Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11 000 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky 19 160,25 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 437,66 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 728,04 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 509,25 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 12 941,62 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 336 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet č. [č. účtu] s variabilním symbolem [var. symbol].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala zaplacení částky ve výši 30 160,25 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 22. 11. 2022 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalovanému poskytla částku ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit formou 14 měsíčních splátek po 1 992 Kč společně s úrokem ve výši 761 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč do 22. 1. 2024. Žalovaný měl celkem vrátit 27 888 Kč, uhradil však jen 4 000 Kč. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Pohledávka z této smlouvy byla s účinností ke dni 29. 5. 2024 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Žalobkyně nyní požaduje jistinu ve výši 12 941,62 Kč, úrok ve výši 567,63 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 284 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 780,46 Kč, inkasní poplatek ve výši 2 314,29 Kč, smluvní pokutu ve výši 6 272,25 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 437,66 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 728,04 Kč, úrok ve výši 8 % ročně z částky 12 941,62 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % z částky 13 509,25 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Soud ve věci nařídil jednání na den 24. 2. 2025, k němuž se žalovaná bez omluvy nedostavila. Soud proto jednal v její nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
4. Provedeným dokazováním soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním:
5. Z obchodního rejstříku byla prokázána právní osobnost žalobkyně.
6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 1. 2022 a předpisu splátek bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s úrokem ve výši 761 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 077 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč ve 14. měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Listina byla vlastnoručně podepsána žalovaným.
7. Z potvrzení bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil dne 23. 11. 2022 částku 2 000 Kč a dne 21. 12. 2022 částku 2 000 Kč.
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 5. 2024, potvrzení o zaplacení kupní ceny a seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni9. Z oznámení ze dne 14. 6. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni.10. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 9. 2024 včetně podacího lístku ze dne 11. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky do 25. 9. 202411. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „SpÚ“).12. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.13. Podle § 2 odst. 1 SpÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.14. Podle § 86 odst. 1 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.16. Podle § 75 SpÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 SpÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a szohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.17. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z s tím, že závazek vznikl v okamžiku, kdy byly peníze žalovanému předány (tj. při podpisu smlouvy). Zápůjčka je současně spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 odst. 1 SpÚ, neboť žalovaný vystupoval jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Právní předchůdkyně žalobkyně pak byla poskytovatelkou podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 o. z.) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle o. z. aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.18. Z § 86 odst. 1 SpÚ plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 SpÚ sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020 č. j. 27 Co 230/2020-103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).19. Soud má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. V tomto směru žalobkyně pouze obecně uvedla, že vzhledem k výši úvěru byla úvěruschopnost zkoumána řádně. Žalobkyně tedy neunesla již své břemeno tvrzení, neboť konkrétně netvrdila, o jaké údaje se jednalo a jak z nich právní předchůdkyně žalobkyně dovodila úvěruschopnost žalovaného. Ke svému tvrzení ani neoznačila žádný další důkaz, ačkoliv byla na jednání poučena ve smyslu § 118a o. s. ř., neunesla tedy rovněž břemeno důkazní. Navíc je třeba uvést, že posouzení pouze na základě údajů získaných od spotřebitele (žalovaného) není dostatečné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, jehož závěry lze uplatnit i pro nynější zákon o spotřebitelském úvěru).20. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně dostála povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít právní předchůdkyně žalobkyně bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá SpÚ. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 SpÚ a to včetně ujednání o poplatku a splatnosti.21. Právní předchůdkyně žalobkyně nicméně žalovanému na základě neplatného závazku poskytla celkem 15 000 Kč, z nichž žalovaný doposud vrátil jen 4 000 Kč. Rozdíl ve výši 11 000 Kč proto představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z.) na straně žalovaného, které je povinen podle § 87 odst. 1 věty třetí SpÚ vrátit v době přiměřené jejím možnostem. Pohledávka na zaplacení těchto částek za žalovanou byla v souladu s § 1879 o. z. posléze postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně je oznámení o postoupení pohledávky žalované dostačující.22. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou ze dne 10. 9. 2024 odeslanou dne 11. 9. 2024. Ve výzvě byla uvedena lhůta k plnění do 25. 9. 2024.). Počínaje dnem 26. 9. 2024 je tak žalovaný v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z.ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.23. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 11 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 26. 9. 2024 do zaplacení. Ve zbylém rozsahu soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný ve věci z procesního hlediska z větší části uspěl, měl by proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšné žalobkyni. Žádné náklady mu však nevznikly, a proto žádný z účastníků tak nemá právo na jejich náhradu.25. Čtvrtým výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 336 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud rozhodl v rozhodnutí, jímž se řízení končí v souladu s § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 větou první tohoto zákona (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publ. pod č. 48/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS).26. Lhůty k plnění se opírají o § 160 odst. 1 o. s. ř.