Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 400 Kč od 12. 11. 2023 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 2 025,17 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 16. 11. 2022 do 17. 5. 2024 ve výši 516,14 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 025,17 Kč od 18. 5. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 013,14 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) uzavřela se žalovaným dne 18. 5. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě uvedené smlouvy obdržel žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně částku 30 000 Kč (dále také „zápůjčka“). Zápůjčka byla poskytnuta v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku spolu s částkou 31 916 Kč, která sestává z kapitalizovaného úroku ve výši 23 540 Kč, částky za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 6 876 Kč, v 78 týdenních splátkách po 794 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 11. 2022. Žalovaný na zápůjčku uhradil celkem 17 600 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Po postoupení pohledávky žalovaný uhradil další 4 000 Kč. Žalobkyně po žalovaném požaduje vrácení dlužné jistiny ve výši 10 425,17 Kč. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 131,54 Kč, kdy jde o zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 400 Kč od 28. 9. 2023 do 21. 11. 2023 a z částky 11 425,17 Kč od 22. 11. 2023 do 17. 5. 2024 a zákonný úrok z prodlení z prodlení od 18. 5. 2024 do zaplacení z dlužné jistiny. Žalobkyně odvozuje svůj nárok nikoli na základě uzavřené smlouvy, ale na základě vrácení bezdůvodného obohacení.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání se, ač řádně předvolán, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“/).
3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 18. 5. 2021 smlouvu, na jejíž základě byla žalovanému v hotovosti poskytnuta částka 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit věřiteli jistinu ve výši 30 000 Kč a poplatek ve výši 31 916 Kč (poplatek sestával z úroku ve výši 23 540 Kč, částky za zpracování ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 6 876 Kč), a to v 78 týdenních splátkách po 794 Kč. Celková RPSN pak činí 145,2 %.
4. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně celkem 17 600 Kč.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávky včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky a podacího lístku vyplývá, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni a že žalovaný byl o tomto informován a zároveň dopisem odeslaným dne 27. 10. 2023 vyzván k zaplacení zbylé dlužné částky do 10 dnů od doručení dopisu.
6. Z předžalobní výzvy ve spojení s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného opětovně upomínala o zaplacení.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022 platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019-113 a.j.).
11. Ze smlouvy ani z jiných důkazů nevyplynulo, že by předchůdkyně žalobkyně ověřovala v době poskytnutí úvěru u žalovaného jeho úvěruschopnost s odbornou péčí. Soud proto při jednání vyzval žalobkyni ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., aby uvedla všechna tvrzení a označila všechny důkazy k prokázání svých tvrzení v tom směru, že v době poskytnutí úvěru ověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr, a to s odbornou péčí, včetně prověřování informací získaných nejenom od žalovaného a včetně zkoumání jeho skutečných životních výdajů v dané době, a dále stran tvrzení pojících se s počátkem prodlení žalovaného s tím, že je tak povinna učinit do skončení dnešního jednání, a pokud tak neučiní, vystavuje se nebezpečí částečného či úplného neúspěchu ve věci. Žalobkyně však ani po této výzvě svá tvrzení ohledně prověřování úvěruschopnosti nedoplnila a žádné důkazy v tomto směru neoznačila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr tak neunesla. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně ověřovala např., zda má žalovaný dluhy, exekuci či případně vystupuje jako dlužník v insolvenčním řízení, jaké má příjmy a výdaje apod.
12. Vzhledem k uvedenému tak soud smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou.
13. Soudní dvůr EU ve věci Banco Espaňol (C-618/10 z 14. 6. 2012) uvedl, že směrnice 93/13 brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.
14. Právní předchůdkyně žalobkyně však žalovanému poskytla částku 30 000 Kč, přičemž žalovaný jí či žalobkyni dosud vrátil pouze částku 17 600 Kč a částku 4 000 Kč. Jelikož se jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalovaného, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o.z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i výše uvedená judikatura ESD. V daném případě se tak žalovaný na úkor žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, co do částky 8 400 Kč bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky 8 400 Kč představující dosud nesplacenou jistinu, vrátit. Ve zbylém rozsahu, tedy co do částky 2 025,17 Kč včetně úroku z prodlení z této částky, soud žalobu zamítl.
15. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 o.z. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení bylo možné žalobkyni přiznat až od 12. 11. 2023, neboť v případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně poprvé prokazatelně odeslala 27. 10. 2023, s tím, že žalovaný byl vyzván k plnění do 10 dnů od jejího doručení. Poslední den lhůty tak připadal na 11. 11. 2023 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Soud tak žalobu částečně zamítnul co do úroku z prodlení tak, jak uvedeno ve výroku II.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější než žalovaný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 013,14 Kč, přičemž tato částka představuje 62 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 19 %). Předmět řízení činí na jistině částku 10 425,17 Kč, přičemž žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 8 400 Kč a ve zbylém rozsahu neúspěšná. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 s ohledem na čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 425,17 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., dále odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 14b odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 1 540 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., dále paušální náhrada hotových výdajů třikrát po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a jednou ve výši 450 Kč podle § 14b odst. 6 písm. b) a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3 190 Kč ve výši 669,90 Kč.
17. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.