11 C 50/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 22 264 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále jen „právní předchůdkyně“) uzavřela s žalovanou dne 21.12.2022 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byly žalované v hotovosti při podpisu smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se spolu s poskytnutou částkou zavázala právní předchůdkyni žalobkyně uhradit i příslušenství spočívající v uhrazení úroku v pevné výši 507 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 900 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 385 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 328 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 18 592 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč s tím, že poslední splátku byla povinna uhradit nejpozději do 21. 2. 2024. Žalovaná dosud na svůj dluh ze smlouvy č. [hodnota] uhradila 1 328 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20.5.2024 byla právní předchůdkyní žalobkyně pohledávka postoupena žalobkyni, a to se všemi právy s ní spojenými včetně práva na smluvní pokutu s účinností ke dni 29.5.2024. Žalované bylo toto písemně oznámeno. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala úhrady neuhrazené celkové dlužné částky ve výši 22 264 Kč, a to konkrétně částky 9 316,15 Kč na jistině úvěru, 440,53 Kč na úroku za sjednanou dobu, 4 550 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru, 1 285,89 Kč na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a konečně částky 1 671,43 Kč na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. I přes výzvu žalobkyně, zaslanou žalované dne 11.9.2024, žalovaná ničeho dalšího neuhradila.

2. Žalovaná se i přes výzvu soudu k žalobou uplatněnému nároku nijak nevyjádřila.

3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované za splnění podmínek v ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaná, ač řádně předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Z dokumentu s názvem Smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne 21. 12. 2022 a předpisu splátek má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně chtěla uzavřít s žalovanou smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Ve smlouvě se právní předchůdkyně zavázala poskytnout částku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 507 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 385 Kč a inkasní poplatek ve výši 1 800 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Svým podpisem dokumentu s názvem Smlouva o úvěru č. [hodnota] se žalovaná zavázala přijaté prostředky vrátit.

6. Z listiny s názvem transakční historie se podává, že ke smlouvě č. [hodnota] byla dne 22. 12. 2022 zaplacena v hotovosti částka 1 328 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20.5.2024 a seznamu postupovaných pohledávek má soud za prokázané, že dne 20.5.2024 byla mezi původním věřitelem a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek. Na základě této smlouvy pak došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Postoupení pohledávek se stalo účinným ke dni 29. 5. 2024, tj. okamžikem zaplacení kupní ceny za jednotlivé portfolio pohledávek (prokázáno potvrzením o zaplacení kupní ceny za postoupené pohledávky).

8. Z oznámení o postoupení pohledávky vč. podacího lístku ze dne 11. 9. 2024 má soud za prokázané, že žalovaná byla o postoupení pohledávky informována.

9. Z předžalobní výzvy a dokladu o odeslání předžalobní výzvy ze dne 10. 9. 2024, má soud za prokázané, že před podáním žaloby byla žalovaná žalobkyní písemně vyzvána k úhradě celkové dlužné částky.

10. Na jednání dne 27. 5. 2025 byl zástupce žalobkyně vyzván v souladu s ustanovením § 118a o.s.ř., aby doplnil svá tvrzení o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované a aby k těmto svým tvrzením doplnil důkazy. Zástupce žalobkyně uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně toto zkoumala, byly jí předloženy doklady potvrzující skutečnost, že žalovaná byla zaměstnána s měsíčním příjmem 19 873 Kč, zkoumány dle něj byly i měsíční výdaje žalované, které jsou podrobně uvedeny v žádosti o úvěr a činí 9 910 Kč a měsíční použitelný příjem pro hrazení splátky byl 10 683 Kč. Žalovaná bydlela u rodičů, byla svobodná neměla žádné vyživovací povinnosti, z čehož právní předchůdkyně žalobkyně usuzovala, že je schopná úvěr hradit. Zástupce žalobkyně navrhl výslech svědka [jméno FO], kterému byly veškeré doklady uvedené v žádosti o úvěr předloženy. Na dotaz samosoudkyně, zda svědek [Anonymizováno] má tyto důkazy uschovány v listinné podobě tak, aby mohly být soudu předloženy k důkazu, zástupce žalobkyně uvádí, že nikoli.

11. Soud podle ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. neprovedl žalobkyní navržený důkaz výslechem svědka [jméno FO], neboť má ta to, že vzhledem k okolnostem tvrzeným zástupcem žalobkyně, by tento stejně nemohl nahradit listinné důkazy, o jejichž existenci a obsahu by měl svědčit, a kterými ani žalobkyně, ani on nedisponuje.

12. Soud z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

13. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

14. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžitá zápůjčka je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

15. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

21. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce, coby poskytovatele úvěru jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

24. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

25. V projednávané věci žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť soudu předložila pouze vlastní smlouvu o úvěru. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně ověřoval tvrzení žalované uvedené v žádosti o úvěr, tedy že by dostatečně ověřoval výši příjmů i výdajů žalované. Žalobkyně nepředložila jediný listinný důkaz potvrzující její tvrzení o tom, že žalovaná předložila podrobné doklady potvrzující její příjmy a výdaje, a to i přes poučení soudu o břemenu důkazním. Žalobkyně sice navrhla výslech zaměstnance právního předchůdce žalobkyně, který s žalovanou smlouvu sjednával, a který měl dotvrdit, že žalovaná tyto doklady předložila, ale dle tvrzení zástupce žalobkyně ani on nedisponuje jediným listinným důkazem. Svědecká výpověď by pak nemohla tuto absenci nahradit. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to ohledně příjmů i výdajů žalované) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila.

26. Soud nepostupoval dle § 115a o. s. ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že dosud nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalované, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Na jednání se dostavil zástupce žalobkyně, kdy tento uvedl, že dle jeho názoru žalobkyně tvrdila dostatečně a z opatrnosti navrhl ještě výslech svědka [jméno FO], který měl existenci a obsah listin s doklady o posuzované úvěruschopnosti žalované dotvrdit. Na dotaz samosoudkyně, zda tento svědek má nějaké z listin v písemné podobě, odpověděl zástupce žalobkyně že nikoliv a provedení důkazu bylo soudem z výše uvedených důvodů zamítnuto. Povinností poskytovatele a zprostředkovatele spotřebitelského úvěru je dle výše uvedených liter zákona uschovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se úvěruschopnosti po dobu 5 let, žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně této povinnosti nedostál.

27. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by její právní předchůdkyně ověřoval tvrzení žalované, tedy že by dostatečně ověřoval výši příjmů, a zejména výdajů žalované. Takový postup právního předchůdce soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

28. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni, resp. právnímu předchůdkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srov. § 588 o. z.).

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávky, které by měly svůj právní základ ve smlouvě o úvěru č. [hodnota], uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne 21.12.2022, neboť má tyto smlouvy za neplatné, a to s účinky ex tunc.

30. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne 21.12.2022 v hotovosti částku 10 000 Kč. Před podáním žaloby uhradila žalovaná pouze první splátku ve výši 1 328 Kč. Bezdůvodné obohacení tak činí částku 8 672 Kč. Soud tedy přiznal žalobkyni na základě bezdůvodného obohacení žalované částku 8 672 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z této částky od 24.9.2024 do zaplacení (výrok I). Ve zbytku soud žalobu s odkazem na výše uvedené, zamítl. Zákonný úrok z prodlení soud přiznal až ode dne 24.9.2024, neboť žalobkyně doložila jedinou výzvu k uhrazení zaslanou žalované, a to výzvu předžalobní, která byla odeslána 11.9.2024, kdy počítal s fikcí 3 dnů na doručení a následně přičetl 7denní lhůtu na zaplacení.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

32. Povinnost k plnění byla dána v obecné pariční lhůtě 3 dnů.