Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

12 C 362/2024

Soud: Okresní soud v Kutné HořeDatum rozhodnutí: 18. 12. 2024Č. j.: 12 C 362/2024-56Samosoudkyně: Mgr. Bc. Alena KremlováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 13. 2. 2025Předmět řízení: O zaplacení 8 226 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSKH:2024:12.C.362.2024.1
smlouva nájemnísmlouva o půjčcebezdůvodné obohacenísmlouva pracovní
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 600 Kč od 19. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 626 Kč s úrokem ve výši 20,11 % ročně z částky 4 768,14 Kč od 28. 4. 2013 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 4 768,14 Kč od 5. 7. 2012 do 18. 6. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 168,14 Kč od 19. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 8 226 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o půjčce č. [hodnota], kterou uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (IČO [IČO], dále jen „právní předchůdce“) dne 16. 6. 2012 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků zaplatit právnímu předchůdci úrok ve výši 477 Kč s úrokovou sazbou 20,11 % ročně, poplatek za administrativní zpracování půjčky ve výši 800 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 349 Kč, a to v 45 týdenních splátkách po 192 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, na svůj dluh dosud uhradil částku ve výši 400 Kč. Dlužná částka se skládá z jistiny úvěru ve výši 4 768,14 Kč, úroku, administrativního poplatku a poplatku za hotovostní inkaso v celkové výši 3 457,86, dále z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 074,77 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 134,75 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 4 768,14 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku 20,11 % ročně z částky 4 768,14 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 uzavřené mezi právním předchůdcem a žalobkyní došlo s účinností ke dni 27. 9. 2023 k postoupení uvedené pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem. Přes výzvy žalobkyně žalovaný dluh neuhradil. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházel právní předchůdce ze zákaznické karty a ze smlouvy o půjčce, přičemž nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný s právním předchůdcem chtěli dne 16. 6. 2012 uzavřít smlouvu o půjčce, ve které se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků právnímu předchůdci zaplatit úrok ve výši 477 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 800 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 349 Kč, a to v 45 týdenních splátkách po 192 Kč. Svým podpisem potvrdil žalovaný převzetí peněžních prostředků ve výši 5 000 Kč v hotovosti (zjištěno ze smlouvy o půjčce ze dne 16. 6. 2012). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, oznámením ze dne 29. 9. 2023 včetně podacího lístku). Dne 4. 6. 2024 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu se lhůtou k plnění do 18. 6. 2024 (zjištěno z výzvy ze dne 3. 6. 2024, včetně kopie podacího lístku).

5. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce žalobkyně řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

7. Podle § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

8. Vzhledem k datu uzavření předmětné smlouvy se práva a povinnosti z ní vzniklá posuzují podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2012 (dále obč. zák), dále soud věc posuzoval dle ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění platném a účinném ke dni 24. 2. 2013, neboť žalovaný jednal v postavení spotřebitele a právní předchůdce jako dodavatel ve smyslu § 52 obč. zák.

9. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

10. Dále soud zdůrazňuje, že „součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.) [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 - 39].“

11. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

13. Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce, coby poskytovatele půjčky jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

16. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila pouze vlastní smlouvu o půjčce a kartu zákazníka. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalovaného uvedené v zákaznické kartě, tedy že by dostatečně ověřoval výši příjmů, a zejména výdajů žalovaného. V kartě zákazníka ze dne 16. 6. 2012 je toliko zaškrtnutím jednotlivých kolonek vyznačeno, že právní předchůdce ověřil některé uvedené listiny (občanský průkaz, výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva). Ve své podstatě se tak jedná pouze o tvrzení žalobkyně zaznamenané v písemné podobě, které není doloženo žádným relevantním důkazem, zejména předložením kopií ověřovaných listin. Takový postup právního předchůdce soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru za situace, kdy o správnosti údajů uvedených v kartě zákazníka lze mít důvodné pochyby.

17. V zákaznické kartě ze dne 16. 6. 2012 není nikterak specifikováno, jakým konkrétním způsobem právní předchůdce ověřil výdaje žalovaného, resp. ze zákaznické karty vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to ohledně příjmů i výdajů žalovaného) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila.

18. Soud nepostupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku, který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Za situace, kdy se žalobkyně omluvila z jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti, soud nemohl její důvod žádosti o odročení jednání stran případného procesního poučení v případě, že by žalobě nemohlo být v celém jejím rozsahu vyhověno, považovat za důležitý. I s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry soud dospěl k závěru, že odročení jednání nebylo na místě a žalobkyně se tak sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř.

19. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřoval výši příjmů, a zejména výdajů žalovaného. Takový postup právního předchůdce soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

20. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložena poskytovateli (žalobkyni, resp. právnímu předchůdci), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po 1. 1. 2014 dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru dospěl opakovaně Krajský soud v Praze, např. ve věcech sp. zn. 19 Co 24/2016, 28 Co 348/2017, 23 Co 365/2017 aj.). Dále je na místě také uvést, že závěr o absolutní neplatnosti odpovídá též požadavku zajistit účinné a odrazující sankce pro případ porušení povinnosti věřitele na základě dostatečných informací posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s článkem 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Odlišnost úpravy v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož koncepce je založena na přísnější regulaci poskytovatelů, není pro výklad ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru významná. Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o půjčce, uzavřené mezi právním předchůdcem a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

22. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytl právní předchůdce, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti 5 000 Kč, žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 400 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 4 600 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 3. 6. 2024, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 18. 6. 2024. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 19. 6. 2024 do zaplacení (výrok I.). Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývající části uplatněného nároku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III.).

24. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř. věty před středníkem.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací