11 C 51/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 14 356,26 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. (dříve [právnická osoba] [Anonymizováno], a. s.)[IČO] IČO, (dále jen „právní předchůdkyně“), uzavřela s žalovaným dne 3. 11. 2016 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. 1006262642 s úvěrovým rámcem ve výši 12 000 Kč, na jejímž základě načerpal peněžní prostředky v celkové výši 171 395,68 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z částky, která byla čerpána v předcházejícím měsíci, z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož právní předchůdce dne 1. 3. 2024 smlouvu ukončil a vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 19 644,31 Kč; aktuální výše úrokové sazby činila 14,75 % ročně. Žalovaný na svůj dluh dosud uhradil částku ve výši 176 097 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2024 uzavřené mezi právním předchůdcem a žalobkyní došlo s účinností k 19. 9. 2024 k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 8. 10. 2024. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala úhrady dlužné částky ve výši 14 356 Kč představující souhrn dlužné jistiny úvěru ve výši 9 425,16 Kč, poplatků a kapitalizovaných úroků. Žalovaný přes výzvy žalobkyně ničeho ze shora uvedeného neuhradil.

2. Žalovaný se i přes výzvu soudu k žalobou uplatněnému nároku nevyjádřil.

3. Na výzvu soudu žalobkyně dále doplnila, že při schvalování úvěru vycházel právní předchůdce z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 3. 11. 2016, jeho žádost žalobkyně hodnotila individuálně, přiměřeně povaze úvěru a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík atd., dále vycházela z příjmu žadatele, kdy žalovaný doložil čistý měsíční příjem ve výši 11 831 Kč s tím, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činil 15 000 Kč; žalovaný měl vlastní bydlení a neměl žádnou vyživovací povinnost. Z interních zdrojů právní předchůdce zjistil, že měl vůči němu žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 4 330,88 Kč, z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný neměl v době podání žádosti žádné další závazky.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Z listiny nazvané smlouva o revolvingovém úvěru č. 1006262642 ze dne 3. 11. 2016 vč. všeobecných obchodních a produktových podmínek a sazebníku poplatků, z listiny s názvem upomínka a z listiny s názvem dispozice ke smlouvě č. 1006262642 bylo zjištěno, že dne 3. 11. 2016 se právní předchůdce žalobkyně, jako úvěrující, a žalovaný, jako úvěrovaný, pokusili uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 12 000 Kč, a žalovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z částky, která byla čerpána v předcházejícím měsíci, z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce. Žalovaný byl vyzván k úhradě celkové dlužné částky do 15. 3. 2024.

6. Z žádosti žalovaného o úvěr ze dne 3. 11. 2016, vyjádření žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a vysvětlení některých pojmů bylo zjištěno, že žalobkyně se vlastním šetřením pokusila zkoumat úvěruschopnost žalovaného. V žádosti žalovaného je uvedeno, že pobírá invalidní důchod ve výši 11 831 Kč měsíčně, přičemž celkové příjmy domácnosti jsou 15 000 Kč. Žalovaný uvedl, že žije v pronájmu, je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, ani žádné další závazky. Právní předchůdce žalobkyně při svém posuzování úvěruschopnosti vycházel ze skutečnosti, že žalovaný měl jeden interní závazek s měsíční splátkou ve výši 4 330,88 Kč a jeho statistické náklady (vypočítané pomocí matematického modelu) na život činily 6 672 Kč měsíčně, žalovaný tak měl k dispozici disponibilní částku ve výši 828,09 Kč měsíčně.

7. Ze zprávy České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 12. 2015 bylo zjištěno, že žalovaný ke shora uvedenému datu pobíral invalidní důchod III. stupně ve výši 11 831 Kč měsíčně.

8. Z platební historie žalovaného a výpisů ke kreditní kartě [Anonymizováno] [Anonymizováno] bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyni uhradil od listopadu 2016 do 8. 12. 2023 částku ve výši 176 097 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2024, z dohody ze dne 12. 9. 2024, ze seznamu postupovaných pohledávek, z dohody o úplatě a z potvrzení o úplatě, má soud za prokázané, že dne 12. 9. 2024 byla mezi původním věřitelem a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek. Na základě této smlouvy pak došlo k postoupení pohledávek za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávek se stalo účinným ke dni 19. 9. 2024, tj. okamžikem zaplacení kupní ceny za portfolio pohledávek.

10. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2024 vč. podacího lístku ze dne 8. 10. 2024 má soud za prokázané, že žalovaný byl o postoupení pohledávky informován.

11. Z předžalobní výzvy a dokladu o odeslání předžalobní výzvy ze dne 19. 11. 2024, má soud za prokázané, že před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky.

12. Soud pro nadbytečnost neprovedl důkaz výslechem svědkyně [adresa], která byla osobní bankéřkou žalovaného, kdy tato svědkyně neměla k dispozici jiné důkazy, než které byly žalobkyní založeny ve spise a soudem provedeny. Její výpověď by tedy nemohla prokázat další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci.

13. Soud z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

14. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

15. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžitá zápůjčka je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

16. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

20. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce, coby poskytovatele úvěru jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

24. Žalovaný uvedl, že žije v pronájmu, je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, ani žádné další závazky. Ohledně výdajů bylo ve formuláři uvedeno, že žalovaný hradí interní měsíční splátky ve výši 4 330,88 Kč a statistické náklady na život (učiněné matematickým modelem žalobkyně) činily 6 672 Kč měsíčně. Žalovaný tak měl dle právního předchůdce žalobkyně k dispozici disponibilní částku ve výši 828,09 Kč měsíčně. Žalobkyně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým způsobem byly ověřeny výdaje žalovaného, resp. z uvedených dat vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány. Minimálně ve vztahu ke zkoumání výdajů žalovaného soud tedy nemůže počínání právním předchůdcem žalobkyně hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně, resp. její právní předchůdce vůbec nezkoumal, jaké jsou konkrétní výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. Právní předchůdce zcela rezignoval na zkoumání výdajů žalovaného a k tomuto nepředložil žádné podklady (např. nájemní smlouvu, příp. výpis z katastru nemovitostí, doklady o výši záloh za energie apod.), soudu proto nezbývalo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnil. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

25. Soud nepostupoval dle § 115a o. s. ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že dosud nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně k poučení soudu předložila toliko interní listiny žalobkyně stran způsobu posuzování úvěruschopnosti žalovaného, žádost o úvěr, výpis platební historie žalovaného a potvrzení o příjmu žalovaného. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila relevantní doklady stran výdajů, kterými by podložila svá tvrzení uvedená v listinách.

26. Takový postup právního předchůdce žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, a soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila.

27. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni, resp. právnímu předchůdci), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srov. § 588 o. z.).

28. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 1006262642 ze dne 3. 11. 2016 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

29. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z.. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně žalovanému prokazatelně poskytla částku ve výši 171 395,68 Kč a žalovaný žalobkyni uhradil částku ve výši 176 097 Kč, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný žalobkyni uhradil více, než mu žalobkyně poskytla. Soud proto výrokem I žalobu v celém rozsahu zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III.).