Výrok
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 50 000 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 23. 8. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudkuII. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 11 524,92 Kč na smluvních pokutách do tří dnů od právní moci rozsudku.III. Co do částky 9 535 Kč a úroku ve výši 73,37 % ročně z částky 50 000 Kč kapitalizovaným za dobu od 23. 8. 2025 do 15. 9. 2025 ve výši 2 343,60 Kč a dále ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč od 16. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 8. 2025 dosáhne částky 186 912 Kč, se zamítá.IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 28 145,71 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení úvěru, poskytnutého ve výši 50 000 Kč, smluvního úroku ve výši 73,37 % ročně a smluvních pokut. To vše s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaný ale poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání se, ač řádně předvolán, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil, proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
3. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 26. 5. 2025 a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Úvěr byl splatný ve splátkách po 3 245 Kč měsíčně se splatností do každého 17. dne v měsíci počínaje dnem 17. 6. 2025. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách na internetových stránkách žalobkyně. V rámci toho vyplnil své identifikační údaje.
4. Pod takto získanou elektronickou identitou pak elektronicky (kliknutím) vybral požadovanou částku a vyjádřil i souhlas se smluvními podmínkami na předem připraveném předtisku smlouvy a obchodních podmínek. Z předložených dokumentů to samo o sobě nevyplývá, nicméně výplata finančních prostředků dne 26. 5. 2025 byla prokázána výpisem z bankovního účtu žalobkyně. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaný neměl důvod peníze přebírat, zejména pokud sám žalovaný nic netvrdil o jiném důvodu či o jiných podmínkách pro převzetí peněz v daném místě a čase. Je tedy zřejmé, že důvodem plnění byl v dokumentaci popsaný úvěr. Samotná (zcela anonymní) registrace (elektronická identita) by naproti tomu pro uzavření smlouvy právě se žalovaným nepochybně v dostatečné míře nesvědčila, stejně jako tvrzené (a jinak nedoložené) uzavření smlouvy kliknutím.
5. Žalovaný se kromě jistiny úvěru zavázal zaplatit úrok ve výši 73,37 % ročně, celkově se zavázal uhradit 155 760 Kč za 48 měsíců. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokuty a náklady na vymáhání.
6. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy úvěr žalobkyni vrátil, soud proto vycházel z toho, že úvěr zaplacen nebyl.
7. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.
9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán.
10. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
11. Smlouva o úvěru ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se soud nezabýval tím, zda smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. Patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalovaného. Z předložených dokumentů také nevyplývá, že by k danému právnímu jednání došlo v elektronickém systému, v němž jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám. Z hlediska § 561 o. z. je také zřejmé, že smlouva nebyla žalovaným elektronicky podepsána uznávaným či jen zaručeným elektronickým podpisem.
12. V daném případě nicméně není pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky zapůjčeny, finanční prostředky převzal žalovaný, nedostatek písemné formy není relevantní.
13. Protože žalovaný úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru ve výši 50 000 Kč po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku zaplatit.
14. Dále soud přiznal žalobkyni smluvní pokutu ve výši 998 Kč za nedodržení splatnosti splátky do zesplatnění úvěru a smluvní pokutu ve výši 10 526,92 Kč po splatnosti úvěru. Tyto smluvní pokuty jsou sjednány a účtovány v souladu s § 122 zákona č. 267/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.
15. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl.
16. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.
17. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).
18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
19. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.
20. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.
21. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.
22. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“.
23. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10).
24. Ve věci Banco Espaňol (C-618/10) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.
25. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
26. Tuto úpravu ale také nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání.
27. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran smluvním úroku je absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy. Smluvní úrok ve výši 73,37 % ročně je zcela jednoznačně úrokem lichvářským, ujednání o něm je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Proto žaloba byla zamítnuta co do částky 9 535 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok za dobu povolenou § 122 zákona o spotřebitelském úvěru a dále ve výši zákonného úroku z prodlení do zaplacení. Pokud je ujednání absolutně neplatné vychází soud ze situace, že žádný smluvní úrok ujednán není a nelze ho tudíž přiznat ani ve výši povolené zákonem.
28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná do 87 %, nárok na náhradu nákladů řízení v tomto poměru z částky 32 351,40 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 553 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 71 059,92 Kč sestávající z částky 3 980 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada podle § 13 a. t. v celkové částce 900,30 Kč, náhrada za zmeškaný čas ve výši 750 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 4 998,10 Kč.