Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 386 075,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,25 % ročně z částky 386 075,19 Kč od 13. 3. 2024 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částek 70 213,23 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 389,73 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 31 757,31 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 456 288,42 Kč od 12. 8. 2023 do 12. 3. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 70 213,23 Kč od 13. 3. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 386 075,19 Kč od 13. 3. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 10,9 % ročně z částky 450 288,42 Kč od 12. 8. 2023 do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 774,66 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 456 288,42 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že s právní předchůdkyní žalobkyně žalovaný uzavřel smlouvu dne 6.12.2021, na jejímž základě poskytla žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně – [právnická osoba]., dříve [Anonymizováno] žalovanému částku 500 000 Kč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala majetkovou situaci žalovaného, a to prostřednictvím údajů, které jí poskytl, veřejných registrů. Na základě těchto údajů vytvořila skóring, kde zohlednila uvedený příjem žalovaného 50 000 Kč a jeho výdaje 17 522 Kč. Žalovaný se zavázal platit poskytnutou částku v 84 splátkách po 9 285 Kč. Úrok z poskytnuté částky byl sjednán ve výši 10,9% ročně. Jelikož žalovaný neplatil splátky řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 11.8.2023 a žádala po žalovaném zaplacení celé částky. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni dne 30.11.2023. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po zaslání předžalobní výzvy.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Na základě provedených důkazů soud ve věci dospěl k následujícímu skutkovému stavu. Dne 6.12.2021 uzavřel žalovaný s [Anonymizováno] smlouvu, na jejímž základě mu byla poskytnuta částka 500 000 Kč. Na základě této smlouvy poskytla [Anonymizováno] částku 500 000 Kč a žalovaný se zavázal ji vrátit společně s úrokem ve výši 10,9% ročně ve splátkách po 9 285 Kč ( návrh smlouvy a akceptace smlouvy ze dne 3.12.2021 a 6.12.2021 ). Součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky a sazebník poplatků. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta a informací v žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že s ohledem na to, že dne 3.12.2021 zažádal [Jméno žalovaného] o poskytnutí úvěru ve výši 500 000 Kč, kdy uvedl a právní předchůdkyně žalobkyně počítala, že má příjem 50 000 Kč z podnikatelské činnosti, výdaje 7 615 Kč na splátky jiných závazků, výdaje na bydlení 4 047 Kč včetně hypotéky, výdaje na živobytí ve 3 860 Kč, ostatní výdaje ve výši 2 000 Kč. Z výpisu BRKI soud zjistil, že žalovaný měl nesplacený osobní úvěr ve výši 90 655 Kč, kdy splátka činila 7 615 Kč. Dále soud z výpisu zjistil, že žalovaný žádal o úvěr ve výši 250 000 Kč, ale byl třikrát odvolán. Z výpisu z účtu č. [č. účtu] soud zjistil, že dne 6.12.2021 poskytla [Anonymizováno] žalovanému částku 500 000 Kč. V souladu s bodem 7.1 a 7.2 všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně s účinností ke dni 11.8.2023 zesplatnila pohledávku žalovaného ( dopis o zesplatnění s dokladem o odeslání ). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30.11.2023 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni s účinností od 1.12.2023. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek do 12.3.2024. Z transakční historie a sdělení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný uhradil částku 113 924,81 Kč.
4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.
12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.
13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.
14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.
15. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.
16. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.
17. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.
18. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnuté úvěry v celkové výši 500 000 Kč zaplatit celkem 9 285 Kč měsíčně. Ověřeny byly pouze jiné závazky žalovaného. Příjem uvedl žalovaný ve výši 50 000 Kč z podnikatelské činnosti, přičemž nebyl ověřen prostřednictvím výpisů z účtu, daňových přiznání či jiných možností žalobkyně. Nebyly ověřeny ani výdaje tvrzené žalovaným, přičemž bylo uvažováno s výdaji 17 522 Kč, kdy 7 615 Kč je jediný potvrzený výdaj žalovaného, na splátku jiných závazků. Ostatní výdaje na bydlení – náklady na energie, nájem, hypotéka nebyly nijak ověřovány. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr i s ohledem na výši poskytnutého úvěru 500 000 Kč. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).
19. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalovaného tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jeho schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést právní předchůdkyni žalobkyně při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného. Soud žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a prokázání skutečnosti, jak došlo k ověření příjmů a výdajů žalovaného. Soud tak uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.
20. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 500 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 386 075,19 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 386 075,19 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.
21. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že žalovaný byl vyzván k plnění do 12.3.2024, což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 774,66 Kč, přičemž tato částka představuje 24,94 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,47 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37,53 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 18 252 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 456 288,42 Kč sestávající z částky 10 140 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. ( převzetí věci, podání žaloby, 2 x účast při jednání soudu ) a z částky 5 070 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. ( předžalobní výzva ) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 47 130 Kč ve výši 9 897,30 Kč.