Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 676 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 1 676 Kč od 15.8.2024 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částek 2 900 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 972,53 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 388,03 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2 652,75 Kč od 28.9.2023 do 14.8.2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 400 Kč od 15.8.2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 20,11 % ročně z částky 2 652,75 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 4 5976 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 2.12.2012 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 4 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 2 900 Kč představující úrok, poplatek za zpracování, a platbu za komfortní a flexibilní splacení. Ke dni 27.8.2013 činila dlužná jistina 2 652,75 Kč a dlužný celkový poplatek 1 923,25 Kč. Dne 21.9.2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 4 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 2 900 Kč představující úrok, poplatek za zpracování, a platbu za komfortní a flexibilní splacení. Úroková sazba byla sjednána ve výši 20,11%. To vše měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v týdenních splátkách po 154 Kč ( smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a smluvní podmínky ). Ze zákaznické karty ze dne 2.12.2012 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že pobírá dávky státní sociální podpory ve výši 6 240 Kč a uvedl jiné příjmy žadatele 3 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, přílohy 1 k ní a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že dni 21.9.2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Z výzvy ze dne 30.7.2024 soud zjistil, že byl žalovaný vyzván k úhradě částek žalobkyní do 14.8.2024.
4. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24.2.2013 Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
6. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
7. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně stanovena až v právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 24.2.2013 do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.
8. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přistupovala zcela formálně, žalovaný uvedl, že je osobou pobírající dávky státní sociální podpory, právní předchůdkyně žalobkyně neověřovala ani jeho příjem ani jeho výdaje, životní úroveň ani rodinné zázemí. Pouze mu poskytla úvěr, kde na místo 4 000 Kč měl vrátit 6 900 Kč, což ani dle jím uvedených příjmů nebylo možné. Je pravdou, že v době uzavření smlouvy nebylo výslovně v zákoně o spotřebitelském úvěru uvedeno, že pokud žalobkyně tuto svou povinnost nesplní, je smlouva neplatná, nicméně soud se domnívá, že takové porušení zákonné povinnosti vůči spotřebiteli za účelem vlastního obohacení je v rozporu s dobrými mravy dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
9. Soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku vede k absolutní neplanosti smlouvy o půjčce, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 4 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 1 676 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 1 676 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.
10. Soud dospěl k závěru, že žalovaný byl vyzván k plnění do 14.8.2024, což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti.
11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, žádné náklady nevznikly (m výrok III. ).