Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 681,42 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 26 000 Kč za období od 28. 1. 2025 do zaplacení, částku 36 300 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 349,91 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 36 300 Kč za období od 28. 1. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 266,1 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 62 300 Kč s příslušenstvím coby bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru.
2. První smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřela dne 14. 11. 2022, kdy na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 26 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši 36 223 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 25 262 Kč a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 645 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti ve 24 měsíčních splátkách po 3 698 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 11. 2024. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, a proto měla právní předchůdkyně žalobkyně možnost požadovat vrácení celé dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně měla rovněž ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky do zaplacení. Tato pohledávka byla dne 27. 1. 2025 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Žalovaný neuhradil ničeho.
3. Druhou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. č. [hodnota] uzavřela žalobkyně s žalovaným dle svého tvrzení dne 14. 10. 2022, kdy na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši 48 734 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 34 734 Kč a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 684 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti ve 24 měsíčních splátkách po 3 698 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 10. 2024. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, a proto měla právní předchůdkyně žalobkyně možnost požadovat vrácení celé dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně měla rovněž ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky do zaplacení. Tato pohledávka byla rovněž dne 27. 1. 2025 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Žalovaný do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem 3 700 Kč, od postoupení pohledávky pak neuhradil ničeho. Žalobkyně proto požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 26 000 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 681,42 Kč a úroků z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 26 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a dále dlužné jistiny ve výši 36 300 Kč představující rozdíl mezi poskytnutou jistinou ve výši 40 000 Kč a částkou ve výši 3 700 Kč zaplacenou žalovaným na tuto jistinu, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 349,91 Kč a úroky z prodlení v zákonné výši 12,75 % z dlužné jistiny ve výši 36 300 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, ač k tomu byl před podání žaloby vyzván.
4. Žalovaný se k obsahu žaloby nevyjádřil. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud společně se žalobou žalovanému a rovněž žalobkyni doručil usnesení, v němž účastníky řízení vyzval, aby se ve stanovené lhůtě výslovně vyjádřili, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zároveň byli v citovaném usnesení poučeni o tom, že, zůstanou – li v uvedené lhůtě nečinní, bude soud tuto nečinnost pokládat za souhlasné stanovisko. Žalobkyně i žalovaný zůstali nečinný, soud proto postupoval podle § 115a o. s. ř. a ve věci jednání nenařídil.
5. Z výpisu z obchodního rejstříku ze dne 12. 12. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně je česká akciová společnost, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.
6. Ze zákaznických karet – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 14. 10. 2022 a 14. 11. 2022 a ze smluv o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 10. 2022 a ze dne 14. 11. 2022 bylo prokázáno, že na listině je jako věřitel označena právní předchůdkyně žalobkyně, jako zákazník je na druhé straně označen žalovaný. V listinách je uvedeno, že celková výše spotřebitelského úvěru činí v prvním případě 40 000 Kč a ve druhém případě 26 000 Kč, s tím, že v prvním případě má žalovaný uhradit částku v celkové výši 88 734 Kč ve 24 měsíčních splátkách a ve druhém případě částku ve výši 62 223 Kč ve 24 měsíčních splátkách. K listinám jsou připojeny podpisy účastníků.
7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14.10.2022 byla zjistěny skutkové okolnosti odpovídající žalobním tvrzením (bod 2), dále pak sjednaná výše úroku z úvěru ve výši 69 % ročně.
8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14.11.2022 byla zjistěny skutkové okolnosti odpovídající žalobním tvrzením (bod 3), dále pak sjednaná výše úroku z úvěru ve výši 76 % ročně.
9. Bylo tedy prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet formou 24 měsíčních splátek ve výši 3 698 Kč hrazených vždy do konce splátkového období. Zápůjční úroková sazba činila 69 %. Dále bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 26 000 Kč který se žalovaný zavázal splácet formou 24 měsíčních splátek ve výši 2 593 Kč hrazených vždy do konce splátkového období. Zápůjční úroková sazba činila 76 %.
10. Z oznámení o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že žalovaný byl o postoupení pohledávek informován, přičemž oznámení bylo dle podacího lístku žalobkyní odesláno dne 27. 2. 2025.
11. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 16. 4. 2025 s podacím lístkem bylo prokázáno, že zástupce žalobkyně poslal žalovanému předžalobní výzvu.
12. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz dne 4. 7. 2025, č.j. EPR [č. účtu] -5, který byl usnesením zdejšího soudu dne 1. 8. 2025 zrušen, neboť se nepodařilo doručit ho žalovanému do vlastních rukou.
13. Po zhodnocení shora provedených důkazů soud dospěl ke skutkovému ději, podle něhož žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně uzavřel dvě smlouvy o úvěru, na jejímž základě převzal v hotovosti od právního předchůdce žalobkyně úvěry – peněžní prostředky v celkové výši 66 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěry splácet, své závazky však nesplnil řádně a včas a ocitl se v prodlení. Na jistinu první zápůjčky uhradil toliko částku 3 700 Kč. Pohledávky byly postoupeny na žalovanou, která žalovaného vyzvala k jejich úhradě, avšak bezúspěšně. O postoupení pohledávek byl žalovaný rovněž informován.
14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 o. z.) žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr.
18. Soud se dále jako předběžnou otázkou zabýval platností smluv o úvěru stran výše sjednaných úroků a dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvy nemravné.
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně, přičemž dohodnutá výše úroků (ve výši 69 % ročně, resp. 75% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, byl odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 navázal jeho rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž Nejvyšší soud dodal, že občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně citovaný rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).
20. V daném případě byla smlouva uzavřena mezi podnikající osobou a spotřebitelem, nikoliv mezi fyzickými osobami, a to na dobu 12 měsíců. Nejednalo se tak o krátkodobý závazek, který by mohl být vyvažován vyšší úrokovou sazbou. Ve smlouvě o úvěru přitom byla sjednána úroková sazba ve výši 76,05 % ročně a porovná-li soud takto stanovenou úrokovou sazbu s daty České národní banky z databáze ARAD, podle kterých úroková sazba spotřebitelských úvěrů činila v září 2022 v průměru 7,6 % ročně, vyplývá z toho, že sjednaná úroková sazba v daném případě je až desetkrát vyšší než výše obvyklá. Překročení nejvyšší přijatelné výše úroku dle judikatury již samo o sobě zakládá kolizi s dobrými mravy. K posouzení výše úroku a jeho souladu s dobrými mravy je pak potřeba vedle nominální výše úroku posoudit všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Je tak třeba rovněž zohlednit skutečnost, že smlouva byla uzavřena jako smlouva spotřebitelská a možnost žalovaného v procesu uzavírání smlouvy podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu byla značně omezena.
21. Všechny shora uvedené závěry, tedy samotný obsah úvěrové smlouvy (výše úroku) a způsob jejího uzavření považuje soud za dostačující důvod pro závěr, že v dané věci jsou sobě smlouvy o úvěru v rozporu s dobrými mravy (§ 580 o. z.). Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť ve smyslu § 576 a § 577 o. z. nelze předpokládat, že by smlouva byla ze strany žalobkyně uzavřena bez sjednání takto vysokých úroků, které představují úplatu za poskytnutí úvěru v rámci její podnikatelské činnosti, tedy že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
22. Uvedené soud konstatuje navzdory vědomí zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18). V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku ze zápůjčky natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat právě zásadou ochrany dobrých mravů.
23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany.
25. S ohledem na výše uvedené soud úvěrovou smlouvu shledal jako absolutně neplatnou. Neplatnost právního jednání, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních.
26. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému bez platného závazku poskytla finanční prostředky ve výši 36 300 Kč a 26 000 Kč, z nichž jí žalovaný vrátil pouze 3 7000 Kč. Zbytek poskytnutých finančních prostředků tak představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z.) na straně žalovaného, které je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 681,42 Kč v prvním případě a ve výši 1 349,91 Kč v druhém případě odpovídající zákonným úrokům z prodlení ve výši 12,75 % ročně počítaným z dlužné jistiny v prvním případě od 15. 11. 2024 (ode dne splatnosti úvěru) do 27. 1. 2025 (datum postoupení pohledávek) a ve druhém případě od 15. 10. 2024 (ode dne splatnosti úvěru) do 27. 1. 2025 (datum postoupení pohledávek) a dále přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení z jistin ve výši 12,75 % od data následujícího po dni, kdy došlo k postoupení pohledávek.
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně tvoří soudní poplatek ve výši 2 492 Kč a náklady zastoupení advokátem kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 62 300 Kč, a to 3 úkony po 3 620 Kč včetně tří paušálních náhrad, každý ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 210 Kč ve výši 2 564,10 Kč. Zaplacení nákladů řízení soud žalovanému uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.