dne 9. 11. 2023 uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru, na základě níž se žalobce zavázal žalovanému poskytnout prostřednictvím kreditní karty úvěr až do výše 5 000 Kč. Dodatkem ke smlouvě ze dne 6. 3. 2024 byla výše úvěru navýšena na 15 000 Kč. Žalovaný celkem načerpal 18 167,60 Kč a splatil 6 245,08 Kč. Žalovaný se poskytnuté peněžní prostředky zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 % z vyčerpané jistiny spolu se splatnými úroky, minimální výše činila 100 Kč. Spolu se splátkami měl žalovaný dle smlouvy hradit poplatky vzniklé s případným vymáháním úvěru ve výši dle sazebníku. Žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel z údajů sdělených žalovaným. Žalovaný nehradil splátky řádně, v důsledku čehož žalobce úvěr ke dni 15. 11. 2024 zesplatnil. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky opakovaně upomínán.
15. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.
16. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
17. Dle § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
21. Dle zákona o spotřebitelském úvěru nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele má za následek absolutní neplatnost příslušné úvěrové smlouvy. Uvedená interpretace vyplývá i z aktuálního rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
22. K obdobným závěrům dospěl taktéž např. Krajský soud v Praze sp. zn. 27 Co 143/2019, 27 Co 81/2019 nebo 27 Co 221/2019.
23. Soud při jednání poučil žalobce podle § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál jen „o.s.ř.“), v tom směru, aby uvedl konkrétní tvrzení ke zkoumání úvěruschopnosti a označil veškeré důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr.
24. V tomto směru žalobce uvedl, že příjmy a výdaje žalovaného žádnými konkrétními doklady neověřoval, vycházel pouze z údajů sdělených žalovaným a ze svých scoringových modelů, na něž se však v případě nespolehlivosti vstupních údajů logicky spoléhat nelze. K důkazu předložil pouze interní listiny, které obsahovaly toliko informace sdělené žalovaným a výsledky učiněných dotazů na registry. V případě zjišťování údajů od žalovaného se nadto u výdajových položek omezil jen na výdaje týkající se bydlení a ostatní výdaje, které nebyly nikterak konkretizovány. Žalobce tvrdil, že vycházel z příjmu žalovaného ve výši 75 000 Kč měsíčně, tuto výši žalovaný uvedl v žádosti o osobní kreditní kartu, přičemž v následné žádosti o zvýšení celkové výše úvěru již žalovaný uvedl částku 70 000 Kč měsíčně. Z učiněných dotazů na registry navíc vyplývá, že žalovanému byla jedna žádost o kontokorentní úvěr odmítnuta. Zkoumání úvěruschopnosti ze strany věřitele tak bylo pouze formální a nedostatečné. Žalobce nemůže v tomto směru vycházet pouze z tvrzení dlužníka bez skutečného ověřování. V daném případě nelze mít povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet za splněnou, čemuž ostatně odpovídá též výsledek splácení. Soud tak nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.).
25. Žalovaný však od žalobce převzal částku 18 167,60 Kč, přičemž mu dosud vrátil pouze 6 245,08 Kč. Žalovaný se tak na úkor žalobce co do částky 11 922,52 Kč bezdůvodně obohatil a je tak povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobci vrátit. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobci dle § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení nebylo možné žalobci přiznat od požadovaného dne, neboť v případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti dluhu rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobce učinil dne 2. 12. 2024 a určil lhůtu k plnění. Žalovaný je tak v prodlení od dne 18. 12. 2024. Třídenní lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.
26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobce zaznamenal v řízení nadpoloviční úspěch. Vycházel přitom ze skutečnosti, že žalobce zaslal žalovanému výzvu k plnění ve smyslu § 142a o.s.ř. Soud tak přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení pouze v poměrné části. Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 58,30 %, pak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování jeho práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí 3 044,95 Kč (tzn. poměrná část nákladů řízení v celkové výši 5 222,90 Kč), kterou tvoří soudní poplatek za žalobu ve výši 1 000 Kč a náklady právního zastoupení, sestávající z odměny za zastupování advokátem dle § 7 a § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „a.t.“) (jedná se o žalobu podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, viz např. řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 224 C 113/2024 a další) za 2 úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024 ve smyslu § 11 a.t. (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění) ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč), za podání žaloby ve smyslu § 11 a.t. ve výši 400 Kč, dále za účast na jednání dne 28. 5. 2025 podle § 7 a § 8 odst. 1 a.t. ve výši 1 740 Kč, za režijní náhradu ve výši 300 Kč (3x 100 Kč) podle § 14b odst. 5 písm. a) a.t., za režijní náhradu ve výši 450 Kč podle § 13 a.t. a za náhradu za 21% DPH (vyjma soudního poplatku) dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představované částkou 732,90 Kč, neboť zástupce žalobce jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Odměna a paušální náhrada nebyla žalobci přiznána za písemná podání ze dne 11. 4. 2025 a dne 12. 6. 2025 a za účast na jednání dne 30. 7. 2025, neboť se jednalo pouze o doplnění nedostatků žaloby, přičemž jednání na 30. 7. 2025 muselo být odročeno z důvodu poskytnutí lhůty k doplnění těchto nedostatků. Úkony tak nelze považovat za účelně vynaložené, takové náklady vynaložené v souvislosti s nedostatečnými žalobními tvrzenými nelze spravedlivě přenášet na žalovaného. V souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. pak soud stanovil ve výroku III. rovněž třídenní lhůtu k plnění, ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.