Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 293,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 293,39 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 478,97 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 659,27 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 40 438,58 Kč od 14. 12. 2024 do 19. 2. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 40 438,58 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 145,19 Kč a s úrokem ve výši 23,99 % ročně z částky 40 438,58 Kč od 14. 12. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 080 Kč k rukám zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Petra Maška, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení zažalované částky s tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba]. a žalovaný uzavřeli dne 6. 8. 2022 smlouvu o vydání kreditní karty č. [hodnota], jejíž nedílnou součástí jsou obchodní podmínky banky. Na základě této smlouvy banka umožnila žalovanému čerpat úvěr do výše sjednaného úvěrového rámce ve výši 41 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný úvěr čerpal a zavázal se jej splácet v pravidelných měsíčních splátkách v určité minimální výši, spolu s úroky a poplatky. Splátky však neplnil řádně a včas a byl tak v prodlení, pročež banka dne 23. 1. 2024 v souladu se smluvními ujednáními prohlásila dluhy z úvěru za splatné. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným od své právní předchůdkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2025. Přes výzvu žalovaný dluh žalobkyni neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.
3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky.
4. Soud ve věci jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), bez přítomnosti účastníků, když žalovaný svou neúčast na jednání ani neomluvil. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci ve své nepřítomnosti.
5. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o vydání kreditní karty č. [hodnota]. Původní věřitelka dle uzavřené smlouvy poskytla žalovanému úvěr do výše smluveného limitu 41 000 Kč, který žalovaný čerpal a zavázal se jej hradit v pravidelných měsíčních splátkách včetně příslušenství a smluvených poplatků. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 23,99 % ročně (prokázáno smlouvou o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 28. 6. 2022 včetně všeobecných obchodních podmínek, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ve formě kreditní karty, návrhem smlouvy o vydání kreditní karty č. [hodnota] ze dne 6. 8. 2022 včetně obchodních podmínek a akceptace návrhu ze dne 9. 8. 2022).Před uzavřením smlouvy žalobkyně zjistila, že žalovaný má příjem ve výši 26 000 Kč měsíčně, vypočítané výdaje ve výši 9 638 Kč měsíčně (žalovaný uvedl pouze 8 000 Kč), na splácení úvěrů vynakládá měsíčně částku 13 804 Kč (žalovaný uvedl pouze 11 000 Kč), a nemá negativní záznam v registrech SOLUS nebo NRKI (prokázáno souhrnem žádosti o kreditní kartu, výpisem z CBL, protokolem o ověření úvěruschopnosti včetně prohlášení k protokolu, údaji klienta).Protože žalovaný nehradil úvěr v souladu se smlouvou a podmínkami, původní věřitelka úvěr zesplatnila ke dni 23. 1. 2024 a vyzvala žalovaného k úhradě zbylé části dluhu. Žalovaný dosud na dluh uhradil celkem částku 22 250,02 Kč (prokázáno souhrnným výpisem z účtu kreditní karty včetně výpisu z kartového účtu, výzvou ze dne 25. 1. 2024 včetně potvrzení o odeslání). Žalobkyně nabyla pohledávku od své právní předchůdkyně smlouvou o postoupení pohledávek (prokázáno rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 2. 2024 a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2025 včetně příloh). Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2025 včetně potvrzení o odeslání). Žalovaný dluh nezaplatil ani poté, co k tomu byl žalobkyní vyzván (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 12. 2. 2025 včetně potvrzení o odeslání).
6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
7. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o.z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžité zápůjčka nebo úvěr je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.
8. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.
9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Povinností je zejména uchovávat mj. dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dokumenty je nutno uchovávat nejméně po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty a záznamy vznikly.
11. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.
13. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně vycházela pouze z informací poskytnutých žalovaným o jeho příjmech a výdajích, které za pomocí svých interních postupů přepočítala, aniž by je ovšem reálně ověřovala, resp. k žalobě nebyly přiloženy žádné dokumenty prokazující příjmy, výdaje a závazky žalovaného v době uzavírání smlouvy (např. pracovní smlouvy, výplatní pásky, nájemní smlouvy). Žalobkyně byla především povinna na základě reálných a dostatečných podkladů posoudit, zda žalovaný bude s ohledem na jeho měsíční rozpočet schopen uhradit nový závazek. Žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti přistupovala zjevně nikoli individuálně, ale spíše formálně a statisticky, když z provedených důkazů nevyplývá, že by si podklady k finanční situaci žalovaného aktivně opatřovala. Řádně žalobkyně ověřila v příslušných registrech pouze zadluženost posuzovaného. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je pak i zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.
14. Výše uvedené dokumenty vážící se k povinnosti věřitele řádně posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr, nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně označeny a k takovému podání připojeny. Soud nepostupoval dle § 115a o.s.ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o.s.ř. se poskytuje pouze účastníku (jeho zmocněnci či zástupci), který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 832/2006). Za situace, kdy se žalobkyně omluvila z jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti, se tak sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti.
15. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že by věřitel při poskytování spotřebitelského úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného, soud dospěl k závěru, že mezi stranami uzavřená smlouva o úvěru je neplatná. Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o.z.).
16. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že nebylo-li v řízení prokázáno splnění povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně je neplatná, a to s účinky ex tunc. Proto žalobkyně nemůže po právu požadovat zaplacení smluvních úroků a dalších případných poplatků uvedených ve smlouvě a má toliko právo na vrácení skutečně poskytnutých peněžních prostředků, které soud v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o.z. považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalované, ke kterému došlo bez právního důvodu. Proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen v souladu s § 2991 odst. 1 o.z. zaplatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky (50 543,41 Kč), jejichž výše je ponížena o část, kterou již žalovaný uhradil (22 250,02 Kč). Soud přiznal žalobkyni i právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak až od marného uplynutí lhůty k zaplacení dluhu určené v předžalobní výzvě včetně zákonné výše vážící se k tomuto dni, neboť na základě ujednání obsažených v absolutně neplatné smlouvě nelze určovat splatnost dluhu, přičemž žalovaný byl k uhrazení dluhu žalobkyní prokazatelně vyzván až právě výše uvedenou výzvou. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Ve zbytku pak soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.
17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Pro účely rozhodování o nákladech řízení v této věci soud nevycházel pouze z „jistiny“, tedy žalované částky samotné, nýbrž do posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci zahrnul i příslušenství, a to včetně běžícího a zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Co 363/2013). Po zohlednění těchto částek se podává, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně. Za předmět řízení je třeba považovat součet těchto částek, tj. částku 52 242,82 Kč. Rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobkyně činí 12 % (56 % úspěch – 44 % neúspěch). Konkrétně má žalobkyně nárok na náhradu částky:- 2 139 Kč (zaplacený soudní poplatek),o Advokát žalobkyně učinil v řízení celkem čtyři úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ adv. tarifu), návrh ve věci samé, výzva k plnění, doplnění žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d/; vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu),o Mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby činí do podání návrhu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé) 3 x 700 Kč (§ 14b odst. 1 písm. c) bod 3. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu),o Mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby po podání návrhu (doplnění žaloby) činí 1 x 2 820 Kč (§ 8 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu),o Paušální náhrada hotových výdajů advokáta do podání návrhu činí 3 x 100 Kč (§ 14b odst. 6 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu),o Paušální náhrada hotových výdajů advokáta po podání návrhu činí 1 x 450 Kč (§ 14b odst. 6 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu),- 1 190,70 Kč (náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobkyně a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o.s.ř.).Celkem tak má žalobkyně nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 12 % z částky 8 999,70 Kč, tj. 1 080 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Pokud se přisouzená částka podrobí testu proporcionality, přiměřenosti a účelnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 a další rozhodnutí ve věci náhrady nákladů civilního řízení) má soud za to, že obstojí, když odráží jak povahu uplatněného nároku i jeho výši v návaznosti na počet úkonů právní služby.