Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 42 308,91 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42 308,91 Kč od 14. 10. 2023 do zaplacení, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 9 759,58 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 177 Kč, s úrokem ve výši 18,7 % ročně z částky 53 883,49 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 128,38 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 53 883,49 Kč od 19. 9. 2023 do 13. 10. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 574,58 Kč od 14. 10. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 834,39 Kč k rukám zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Petra Maška, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 16. 12. 2023 po žalované původně domáhala zaplacení částky ve výši 57 068,49 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaná neplnila své platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru č. [tel. číslo], kterou s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba]. (IČO [IČO], dále jen právní předchůdce) uzavřela dne 3. 5. 2022 a na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 18,7 % ročně a společně s úvěrem jej splácet v měsíčních splátkách po 2 190,27 Kč (poslední splátka ve výši 3 049,88 Kč); rovněž bylo sjednáno pojištění ve výši 217 Kč měsíčně. Celková částka k uhrazení byla ve výši 80 787,33 Kč. Žalovaná splátky nehradila řádně a včas, v důsledku čehož se stal její závazek ke dni 14. 3. 2023 splatným v celém rozsahu. V důsledku prodlení žalované vzniklo právnímu předchůdci právo na zaplacení jistiny ve výši 53 883,49 Kč, zákonného úroku z prodlení, smluvního úroku a dále na poplatky ve výši 3 185 Kč. Žalovaná na svůj dluh dosud uhradila 17 691,09 Kč, přičemž k uhrazení 5 000 Kč došlo až po podání žaloby; přes výzvy žalovaná svůj dluh žalobkyni neuhradila. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru právní předchůdce vycházel z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr, dále z vyjádření k procesu ověřování úvěruschopnosti, výpisu z úvěrového účtu, platební historie, potvrzení o výši příjmu žalované.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Podáním ze dne 22. 2. 2024 vzala žalobkyně žalobu zpět v rozsahu 5 000 Kč, neboť žalovaná jí tuto částku po podání žaloby uhradila. Soud tak usnesením ze dne 15. 4. 2024, č. j. 12 C 128/2024-19, řízení v uvedeném rozsahu zastavil.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.
5. Žalovaná s právním předchůdcem chtěla dne 3. 5. 2022 uzavřít smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [Anonymizováno] půjčka, v rámci které se právní předchůdce zavázal poskytnout žalované částku ve výši 60 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit ji spolu s úrokem ve výši 18,7 % v měsíčních splátkách po 2 190,27 Kč. Rovněž bylo sjednáno pojištění ve výši 217 Kč měsíčně; celková částka k zaplacení činila 80 787,33 Kč (zjištěno ze Smlouvy o úvěru ze dne 3. 5. 2022). Právní předchůdce poskytl žalované částku ve výši 60 000 Kč (zjištěno z výpisu z úvěrového účtu). Dopisem ze dne 16. 3. 2023 právní předchůdce oznámil žalované zesplatnění úvěru ke dni 14. 3. 2023 a vyzval ji k úhradě zbývající částky ve výši 61 508,55 Kč (zjištěno z oznámení ze dne 16. 3. 2023). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná právním předchůdcem vyrozuměna (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023, oznámením ze dne 25. 9. 2023 včetně výpisu odeslaných oznámení). Dne 6. 10. 2023 žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 6. 10. 2023).
6. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradila, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
7. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí.
8. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
9. Právní předchůdce smlouvu uzavíral v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
12. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.
16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
17. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
19. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
21. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.
22. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že právní předchůdce své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostál.
23. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti žalované sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila toliko žádost o úvěr, dále vyjádření k procesu ověřování úvěruschopnosti, výpis z úvěrového účtu, platební historii, potvrzení o výši příjmu žalované. Dle údajů uvedených ve formuláři žádosti o úvěr byla žalovaná zaměstnána jako prodavačka u [jméno FO] s čistým měsíčným příjmem 13 732 Kč, celkové příjmy domácnosti činily 50 000 Kč, když počet zdrojů příjmu byl uveden pouze jeden; žalovaná bydlela u rodičů a uvedla dvě vyživované osoby. Ohledně výdajů bylo ve formuláři uvedeno, že její měsíční náklady jsou nulové. Z potvrzení o výši příjmu žalované ze dne 3. 5. 2022 právní předchůdce zjistil, že průměrný měsíční čistý příjem žalované za poslední tři měsíce od data vystavení potvrzení byl ve výši 13 732 Kč.
24. Žalobkyně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým způsobem byly ověřeny další příjmy domácnosti i výdaje žalované. Ve vztahu ke zkoumání příjmů i výdajů žalované však soud takovéto zkoumání právním předchůdcem žalobkyně nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce vycházel z informací od žalované, nicméně právní předchůdce žalobkyně již vůbec nezkoumal, jaké jsou konkrétní další příjmy žalované a výdaje na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení její schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to k jak k příjmům, tak k výdajům žalované) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnil. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.
25. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně (právní předchůdce) tyto údaje v době uzavírání smlouvy ověřovala (např. nahlédnutím do listin předložených žalovanou). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
26. Soud pak měl v úmyslu žalobkyni při jednání poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby uvedla tvrzení a navrhla důkazy ohledně toho, že právní předchůdce řádně zkoumal úvěruschopnost žalované. Jelikož se žalobkyně jednání neúčastnila, přišla o možnost být v tomto směru soudem poučena (jak plyne z ustálené judikatury poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti, soud není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomuto jednání, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Tvrzení žalobkyně, že právní předchůdce řádně zkoumal úvěruschopnost žalované, nebylo v řízení prokázáno.
27. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalované, tedy že by dostatečně ověřoval příjmy a výdaje žalované. Takový postup právního předchůdce žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.
28. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“).
29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 5. 2022 uzavřené mezi právní předchůdcem a žalovanou, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.
30. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná na základě § 86 odst. 1 věta druhá ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdce poskytl. Soud má za prokázané, že právní předchůdce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaná na tento úvěr před podáním žaloby uhradila 12 691,09 Kč a po podání žaloby žalovaná na tento úvěr uhradila 5 000 Kč, žalovaná je tak z titulu speciální právní úpravy, dané ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, povinna žalobkyni zaplatit 42 308,91 Kč. Bezdůvodné obohacení žalované je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 6. 10. 2023, v níž byla žalované stanovena lhůta plnění do 13. 10. 2023 (7 dnů od data odeslání výzvy). Ode dne následujícího je tak žalovaná s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovanou povinnou uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 14. 10. 2023 do zaplacení (výrok I.). V této souvislosti dále soud musel vyřešit tzv. novou dobu splatnosti této částky, jež by měla být buď účastníky dohodnuta nebo soudem určena, a neodvisí čistě jen od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od zjištění možností dlužníka. Žádná taková dohoda o „nové“ době splatnosti mezi žalobkyní a žalovanou tvrzena a doložena nebyla, proto soud, vzal-li v potaz poměry žalované, jež lze zjistit z jejích tvrzení v souvislosti s podanou žádostí o poskytnutí úvěru, s ohledem na období, které již reálně uplynulo od uzavření posuzované smluvního vztahu (více jak 2 roky) a které pak reálně uplynulo od oznámení právního předchůdce o prohlášení úvěru za splatný (více než 1 rok), je toho názoru, že touto přiměřenou dobou k zaplacení žalovanou žalobkyni dosud nevrácené jistiny je doba 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
31. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 834,39 Kč, přičemž tato částka představuje 18,9 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,45 % a úspěchu žalované v rozsahu 40,55 %) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval soud požadované příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015. Žalobkyně byla úspěšná do částky 46 690,49 Kč, žalovaná byla úspěšná co do částky 31 845,68 Kč. Náklady řízení, které vznikly žalobkyni, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 283 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 57 068,49 Kč sestávající z částky 3 420 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby, sepis částečného zpětvzetí žaloby ze dne 22. 2. 2024), včetně paušální náhrady výdajů ve výši 1 200 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovené ze základu ve výši 14 880 Kč částkou 3 124,80 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu za náklady spojené se sepisem podání ze dne 22. 4. 2024, 23. 5. 2024, když tyto náklady neměl za účelně vynaložené, neboť byl těmito podáními toliko odstraňován deficit žalobních tvrzení.
33. O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.