Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 26 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 26 000 Kč od 5.4. 2025 do zaplacení, a to ve splátkách po 4 000 Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a co do částky 24 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 26 000 Kč za období od 5.4. 2025 do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s ní 3.9.2024 uzavřela smlouvu č. [hodnota], kterou se zavázala jí poskytnout peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaná zavázala včetně úroku z úvěru vrátit v měsíčních splátkách po 7500 Kč splatných vždy do 15. dne v měsíci. Smlouva byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientské zóny. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřila schopnost žalované splácet ujednané splátky. Žalovaná však nezaplatila splátku splatnou dne 15. 12. 2024, a to ani přes upomínku, kterou jí žalobkyně odeslala dle svého tvrzení dne 24. 11. 2024 a 5. 12. 2024. Žalobkyně proto dne 21. 3. 2025 v souladu se smluvním ujednáním vyzvala žalovanou k vrácení všech poskytnutých peněžních prostředků ve výši 50 000 Kč a nákladů na obě uvedené upomínky v celkové výši 1 000 Kč, to vše nejpozději do 4. 4. 2025. Žalovaná jí však nezaplatila ničeho.
2. Žalovaná rozporovala výši dlužné částky, když se ve věci vyjádřila tak, že žalobkyni dne 4. 11. 2024 na účet č. [č. účtu] uhradila částku 8000 Kč, na stejný účet byla žalovanou uhrazena dne 3. 10. 2024 částka 8 000 Kč, pak částka 7 500 Kč a 22.11.2021 částka 500 Kč.
3. Soud věc projednal při jednání dne 15.9. 2025, při němž provedl dokazování a vyhlásil rozsudek. Žalobkyně se z jednání omluvila. Žalovaná v rámci jednání uvedla, že žalobkyně nezkoumala její schopnost splácet úvěr, pokud jde o výdaje žalované; příjmy žalované žalobkyně zjišťovala a ověřovala. Navrhla dále, aby soud umožnil zbytek dlužné částky uhradit ve splátkách, neboť se nachází v obtížné finanční situaci.
4. Dokazování soud provedl při jednání písemnostmi předloženými žalobkyní a žalovanou.
5. Z písemnosti označené jako smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] (č. l. 17–20) včetně přílohy č. [hodnota] – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (č. l. 25–25) soud zjistil, že v této písemnosti jsou jako smluvní strany označeni žalobkyně jako poskytovatel a žalovaná jako spotřebitel. V písemnosti je uvedeno, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč na jeho bankovní účet č. [č. účtu]. Zápůjční úroková sazba úroku, k jehož zaplacení žalobkyni měla být žalovaná podle písemnosti povinna, byla v písemnosti uvedena ve výši 15 % měsíčně. Žalovaná se měla podle písemnosti zavázat vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 57 500 Kč, to vše v měsíčních splátkách po 7500 Kč se splatností vždy do 15. dne v měsíci. V případě nezaplacení některé splátky žalovanou ani po dvou upomínkách ze strany žalobkyně měla mít žalobkyně podle písemnosti právo celou jistinu zesplatnit. Každá z obou upomínek měla být zpoplatněna částkou 500 Kč. Písemnost nebyla opatřena vlastnoručním ani uznávaným elektronickým podpisem žalované, namísto toho obsahovala pouze údaje o SMS kódu [Anonymizováno] z telefonního čísla [hodnota] s datem 3.9.2024.
6. Ze dvou detailů plateb (č. l. 40-41) soud zjistil, že dne 3.9.2024 byla z účtu číslo [č. účtu] vedeného na jméno žalované připsána na účet číslo [č. účtu] platba ve výši 1 Kč s variabilním symbolem [var. symbol]. Téhož dne byla zároveň provedena platba ve výši 50 000 Kč z účtu číslo [č. účtu] ve prospěch účtu číslo [č. účtu] rovněž s variabilním symbolem [var. symbol] a se zprávou pro příjemce „[Anonymizováno] “.
7. Z upomínek ze dne 20. 11. 2024 a ze dne 5. 12. 2024 včetně e-mailů soud zjistil, že žalobkyně vyhotovila tyto upomínky, v jejichž textu vyzývala žalovanou k zaplacení dlužné částky.
8. Konečně z předžalobní výzvy ze dne 21. 3. 2025 včetně podacího lístku soud zjistil, že uvedeným dopisem odeslaným téhož dne advokát zastupující žalobkyni vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky zahrnující i částku 50 000 Kč, a to nejpozději do dne 4. 4. 2025.
9. Z potvrzení vystavených [právnická osoba]. bylo zjištěno, že žalovaná na účet žalobkyně uhradila dne 4. 11. 2024 na účet č. [č. účtu] částku 8000 Kč, na stejný účet byla žalovanou uhrazena dne 3. 10. 2024 částka 8 000 Kč, pak částka 7 500 Kč a 22.11.2021 částka 500 Kč, celkem tedy 24 000 Kč.
10. Na základě výše uvedených skutkových zjištění z jednotlivých provedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně v březnu 2024 poskytla ve prospěch bankovního účtu, jehož majitelem byla žalovaná, peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaná žalobkyni vrátila pouze 24 000 Kč. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalobkyně v rámci posuzování schopnosti splácet úvěr zjišťovala a zohlednila běžné měsíční výdaje žalované v porovnání s jejími příjmy.
11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.“
15. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, neboť podle účinného znění daného zákona soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Z žalobních tvrzení nebylo zjištěno, k jakým konkrétním zjištění v rámci zkoumání schopnosti splácet úvěr žalobkyně dospěla. Jelikož žalovaná uzavřela smlouvu jako spotřebitelka, což vyplývá z obsahu smlouvy s ním i z označení její osoby ve smlouvě rodným číslem, spadá tento právní vztah pod úpravu zákona o spotřebitelském úvěru.
16. Soud měl proto v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aby doplnila žalobní tvrzení, jaká konkrétní zjištění ohledně příjmů a výdajů, resp. úvěrového zatížení žalovaného, učinila v rámci posuzování schopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr; žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Stejně tak v občanském soudním řízení nelze žalobní tvrzení dovozovat z listin navržených k důkazu jedním z účastníků, procesní odpovědnost za úplnost tvrzení o rozhodných skutečnostech ve sporu nesou účastníci.
17. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož spotřebitelský úvěr žalované v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o poplatcích, smluvní pokutě a splatnosti.
18. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nebylo platné ani ujednání o povinnosti žalované platit poplatky za upomínky. Co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč požadovaných na tvrzených poplatcích tak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
19. Žalobkyně nicméně žalované bez platného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 50 000 Kč, z nichž jí žalovaná vrátila pouze 24 000 Kč. Rozdíl těchto finančních prostředků představuje bezdůvodné obohacení (§ 2993 občanského zákoníku) na straně žalované, které je žalovaná povinna podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni.
20. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 21.3.2025 k okamžité úhradě dlužné částky. Žalovaná se proti této lhůtě nijak nebránila a v řízení ani nevyšlo najevo, že by byla nepřiměřená jejím možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Výzva byla odeslána dne 21.3.2025 . Podle 573 § o. z. se má zato, že zásilka odeslána pomocí poštovní přepravy došla třetím dnem po odeslání. Výzva byla žalovanému doručena dne 24.3.2025, počínaje dnem 25.3.2025 je tak žalovaná v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně však žalobou požadovala úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny od 5.4.2025.
21. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl pouze co do 26 000 Kč a úroku z prodlení z této částky ve zákonné výši (tj. 12% ročně) od 5.4.2025 do zaplacení. Ve zbývající části (tj. zejména co nákladů spojených s uplatněním pohledávky) soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl. S ohledem na špatnou finanční situaci žalované bylo vyhověno jejímu návrhu splatit dlužnou částku po splátkách ve výši 4 000 Kč měsíčně, pod ztrátou výhody splátek.
22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť účastníci měli v řízení téměř shodnou míru úspěchu.