30 C 14/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou proti žalovanému domáhala zaplacení částky 170 776 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným dne 15.12.2022 uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 129 000 Kč. K vyplacení úvěru došlo dne 16.12.2022. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 73,46 % ročně splácet v 24 měsíčních splátkách po 10 394 Kč vždy ke každému 21. dni v měsíci počínaje měsícem lednem 2023. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím e-mailové komunikace, kdy žalovaný smlouvu podepsal svým jménem, příjmením a doplněním jedinečného kódu, který mu byl ze strany žalobkyně předem poskytnut. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací od žalovaného, z insolvenčního rejstříku, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný však podmínky smlouvy řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek. Do data zesplatnění celého úvěru bylo uhrazeno šest měsíčních splátek, celkem ve výši 62 364 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 1 996 Kč. Dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 1 200 Kč. Náhrada nákladů byla podle smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě do 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení.

2. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou osmé splátky splatné dne 21.8.2023 v délce 65 dnů došlo k datu 25.10.2023 k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4 smlouvy se zesplatněním celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 131 336,43 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Pokud tak neučiní, dle bodu 6.5 smlouvy vzniká žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, tj. v daném případě od 27.10.2023 do zaplacení. V bodě 2. 2. smlouvy bylo dále sjednáno, že úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby úplné úhrady. Žalovaný po zesplatnění úvěru uhradil postupně v několika splátkách celkovou částku ve výši 22 000 Kč. Zbylou dlužnou částku neuhradil, ačkoliv byl k tomu vyzván.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k ústnímu jednání u zdejšího soudu konanému dne 20. 1. 2025 se bez omluvy nedostavil, ač byl řádně a včas předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 16.12.2022 včetně Dodatku č. [hodnota] včetně oznámení o schválení úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku ve výši 129 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 24 měsíčních splátkách po 10 394 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni zaplatit, činila 249 456 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 73,45 % ročně, RPSN činila 103,99 %. Smlouva byla uzavírána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, totožnost žalovaného byla doložena kopií jeho občanského průkazu.

6. Z dodatku č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že si účastníci mezi sebou sjednali proces uzavírání smlouvy, podmínky čerpání úvěru, předpoklady pro výpočet RPSN. V dodatku je rekapitulováno, jaké listiny žalovanému žalobkyně před uzavřením smlouvy předložila včetně toho, že žalovaným byla podepsána nabídka, dodatek, příloha č. 1, formulář hodnocení, prohlášení o politické exponovanosti, souhlasy se zpracováním osobních údajů. Proces uzavírání smlouvy byl sjednán tak, že žalovaný na telefonní číslo [tel. číslo] pošle SMS zprávu, ve které vyjádří svůj souhlas s dokumenty a která bude obsahovat jméno a příjmení klienta a dále jedinečný kód odpovídající variabilnímu symbolu platby ve výši 1 Kč.

7. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný na dlužnou částku zaplatil šest splátek po 10 394 Kč; dále pak postupně 22 000 Kč.

8. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl jako svůj pravidelný čistý měsíční příjem částku 51 248 Kč ze zaměstnání u s.r.o., jako své výdaje uvedl částku 12 020 Kč měsíčně sestávající ze životního minima ve výši 4 620 Kč, výdajů na bydlení ve výši 7 400 Kč. Volné zdroje žalovaného tak byly vyčísleny částkou 21 609 Kč měsíčně. Dále bylo uvedeno, že žalovaný má maturitní zkoušku, je svobodný a bydlení má vlastní.

9. Z potvrzení o příjmu z 12.12.2022 od zaměstnavatele od [právnická osoba]. byla zjištěno, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 51 548 Kč. Tomu odpovídají i výpisu z účtu žalovaného o připsání částku 51 248 Kč s poznámkou – Výplata.

10. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že finanční prostředky ve výši 129 000 Kč byly dne 16.12.2022 odeslány na bankovní účet žalovaného č. [Anonymizováno]. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že číslo bankovního účtu uvedené na dokladu o vyplacení úvěru je totožné s tím, které uvedl žalovaný ve smlouvě o úvěru.

11. Ze zprávy [právnická osoba]. ze dne 26.3.2025 bylo zjištěno, že jediným majitelem a disponentem bankovního účtu č. [Anonymizováno] je žalovaný.

12. Z výzvy k zaplacení ze dne 21.6.2023, 23.10.2023 a ze dne 22.5.2023 bylo zjištěno, že žalovaný byl ze strany žalobkyně opakovaně upozorňován na prodlení se splátkami a vyzýván k úhradě dlužných částek s tím, že v opačném případě bude úvěr zesplatněn.

13. Z oznámení ze dne 25.10.2023 bylo zjištěno, že žalobkyně k tomuto dni zesplatnila všechny závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru, neboť žalovaný se dostal do prodlení s hrazením splátek o délce 65 dní. Žalovaný byl současně vyzván k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 134 532 Kč a upozorněn, že v případě, že své závazky neuhradí nejpozději do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení, přistoupí žalobkyně k vymáhání svých pohledávek v soudním řízení.

14. Z předžalobní výzvy ze dne 19.2.2025 včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného pod hrozbou podání žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky do 15 dnů od data odeslání výzvy.

15. Provedeny byly všechny nezbytné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci, další dokazování bylo nadbytečné. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci. Žalobkyně dne 16.2.2022 uzavřela s žalovaným dohodu, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 129 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 24 měsíčních splátkách po 10 394 Kč včetně smluveného úroku ve výši 73,45 % ročně. Žalovaný úvěr čerpal, ale následně se dostal do prodlení s úhradou druhé splátky a k datu 25.10.2023 došlo k zesplatnění úvěr. Celkem bylo na úvěr uhrazeno pouze 84 364 Kč. Zbývající dlužnou částku žalovaný nezaplatil, ačkoliv byl k tomu před podáním žaloby vyzván.

16. Soud právně posoudil spor za použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“).

17. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Uzavření smlouvy vyplývá zejména z předložené listiny smlouvy o úvěru včetně dokumentů dokládajících kontraktační proces a z prokazatelného připsání finančních prostředků na účet žalovaného. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 o. z.) žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle nichž byla žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru povinna s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Této povinnosti žalobkyně dostála, když příjmy žalovaného ověřovala z jeho bankovního účtu a doloženou lustrací ve veřejných registrech nebyly zjištěny žádné negativní záznamy stran závazků žalovaného či jeho dosavadní platební morálky.

21. Soud se dále jako předběžnou otázkou zabýval platností smlouvy o úvěru stran výše sjednaných úroků a dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvu nemravnou.Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně, přičemž dohodnutá výše úroků (ve výši 73 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, byl odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 navázal jeho rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž Nejvyšší soud dodal, že občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně citovaný rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

22. V daném případě byla smlouva uzavřena mezi podnikající osobou a spotřebitelem, nikoliv mezi fyzickými osobami, a to na dobu 24 měsíců. Nejednalo se tak o krátkodobý závazek, který by mohl být vyvažován vyšší úrokovou sazbou. Ve smlouvě o úvěru přitom byla sjednána úroková sazba ve výši 73,45 % ročně a porovná-li soud takto stanovenou úrokovou sazbu s daty České národní banky z databáze ARAD, podle kterých úroková sazba spotřebitelských úvěrů činila v únoru 2022 v průměru 7,6 % ročně, vyplývá z toho, že sjednaná úroková sazba v daném případě je cca až desetkrát vyšší než výše obvyklá. Překročení nejvyšší přijatelné výše úroku dle judikatury již samo o sobě zakládá kolizi s dobrými mravy. K posouzení výše úroku a jeho souladu s dobrými mravy je pak potřeba vedle nominální výše úroku posoudit všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Je tak třeba rovněž zohlednit skutečnost, že smlouva byla uzavřena jako smlouva spotřebitelská a možnost žalovaného v procesu uzavírání smlouvy podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu byla značně omezena.

23. Všechny shora uvedené závěry, tedy samotný obsah úvěrové smlouvy (výše úroku) a způsob jejího uzavření považuje soud za dostačující důvod pro závěr, že v dané věci je smlouva o úvěru v rozporu s dobrými mravy (§ 580 o. z.). Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť ve smyslu § 576 a § 577 o. z. nelze předpokládat, že by smlouva byla ze strany žalobkyně uzavřena bez sjednání takto vysokých úroků, které představují úplatu za poskytnutí úvěru v rámci její podnikatelské činnosti, tedy že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

24. Uvedené soud konstatuje navzdory vědomí zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18). V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku ze zápůjčky natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat právě zásadou ochrany dobrých mravů.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany.

27. S ohledem na výše uvedené soud úvěrovou smlouvu shledal jako absolutně neplatnou. Neplatnost právního jednání, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému bez platného závazku poskytla finanční prostředky ve výši 129 000 Kč, z nichž jí žalovaný vrátil pouze 84 364 Kč. Zbytek poskytnutých finančních prostředků ve výši 44 636 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z.) na straně žalovaného, které je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Splatnost pohledávky nelze odvíjet od smlouvy o úvěru, neboť ta je neplatná jako celek včetně ujednání o splatnosti. Nárok žalobkyně se opírá o ustanovení o bezdůvodném obohacení a splatnost pohledávky se tak řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Počínaje dnem 7.3.2025 je tak žalovaný v prodlení a žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

28. Ze shora uvedených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 44 636 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně za období od 7.3.2025 do zaplacení. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, přičemž při hodnocení úspěchu ve věci soud zohlednil i příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).

Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. května 2025 č. j. 30 C 14/2025-75 bylo rozhodnuto o žalobě o zaplacení částky 170 776 Kč s příslušenstvím.Kontrolou spisu bylo zjištěno, že při písemném vyhotovení shora citovaného rozsudku došlo v důsledku písařské chyby ke zřejmé nesprávnosti, když do záhlaví nebylo uvedeno označení soudu a jméno a příjmení soudkyně, která rozsudek vydala.Protože se jedná o zřejmou nesprávnost, soud toto pochybení odstranil postupem podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu a vydal opravné usnesení.