Výrok
I. Žalobní návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 969 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12% ročně z částky 7 969 Kč za období od 1.1.2025 do zaplacení, částku 1 073,23 Kč, částku 25 489 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12% ročně z částky 25 489 Kč za období od 1.1.2025 do zaplacení, částku 3 771,31 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala proti žalovaném zaplacení částky 38 302,54 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 13.1.2023 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a žalovaný se zavázal zaplatit zpět jistinu a poplatek v celkové výši 22 903 Kč, a to ve 12 měsíčních splátkách po 5 241 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na úvěr uhradil pouze 55 934 Kč. Žalobou se žalobkyně domáhala z titulu této smlouvy částky 7 969 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za období od 1.1.2025 do zaplacení. Žalobkyně nárokovala z této smlouvy i sjednanou smluvní pokutu pro případ prodlení s hrazením splátek ve výši 0,1% z dlužné jistiny 6 969 Kč za období od 1.1.2025 do 3.6.2025 ve výši 1 073,23 Kč.
2. Dále dne 25.5.2023 uzavřela žalobkyně s žalovaným další smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč; oproti tomu se žalovaný se zavázal zaplatit zpět jistinu a poplatek v celkové výši 15 469 Kč, a to ve 12 měsíčních splátkách po 2 956 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na úvěr uhradil pouze 10 980 Kč. Žalobou se žalobkyně domáhala z titulu této smlouvy částky 25 489 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1.1.2025 do zaplacení. Žalobkyně nárokovala z této smlouvy i sjednanou smluvní pokutu pro případ prodlení s hrazením splátek ve výši 0,1% z dlužné jistiny 24 489 Kč za období od 1.1.2025 do 3.6.2025 ve výši 3 771,31 Kč.
3. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením jednotlivých smluv prověřila schopnost žalovaného splácet poskytnuté zápůjčky, zejména lustrací v databázích NRKI a BRKI, dále pak ověřením příjmů z bankovního výpisu běžného účtu žalovaného.
4. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že tvrzené smlouvy o úvěru s žalobkyní uzavřel, v důsledku úrazu však přišel o výdělek dosahovaný před uzavřením smluv a dostal se do tíživé finanční situace, kdy nebyl schopen úvěry splácet; požádal o možnost hradit žalovanou částku ve splátkách.
5. Soud ve věci provedl následující dokazování.
6. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný uhradil žalobkyni ve splátkách částku 55 934 Kč za účelem úhrady závazků z úvěrové smlouvy č. [hodnota] a částku 10 980 Kč za účelem úhrady závazků z úvěrové smlouvy č. [hodnota], celkem částku 66 914 Kč.
7. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 13.1.2023 smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni jistinu ve výši 40 000 Kč a poplatek ve výši 22 903 Kč, a to ve 12 měsíčních splátkách po 5 241 Kč. Úroková sazba úroku z úvěru byla sjednána ve výši 68,8% ročně; roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) činila 106,1%.
8. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 4.10.2023 smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni jistinu ve výši 20 000 Kč a poplatek ve výši 15 469 Kč, a to ve 12 měsíčních splátkách po 2 956 Kč. Úroková sazba úroku z úvěru byla sjednána ve výši 86 % ročně; roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) činila 154,21 %.
9. Podle karet zákazníka vyplňovaných v souvislosti s každou uzavřenou smlouvou o zápůjčce žalobkyně prostřednictvím obchodní zástupkyně ověřovala příjmy žalovaného (výpisy z bankovního účtu).
10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany15. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 o. z.) žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle nichž byla žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru povinna s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Této povinnosti žalobkyně dostála, když příjmy žalovaného ověřovala z jeho bankovního účtu, současně doloženou lustrací ve veřejných registrech nebyly zjištěny žádné takové záznamy stran závazků žalovaného či jeho dosavadní platební morálky, které by zásadně zpochybnily jeho schopnost splácet předmětné úvěry.16. Soud se dále jako předběžnou otázkou zabýval platností smlouvy o úvěru stran výše sjednaných úroků a dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvu nemravnou. Z tohoto důvodu nevyhověl důkaznímu návrhu žalobkyně na výslech obchodních zástupců žalobkyně k prokázání tvrzení o řádném zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, neboť jej měl za ve věci nadbytečný.17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně, přičemž dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, byl odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 navázal jeho rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž Nejvyšší soud dodal, že občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně citovaný rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).18. V daném případě byly projednávané smlouvy uzavřeny mezi podnikající osobou a spotřebitelem, nikoliv mezi fyzickými osobami, a to na dobu 12 měsíců. Nejednalo se tak o krátkodobý závazek, který by mohl být vyvažován vyšší úrokovou sazbou. Ve smlouvě o úvěru přitom byly sjednány úroková sazba ve výši 68,8 % ročně a 86% ročně; porovná-li soud takto stanovenou úrokovou sazbu s daty České národní banky z databáze ARAD, podle kterých úroková sazba spotřebitelských úvěrů činila v lednu 2023 9,7 % ročně a v říjnu 2023 v průměru 9,37 % ročně, vyplývá z toho, že sjednaná úroková sazba v daném případě je až sedmkrát, resp. devětkrát vyšší než výše obvyklá. Překročení nejvyšší přijatelné výše úroku dle judikatury již samo o sobě zakládá kolizi s dobrými mravy. K posouzení výše úroku a jeho souladu s dobrými mravy je pak potřeba vedle nominální výše úroku posoudit všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Je tak třeba rovněž zohlednit skutečnost, že smlouva byla uzavřena jako smlouva spotřebitelská a možnost žalovaného v procesu uzavírání smlouvy podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu byla značně omezena.19. Všechny shora uvedené závěry, tedy samotný obsah úvěrové smlouvy (výše úroku) a způsob jejího uzavření považuje soud za dostačující důvod pro závěr, že v dané věci jsou obě projednávané smlouvy v rozporu s dobrými mravy (§ 580 o. z.). Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť ve smyslu § 576 a § 577 o. z. nelze předpokládat, že by smlouva byla ze strany žalobkyně uzavřena bez sjednání takto vysokých úroků, které představují úplatu za poskytnutí úvěru v rámci její podnikatelské činnosti, tedy že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.20. Uvedené soud konstatuje navzdory vědomí zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18). V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku ze zápůjčky natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat právě zásadou ochrany dobrých mravů.21. S ohledem na výše uvedené soud úvěrovou smlouvu shledal jako absolutně neplatnou. Neplatnost právního jednání, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách a dalších plněních. Žalobkyně žalovanému bez platného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 60 000 Kč; žalovaný jí však již vrátil částku 66 914 Kč. Soud tak uzavřel, že nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného a žalobní návrh v celém rozsahu zamítl.22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, kterému žádné náklady řízení nevznikly.