Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 016 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 21 016 Kč za období od 2. 8. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky 36 006,76 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 065,49 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 977,79 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12% ročně z částky 27 018,51 Kč za období od 21. 2 .2025 do 1. 8. 2025, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 21 016 Kč za období od 2.8.2025 do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 002,51 Kč za období od 2. 8. 2025 do zaplacení, co do úroku ve výši 8 % ročně z částky 25 883,24 Kč za období od 21. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 47 883,97 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela dne 29. 11. 2023 s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], kdy na základě této smlouvy poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši 1 522 Kč. Dále se žalovaný zavázal hradit právní předchůdkyni žalobkyně paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím tohoto úvěru (ve výši 14 700 Kč za poskytnutí úvěru, ve výši 4 154 Kč za administrativní činnosti a vyhodnocení úvěrového případu, a ve výši 5 400 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště). Celkovou částku ve výši 55 776 se žalovaný zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč, poslední splátku byl povinen uhradit nejpozději do 29. 1. 2025. Žalovaný neplnil řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou dlužné částky. Na základě této skutečnosti právní předchůdkyni vzniklo právo na zaplacení jistiny úvěru ve výši 25 883,24 Kč, úroku za sjednanou dobu úvěru ve výši 1 135,27 Kč, poplatků ve výši 14 700 Kč za poskytnutí úvěru, ve výši 4 154 Kč za administrativní činnosti a vyhodnocení úvěrového případu, a ve výši 5 400 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště a dále smluvní pokuty ve výši 10 230,76 Kč, úroku vyčísleného od 30. 1. 2025 do 20. 2. 2025 z dlužné jistiny ve výši 1 065,49 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 1 977,79 Kč. Žalobkyně požaduje rovněž zaplacení úroků z úvěru ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny ve výši 25 883,24 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 12 % ročně z částky ve výši 27 018,51 od 21. 2. 2025 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, ač k tomu byl před podáním žaloby vyzván.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k jednání se nedostavil a ani se neomluvil. Žalobkyně se k jednání dostavila. Soud tak věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tyto skutečnosti4. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] a bylo prokázáno, že na listině je jako věřitel označena právní předchůdkyně žalobkyně, jako dlužník je na druhé straně označen žalovaný. V listinách je uvedeno, že celková výše spotřebitelského úvěru činí 30 000 Kč. Celková dlužná částka splatná žalovaným byla sjednána ve výši 55 776 Kč, přičemž doba trvání spotřebitelského úvěru byla sjednána na 14 měsíců. Výše měsíční splátky je uvedena na částku 3 984 Kč. Smlouva obsahuje vlastnoruční podpisy obou účastníků.5. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaný uhradil 3 platby v hotovosti, a to dne 30. 11. 2023 ve výši 3 984 Kč, dne 29. 12. 2023 ve výši 2 000 Kč a dne 30. 1. 2024 ve výši 3 000 Kč.6. Z předžalobní výzvy ze dne 17. 7. 2025 s podacím lístkem bylo prokázáno, že zástupce žalobkyně poslal žalovanému téhož dne předžalobní výzvu.7. Z přílohy č. [hodnota] smlouvy o postoupení pohledávek – seznamu pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným, byla předmětem postoupení na žalobkyni.8. Po skutkové stránce soud věc posoudil následovně.9. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalovanému v hotovosti částku ve výši 30 000 Kč, žalovaný pak v průběhu času poskytnuté částky postupně splácel a celkem zaplatil 8 984 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Žalovaný uvedenou částku ani po této výzvě neuhradil.10. Věc byla posouzena podle právních předpisů platných v době uskutečnění právního jednání, tedy dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Uzavření smlouvy vyplývá zejména z předložené listiny smlouvy o úvěru včetně dokumentů dokládajících kontraktační proces. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 o. z.) žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle nichž byla žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru povinna s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Této povinnosti žalobkyně dostála, když příjmy žalovaného ověřovala z jeho bankovního účtu a doloženou lustrací ve veřejných registrech nebyly zjištěny žádné negativní záznamy stran závazků žalovaného či jeho dosavadní platební morálky.15. Soud se dále jako předběžnou otázkou zabýval platností smlouvy o úvěru stran výše sjednaných úroků a dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvu nemravnou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně, přičemž dohodnutá výše úroků (ve výši 73 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, byl odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 navázal jeho rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž Nejvyšší soud dodal, že občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně citovaný rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).16. V daném případě byla smlouva uzavřena mezi podnikající osobou a spotřebitelem, nikoliv mezi fyzickými osobami, a to na dobu 14 měsíců. Nejednalo se tak o krátkodobý závazek, který by mohl být vyvažován vyšší úrokovou sazbou. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána úroková sazba ve výši 8 % ročně, nicméně s ohledem na stanovené poplatky spojené se sjednáním úvěru, které žalovaný dle smlouvy povinen rovněž uhradit, činila RPSN 272,44 %. Porovná-li soud takto stanovenou úrokovou sazbu s daty České národní banky z databáze ARAD, podle kterých úroková sazba spotřebitelských úvěrů činila v listopadu 2023 v průměru 9,27 % ročně, vyplývá z toho, že sjednaná úroková sazba v daném případě je cca téměř třicetkrát vyšší než výše obvyklá. Překročení nejvyšší přijatelné výše úroku dle judikatury již samo o sobě zakládá kolizi s dobrými mravy. K posouzení výše úroku a jeho souladu s dobrými mravy je pak potřeba vedle nominální výše úroku posoudit všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Je tak třeba rovněž zohlednit skutečnost, že smlouva byla uzavřena jako smlouva spotřebitelská a možnost žalovaného v procesu uzavírání smlouvy podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu byla značně omezena.17. Všechny shora uvedené závěry, tedy samotný obsah úvěrové smlouvy (výše úroku) a způsob jejího uzavření považuje soud za dostačující důvod pro závěr, že v dané věci je smlouva o úvěru v rozporu s dobrými mravy (§ 580 o. z.). Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť ve smyslu § 576 a § 577 o. z. nelze předpokládat, že by smlouva byla ze strany žalobkyně uzavřena bez sjednání takto vysokých úroků, které představují úplatu za poskytnutí úvěru v rámci její podnikatelské činnosti, tedy že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.18. Uvedené soud konstatuje navzdory vědomí zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18). V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat právě zásadou ochrany dobrých mravů.19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.22. S ohledem na výše uvedené soud úvěrovou smlouvu shledal jako absolutně neplatnou. Neplatnost právního jednání, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích a dalších plněních.23. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez platného závazku poskytla finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, z nichž jí žalovaný vrátil pouze 8 984 Kč. Poskytnuté finanční prostředky ve výši rozdílu těchto částek tak představují bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z.) na straně žalovaného, které je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Splatnost pohledávky nelze odvíjet od smlouvy o úvěru, neboť ta je neplatná jako celek včetně ujednání o splatnosti. Nárok žalobkyně se opírá o ustanovení o bezdůvodném obohacení a splatnost pohledávky se tak řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně odeslala předžalobní výzvu dne 17. 7. 2025 s tím, že lhůta pro zaplacení byla určena do 1. 8. 2025. Počínaje dnem 2. 8. 2025 je tak žalovaný v prodlení a žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.24. Ze shora uvedených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 016 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně za období od 2. 8. 2025 do zaplacení. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, přičemž při hodnocení úspěchu ve věci soud zohlednil i příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).