Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve zbylém rozsahu se žaloba zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru. Žalovaný čerpal úvěr částkou ve výši [částka]. Žalovaný měl úvěr splácet ve splátkách ve výši [částka] měsíčně. Byl sjednán úrok ve výši 15,49 %. Žalovaný uhradil žalobkyni jen [částka].
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z listiny datované ke dni [datum] nazvané úvěrová smlouva (včetně listin: dodatek č. [hodnota] ke smlouvě č. [hodnota], potvrzení o zaslání potvrzovací SMS k podpisu smlouvy, splátkový kalendář, potvrzení o vyplacení úvěru č. [hodnota], listina „Všechno podstatné o úvěru ZONKY.cz“, úvěrové podmínky, výpis ze systému žalobce o odeslání výzvy před zesplatněním úvěru na č. l. 28) soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalovaný čerpal úvěr částkou ve výši [částka]. Žalovaný měl úvěr splácet ve splátkách ve výši [částka] měsíčně. Byl sjednán úrok ve výši 15,49 %. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] (a doručenky) soud zjistil, že žalovaný byl vyzván, aby zaplatil dlužnou částku. Žalovaný na úvěr uhradil [částka] (prokázáno tabulkou na č. l. 15).Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru:Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z potvrzení o provedení úvěruschopnosti klienta, že tvrzený příjem žalovaného je [částka] měsíčně, tvrzené měsíční výdaje žalovaného na půjčky jsou ve výši [částka]. Žalovaný je zaměstnán ve společnosti GOLDBECK [právnická osoba]., je svobodný a jeho celkové měsíční výdaje včetně splátek úvěrů jsou [částka]. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy další 4 úvěry s celkovou výši splátek [částka]. Z výpisu BAAPI soud zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného za poslední tři měsíce před čerpání úvěru byl ve výši [částka]. Žalovaný si [datum] vzal od HomeCredit úvěr [částka], přičemž z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že tuto skutečnost do svých úvah při zkoumání úvěruschopnosti nezahrnula. Při započítání všech evidovaných splátek a žalobkyní uvažovaném příjmu žalovaného vycházel měsíční zůstatek žalovaného k živobytí lehce přes [částka], přičemž žalobkyně nedoložila reálné výdaje žalovaného na bydlení (náklady).
4. Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:
5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalovaný čerpal úvěr částkou ve výši [částka]. Žalovaný měl úvěr splácet ve splátkách ve výši [částka] měsíčně. Byl sjednán úrok ve výši 15,49 %. Žalovaný byl vyzván, aby zaplatil dlužnou částku. Žalovaný na úvěr uhradil [částka].Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného:Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného počítala s následujícími daty. S příjmem žalovaného ve výši [částka] měsíčně, výdaji žalovaného na půjčky ve výši [částka]. S tím, že je žalovaný je zaměstnán ve společnosti GOLDBECK [právnická osoba]., je svobodný a jeho celkové měsíční výdaje včetně splátek úvěrů jsou [částka]. Žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy další 4 úvěry s celkovou výši splátek [částka] (k tomu nezjištěné splátky úvěru u HomeCredit, se kterým žalobkyně vůbec nepracovala). Žalobkyně nedoložila výdaje žalovaného na bydlení.
6. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:
7. Žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebitel rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem, podle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1, podle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.
13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.
15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.
16. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Žalobkyně nedoložila, že by dostatečně ověřovala výši jiných výdajů žalovaného (zejména na bydlení), než jsou výdaje na již existující úvěry (přičemž u úvěrů žalobkyně počítala s částkou jen [částka], když celkové výdaje na měsíční splátky žalovaného přesahovaly [částka]). Přehlédla nový úvěr žalovaného ve výši [částka], přičemž vliv tohoto úvěru na úvěruschopnost žalovaného nezkoumala. Žalobkyně tedy nedoložila, že by dostatečně zkoumala a ověřovala výdaje žalovaného zejména na bydlení, přičemž soud prostým výpočtem částky, která měla zůstat žalovanému po poskytnutí úvěru žalobkyní (právě při zohlednění již existujících závazků žalovaného a odhadu nákladů na bydlení), zjistil, že by se žalovaný dostal na hranici blízko životnímu minimu, což nesleduje zohlednění práv a zájmů spotřebitele ve smyslu § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
17. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně – snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“
18. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka] či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C-679/18, OPR-[právnická osoba]. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).
19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná. Žalobkyně se může po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný ke dni rozhodnutí soudu uhradil částku ve výši [částka], jeho bezdůvodné obohacení tak činí [částka].
20. Pokud jde o úroky z prodlení, první výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne [datum], v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do [datum]. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Takto stanovená splatnost dluhu (a následné prodlení) nebyla žalovaným zpochybněna, a ani o určení jiné přiměřené doby plnění, pro případnou změnu ve svých možnostech splácet, žalovaný nikdy nepožádal. V nynější věci ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru tedy nevznikl žádný spor o to, jaká by měla být tato odpovídající doba (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud proto uznal žalovanou povinnou uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od [datum] do zaplacení.
21. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do [částka] s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).
22. V poměrech nynější věci soud neprovedl dokazování k majetkové či sociální situaci žalovaného časově blízké ke dni rozhodnutí soudu, neboť žalovaný soudu ničeho netvrdil ani nepředložil (byl nekontaktní). Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni dlužnou částku bez splátek s obvyklou pariční lhůtou, jak je uvedeno ve výroku I.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 48 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 74 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 26 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka [částka] (srov. rozhodnutí NS ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], bod 23) představující [částka] za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. [právnická osoba] z cestovného v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada [částka] za 308 ujetých km ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,4 l/100 km a [částka] /km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů).