Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve zbylém rozsahu se žaloba zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaný čerpal úvěr částkou [částka]. Žalovaný měl úvěr splácet v pravidelných týdenních splátkách po [částka] (60 splátek). Dále byl sjednán souhrnný poplatek ve výši [částka]. Žalovaný na úvěr celkem zaplatil částku ve výši [částka].
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z listiny datované ke dni [datum] nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru [včetně listin: formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (včetně přílohy 1), historie úvěrových transakcí] soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru. Žalovaný čerpal úvěr částkou [částka]. Žalovaný měl úvěr splácet v pravidelných týdenních splátkách po [částka] (60 splátek). Dále byl sjednán souhrnný poplatek ve výši [částka]. Žalobkyně žalovanému při podpisu smlouvy v hotovosti poskytla částku [částka]. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího archu soud zjistil, že žalovaný byl vyzván, aby zaplatil dlužnou částku. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na úvěr uhradil [částka].Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru:Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z listiny nazvané jako evidenční karta klienta (včetně listin: mzdový výměr za září 2021, mzdový výměr za srpen 2021), že žalobkyně uvedla do kolonek rodinný stav: svobodný, vzdělání, základní, zaměstnání: plný úvazek u [jméno FO] [právnická osoba]., mzda: [částka], životní výdaje na bydlení: [částka], životní minimum na ověření: [částka], nebankovní závazky: [částka], jiné měsíční výdaje: [částka], disponibilní zůstatek [částka]. Ze dvou mzdových výměrů žalovaného soud zjistil, že žalovaný měl za měsíce srpen a září 2021 průměrný měsíční čistý příjem ve výši [částka] a [částka]. Co se týče výdajů žalovaného, jednalo se jen o tvrzení, která nebyla žalobkyní prokazována.
4. Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:
5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru. Žalovaný čerpal úvěr částkou [částka]. Žalovaný měl úvěr splácet v pravidelných týdenních splátkách po [částka] (60 splátek). Dále byl sjednán souhrnný poplatek ve výši [částka]. Žalobkyně žalovanému při podpisu smlouvy v hotovosti poskytla částku [částka]. Žalovaný byl vyzván, aby zaplatil dlužnou částku. Žalovaný na úvěr uhradil [částka].Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného:Žalobkyně uvedla do kolonek evidenční karty klienta rodinný stav: svobodný, vzdělání, základní, zaměstnání: plný úvazek u [jméno FO] [právnická osoba]., mzda: [částka], životní výdaje na bydlení: [částka], životní minimum na ověření: [částka], nebankovní závazky: [částka], jiné měsíční výdaje: [částka], disponibilní zůstatek [částka]. Žalovaný měl za měsíce srpen a září 2021 průměrný měsíční čistý příjem ve výši [částka] a [částka]. Nebyly prokázány výdaje žalovaného (krom výdajů na splátky jiného úvěru).
6. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:
7. Žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem, podle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1, podle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.
13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.
15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.
16. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Žalobkyně nedoložila, že by jakkoliv ověřovala výdaje žalovaného.
17. Konečně žalobkyně pracovala jen s vybranými informacemi, nežádala výpisy z bankovního účtu žalovaného (ani netvrdila, že by žalovaný účet neměl), což též svědčí o laxním přístupu žalobkyně nejen k zájmům svým, ale zejména k zájmům (spotřebitele) žalovaného.
18. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“
19. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka] či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C-679/18, OPR-[právnická osoba]. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).
20. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná. Žalobkyně se může po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému hotovostně peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný ke dni rozhodnutí soudu uhradil [částka], jeho bezdůvodné obohacení tak činí [částka].
21. Soud nepřehlédl, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní, na výzvy soudu nereagoval, k žalobě se věcně nevyjádřil a k jednání se nedostavil. Tato procesní pasivita však sama o sobě nezakládá prodlení žalovaného s vrácením poskytnuté jistiny. Podle § 101 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu soud pokračuje v řízení i při nečinnosti účastníků a může věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti řádně předvolaného účastníka, přičemž vychází z obsahu spisu a z provedených důkazů. Procesní nečinnost žalovaného tedy znamená, že soud vychází z tvrzení a důkazů obsažených ve spise; neznamená však, že by byly bez dalšího splněny hmotněprávní předpoklady prodlení.
22. V posuzované věci je třeba vycházet ze zvláštní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle níž je spotřebitel při neplatnosti smlouvy způsobené porušením povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Tato úprava má ochranný účel a brání tomu, aby byl spotřebitel nucen okamžitě a jednorázově vrátit celou jistinu jen proto, že smlouva je neplatná.
23. Podle judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vzniká poskytovateli nárok na zákonný úrok z prodlení až tehdy, dostane-li se spotřebitel do prodlení s vrácením zbývající jistiny v režimu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Samotná výzva k vrácení jistiny z neplatné smlouvy prodlení dlužníka nezakládá. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], pak plyne, že výzva k úhradě dluhu ze zesplatněného úvěru není výzvou k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
24. Nečinnost žalovaného v řízení nemůže tento závěr změnit. Nelze dovodit, že by se spotřebitel dostal do prodlení již jen tím, že nereagoval na výzvu k úhradě zesplatněného úvěru nebo že se v řízení aktivně nebránil. Takový výklad by fakticky podmiňoval uplatnění ochrany podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru aktivní procesní obranou spotřebitele, ačkoli soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu a ochranný režim vrácení jistiny plyne přímo ze zákona.
25. Pasivita žalovaného má význam pouze potud, že žalovaný netvrdil ani neprokazoval své příjmové, sociální či majetkové poměry, z nichž by bylo možné dovodit potřebu delší doby k vrácení jistiny (tj. doby delší, než je obvyklá pariční lhůta 3 dnů). Neunesl tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní. To však může být zohledněno při stanovení doby plnění pro futuro, nikoli při zpětném dovozování prodlení za dobu přede dnem rozhodnutí soudu. Nebylo-li prokázáno, že žalobkyně žalovaného vyzvala k vrácení jistiny právě z důvodu neplatnosti smlouvy a že již marně uplynula doba přiměřená jeho možnostem ke dni rozhodování soudu, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení s vrácením jistiny již před tímto dnem rozhodnutí. Soud proto žalobkyni zákonný úrok z prodlení nepřiznal. Uložil však žalovanému lhůtu k plnění v délce 3 dnů.
26. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do [částka] (výrok I), ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaný byl v řízení úspěšnější (srov. výrok I. rozsudku). Žalovanému však náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II.