30 C 8/2026

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 73 512,50 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který měl být spolu s úrokem ve výši 68,34 % p. a. splacen ve 48 měsíčních splátkách po 3 062 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem březen 2025. Smlouva o úvěru byla dle tvrzení žalobkyně uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, konkrétně prostřednictvím e-mailové komunikace, kdy žalovaný smlouvu podepsal svým jménem, příjmením a doplněním jedinečného kódu, který mu byl ze strany žalobkyně předem poskytnut. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů i insolvenčního rejstříku. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný však podmínky smlouvy řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalovaný uhradil částku ve výši 3 062 Kč, a to dne 28. 3. 2025. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč. Smluvní pokuta byla v každém jednotlivém případě dle smlouvy splatná ve lhůtě do 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč. Náhrada nákladů byla podle smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě do 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení.

2. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou první splátky splatné dne 17. 4. 2025 v délce 65 dnů došlo k datu 22. 6. 2025 k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4 smlouvy se zesplatněním celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 58 251,98 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Pokud tak neučiní, dle bodu 6.5 smlouvy vzniká žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, tj. v daném případě od 24. 6. 2025 do zaplacení. V bodě 2. 2. smlouvy bylo dále sjednáno, že úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby úplné úhrady. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, ačkoliv byl k tomu vyzván.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k jednání konaném u zdejšího sodu dne 11. 9. 2025 se nedostavil a ani se neomluvil, ač byl řádně a včas předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 19. 2. 2025 včetně dodatku č. [hodnota] bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 3 062 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni zaplatit, činila 146 976 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 68,34 % ročně, RPSN činila 95,37 %. Smlouva byla uzavírána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, totožnost žalovaného byla doložena kopií jeho občanského průkazu.

6. Z oznámení o schválení úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému základní parametry poskytovaného úvěru, který je úvěrem spotřebitelským, bezúčelovým.

7. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl jako svůj pravidelný čistý měsíční příjem částku 28 000 Kč ze zaměstnání u zaměstnavatele [právnická osoba]., jako své výdaje uvedl částku 9 636 Kč měsíčně sestávající ze životního minima ve výši 4 860 Kč, výdajů na bydlení ve výši 4 676 Kč a ostatní ve výši 100 Kč. Volné zdroje žalovaného tak byly vyčísleny částkou 17 364 Kč měsíčně. Dále bylo uvedeno, že žalovaný má maturitní zkoušku, je svobodný a bydlení má v družstevním bytě.

8. Z výpisu záznamů z registru SOLUS a NRKI soud zjistil, že žalovaný nemá žádný záznam v registru SOLUS a v registru NRKI má evidován dluh po splatnosti ve výši 12 445 Kč.

9. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný na dlužnou částku zaplatil dne 28. 3. 2025 pouze 3 062 Kč, přičemž tato částka byla započtena na první splátku.

10. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovaný na bankovní účet č. [č. účtu] dne 19. 2. 2025 obdržel částku ve výši 50 000 Kč.

11. Z výzev k zaplacení ze dne 19. 5. 2025 a ze dne 17. 6. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně měla žalovaného vyzvat k úhradě dlužné částky a měla jej upozornit na možnost zesplatnění úvěru.

12. Z oznámení ze dne 22. 6. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně měla úvěr zesplatnit k tomuto dni.

13. Z předžalobní výzvy včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného pod hrozbou podání žaloby dne 27. 1. 2026 vyzvala k úhradě dlužné částky.

14. Z výpisu z běžného účtu č. [č. účtu] v měsíci prosinec 2024 a listopad 2024 bylo zjištěno, že žalovaný od společnosti [právnická osoba]. obdržel částky ve výši 43 834 Kč a 29 751 Kč.

15. Provedeny byly všechny nezbytné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci, další dokazování bylo nadbytečné. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci. Žalobkyně dne 19. 2. 2025 uzavřela s žalovaným dohodu, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 48 měsíčních splátkách po 3 062 Kč včetně smluveného úroku ve výši 68,34 % ročně. Žalovaný úvěr čerpal, ale následně se dostal do prodlení s úhradou první splátky a k datu 22. 6. 2025 došlo k zesplatnění celého úvěru. Na úvěr bylo ze strany žalovaného uhrazeno pouze 3 062 Kč, ačkoliv byl před podáním žaloby vyzván k úhradě celé dlužné částky.

16. Soud právně posoudil spor za použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“).

17. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Uzavření smlouvy vyplývá zejména z předložené listiny smlouvy o úvěru včetně dokumentů dokládajících kontraktační proces a z prokazatelného připsání finančních prostředků na účet žalovaného. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 o. z.) žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle nichž byla žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru povinna s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Této povinnosti žalobkyně dostála, když příjmy žalovaného ověřovala z jeho bankovního účtu a doloženou lustrací ve veřejných registrech byl zjištěn nízký dluh po splatnosti ve výši 12 445 Kč.

21. Soud se dále jako předběžnou otázkou zabýval platností smlouvy o úvěru stran výše sjednaných úroků a dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvu nemravnou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně, přičemž dohodnutá výše úroků (ve výši 73 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, byl odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 navázal jeho rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž Nejvyšší soud dodal, že občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně citovaný rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

22. V daném případě byla smlouva uzavřena mezi podnikající osobou a spotřebitelem, nikoliv mezi fyzickými osobami, a to na dobu 48 měsíců. Nejednalo se tak o krátkodobý závazek, který by mohl být vyvažován vyšší úrokovou sazbou. Ve smlouvě o úvěru přitom byla sjednána úroková sazba ve výši 68,34 % ročně a porovná-li soud takto stanovenou úrokovou sazbu s daty České národní banky z databáze ARAD, podle kterých úroková sazba spotřebitelských úvěrů činila v únoru 2025 v průměru 8 % ročně, vyplývá z toho, že sjednaná úroková sazba v daném případě je osmkrát vyšší než výše obvyklá. Překročení nejvyšší přijatelné výše úroku dle judikatury již samo o sobě zakládá kolizi s dobrými mravy. K posouzení výše úroku a jeho souladu s dobrými mravy je pak potřeba vedle nominální výše úroku posoudit všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Je tak třeba rovněž zohlednit skutečnost, že smlouva byla uzavřena jako smlouva spotřebitelská a možnost žalovaného v procesu uzavírání smlouvy podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu byla značně omezena.

23. Všechny shora uvedené závěry, tedy samotný obsah úvěrové smlouvy (výše úroku) a způsob jejího uzavření považuje soud za dostačující důvod pro závěr, že v dané věci je smlouva o úvěru v rozporu s dobrými mravy (§ 580 o. z.). Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť ve smyslu § 576 a § 577 o. z. nelze předpokládat, že by smlouva byla ze strany žalobkyně uzavřena bez sjednání takto vysokých úroků, které představují úplatu za poskytnutí úvěru v rámci její podnikatelské činnosti, tedy že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

24. Uvedené soud konstatuje navzdory vědomí zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18). V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku ze zápůjčky natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat právě zásadou ochrany dobrých mravů.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany.

27. S ohledem na výše uvedené soud úvěrovou smlouvu shledal jako absolutně neplatnou. Neplatnost právního jednání, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích a dalších plněních. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému bez platného závazku poskytla finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, z nichž jí žalovaný vrátil pouze 3 062 Kč. Poskytnuté finanční prostředky v této výši tak představují bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z.) na straně žalovaného, které je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Splatnost pohledávky nelze odvíjet od smlouvy o úvěru, neboť ta je neplatná jako celek včetně ujednání o splatnosti. Nárok žalobkyně se opírá o ustanovení o bezdůvodném obohacení a splatnost pohledávky se tak řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně odeslala předžalobní výzvu dne 27. 1. 2026 s tím, že výzva byla žalovanému v souladu s § 573 o. z. doručena dnem 30. 1. 2026. Počínaje dnem 31. 1. 2026 je tak žalovaný v prodlení a žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

28. Ze shora uvedených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 46 938 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně za období od 31. 1. 2026 do zaplacení. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 141,32 Kč, přičemž tato částka představuje 28 % z jejich celkové výše 25 504,40 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 64 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 36 %). Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 676 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 73 512,50 Kč sestávající z částky 4 060 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a účast na jednání před soudem podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve výši 21 % z částky 18 040 Kč ve výši 3 788,40 Kč. Za podání učiněné dne 25. 3. 2026 soud náhradu nepřiznal, neboť se jednalo o doplnění tvrzení a důkazů, které měly být obsaženy již v žalobě.

30. Zaplacení nákladů řízení soud žalovanému uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.