4 C 79/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 111 771,02 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] [právnická osoba] [Anonymizováno] [právnická osoba] žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 350 000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit úroky ve výši 13,40 % ročně. Tuto částku měl žalovaný splácet pravidelnými měsíčními splátkami, vedle nichž měl také měsíčně hradit sjednané poplatky. Právní předchůdkyně žalobkyně měla ověřit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet tak, že vyžádala údaje o žalovaném, jeho příjmy 24 592 Kč, příjmy domácnosti 100 000 Kč, výdaje na další závazky. Tyto údaje ověřila prostřednictvím potvrzení o příjmu a dostupných evidencí. Žalovaný dle žalobkyně porušil své závazky zejména tím, že byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek úvěru a úroků a vyčíslených poplatků. Právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr ke dni [datum] zesplatnila. Právní předchůdkyně žalobkyně pak uplatnila smluvní pokutu ve výši 20 % z celkové částky všech nesplacených splátek v okamžik zesplatnění úvěru. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil částku 520 665,61 Kč. Žalovaný byl podle žalobkyně ke dni zesplatnění úvěru povinen uhradit celkovou částku 172 283,03 Kč. Dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni s účinností ke dni [datum]. Žalovaný byl o postoupení vyrozuměn dopisem zaslaným dne [datum]. Ke dni postoupení smlouvy činila pohledávka žalobkyně za žalovaným 134 726,06 Kč. Žalovaný celou dlužnou částku neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění výzvou odeslanou dne [datum].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 350 000 Kč. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru vyplývá, že tuto částku měl žalovaný splácet v 120 pravidelných měsíčních splátkách po 5 308,77, přičemž poslední splátka byla stanovena na částku 2 867,92 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 13,40 %. Vedle toho byly ve smlouvě stanoveny poplatky, konkrétně jednorázový poplatek ve výši 1 295 Kč za poskytnutí úvěru a pravidelný měsíční poplatek 200 Kč za vedení účtu. Vedle toho formulářová smlouva obsahovala ujednání pro případy řádného nesplácení, konkrétně ujednání o smluvní pokutě ve výši 20 % z celkové nesplacené částky pro případ zesplatnění úvěru při prodlení, poplatek za případné zesplatnění úvěru 300 Kč, poplatek za zaslání každé upomínky 600 Kč a úroky z prodlení za opožděně zaslané platby ve výši 8,05 %. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění do [datum]. Z žádosti o úvěr z [datum] soud zjistil, že žalovaný uvedl, že pracuje jako manager/ředitel stavební společnosti, kde má úvazek na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 24 592 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný dále uvedl celkový čistý příjem domácnosti 100 000 Kč a to, že má jedno vyživované dítě. Uvedl, že je svobodný a bydlí ve vlastním domě/bytě. Příjem byl ověřen z potvrzení o příjmu ze dne [datum]. Z tabulky k vyjádření k procesu ověření úvěruschopnosti vyplynulo, že žalovaný uvedl, že má externí splátky 11 660 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že ke dni [datum] činila dlužná jistina 108 501,02 Kč a celková dlužná částka 134 726,06 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávky z [datum], přílohy 1 k ní a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že dni [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky z [datum] soud zjistil, že byla informace o postoupení zaslána žalovanému.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do [datum] (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum]. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009–56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

15. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

16. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

18. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěr v celkové výši 350 000 Kč splácet celkem 5 308,77 Kč měsíčně. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, který ověřila žalobkyně prostřednictvím potvrzení od zaměstnavatele žalovaného. Tento (průměrný čistý) měsíční příjem činil 24 592 Kč. Žalovaný sice uvedl celkový příjem domácnosti ve výši 100 000 Kč, nicméně toto právní předchůdkyně žalobkyně nijak dál nezjišťovala. Co se týče výdajů žalovaného nedošlo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně k žádnému vyžádání si údajů o výdajích jejich a podložení žalovaným. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména vzhledem k vysokým měsíčním splátkám závazků u externích poskytovatelů úvěrů v poměru k příjmu žalovaného. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

19. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalovaného nebyl řádně zjištěn, kdy žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla zjistit výdajovou stránku hospodaření žalovaného, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů. Soud tak uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

20. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu. V řízení sice bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 350 000 Kč, přičemž ale žalovaný toto poskytnuté finanční plnění již plně vrátil. Soud proto (po zastavení řízení v části, kterého se domáhala žalobkyně (výrok I)) žalobu ve zbývajícím rozsahu, co do zaplacení zbylé částky zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

21. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru.

22. Jelikož vzala žalobkyně svým podáním ze dne [datum] částečně zpět, soud řízení v tomto rozsahu dle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu zastavil.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnému žalovanému, žádné náklady nevznikly (výrok III.).