Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 202,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu výrokem I. tohoto rozsudku řádně a včas, je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, a to od prvého dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částky.
II. Žaloba se zamítá co do částky 6 202,50 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 942,88 Kč za dobu od 15. 10. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 1 942,88 Kč za dobu od 15. 10. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 997,11 Kč za dobu od 15. 11. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 1 997,11 Kč za dobu od 15. 11. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 2 060,01 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 060,01 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do zaplacení a částky 184,34 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 408 a částky 184,34 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 942,88 Kč za dobu od 15. 10. 2020 do zaplacení, úrokem ve výši 0,1 % denně z částky 1 942,88 Kč za dobu od 15. 10. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 997,11 Kč za dobu od 15. 11. 2020 do zaplacení, úrokem ve výši 0,1 % denně z částky 1 997,11 Kč za dobu od 15. 11. 2020 do zaplacení, úrokem ve výši 0,1 % denně z částky 2 060,01 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 060,01 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do zaplacení, s odůvodněním, s žalovaným uzavřela dne 14. 9. 2020 dne smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, zasláním na účet č. [č. účtu], byl sjednán smluvní úrok ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Úvěr měl být uhrazen třemi splátkami, nejpozději do 14. 12. 2020 v celkové výši 11 408 Kč. Žalobkyně dále v důsledku prodlení žalovaného nárokuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za dobu od 15. 10. 2020 do 15. 12. 2020. Žalobkyně uvedla, že posuzovala úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tak, že dlužník doložil následující potvrzení o příjmech: výpisy z účtu za měsíce květen, červen, červenec, srpen 2020, pracovní smlouvu na dobu určitou do 30. 4. 2022, důchodový výměr spolu s poštovní složenkou a poskytl následující informace o výdajích: měsíční výdaje na bydlení 3 000 Kč, ostatní měsíční výdaje 3 860 Kč. žalobkyně tak vyšla z průměrného čistého měsíčního výdělku činila ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru 11 000 Kč a invalidní důchod 14 490 Kč, výše průměrných měsíčních výdajů činila ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru 6 860 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud věc projednal a rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti účastníků i zástupce žalobkyně; vyšel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalobkyně svou neúčast na jednání omluvila a souhlasila s tím, aby soud věc projednal a rozhodl bez její osobní účasti; žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k soudu bez omluvy nedostavil, o odročení jednání nepožádal.
4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění, která jsou současně závěrem o skutkovém stavu.
5. Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 14. 9. 2020 se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému bezúčelový bezhotovostní úvěr v celkové výši 6 000 Kč (na účet č. [č. účtu]), který se žalovaný zavazuje vrátit spolu s úrokem ve výši ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny ve třech splátkách splatných 14. 10. 2020, 14. 11. 2020 a 14. 12. 2020, celkem má žalovaný uhradit 11 408 Kč, což soud zjistil ze smlouvy samé a splátkového kalendáře. Tvrzení, že byla žalovanému žalobkyní poskytnuta sjednaná částka vyplacením na jeho účet má soud za prokázané z výpisu z účtu č. [č. účtu], ze kterého zjistil, že je veden na jméno žalovaného a dne 14. 9. 2020 na účet byla připsána platba ve výši 6 000 Kč s označením smlouva o spotřebitelském úvěru [hodnota], od [Jméno žalobkyně]. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS [spisová značka] -B-23 ze dne 16. 10. 2024 soud zjistil, že insolvenční řízení dlužníka, kterým je žalovaný, bylo tímto usnesením zastaveno, oddlužení bylo zrušeno, usnesení v této části nabylo právní moci dne 1. 11. 2024. V insolvenčním řízení sp. zn. KSOS [spisová značka] bylo na přihlášenou pohledávku žalobkyně, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], uhrazeno celkem 794,50 Kč, jak vyplývá ze zprávy o plnění oddlužení zveřejněné v insolvenčním rejstříku v části B, pod č. 21. Žalobkyně k žalobě připojila jednotlivé listiny, o kterých tvrdila, že dle nich zjišťovala příjem žalovaného a posuzovala jeho úvěruschopnost, a to výstup z insolvenčního rejstříku ohledně žalovaného, výstup z centrální evidence exekucí ohledně žalovaného, pracovní smlouvu, důchodový výměr, spolu s ústřižkem poštovní složenky, a dále výpis z účtu žalovaného za měsíc červen 2020, červenec 2020, srpen 2020. Z uvedeného soud učinil skutkový závěr, že žalobkyně zjistila skutečný příjem žalovaného, a to že proti němu nejsou vedeny exekuční řízení ani insolvenční řízení, a dále že z výpisu z účtu nelze zjistit výdaje žalovaného na bydlení, neboť ve výpisu není žádná platba označená jako nájem (či obdobně), ani žádná platba která by se svou výší a opakováním dala za platbu za bydlení a s ním spojených služeb, považovat.
6. Žalobkyně, prostřednictvím advokáta, vyzvala žalovaného k uhrazení žalovaného dluhu předžalobní upomínkou ze dne 15. 12. 2020, která dle poštovního podacího archu byla žalovanému odeslána dne 19. 12. 2020.
7. Uvedeným dokazováním má soud za prokázána právně relevantní tvrzení v dostatečném rozsahu.
8. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., přičemž na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí.
9. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů, k tomu aby došlo k naplnění účelu zákona, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
11. Na základě tvrzení žalobkyně a provedeného dokazování, jak je shrnuto výše, soud dospěl k závěru, že žalobkyně neověřila skutečné výdaje žalovaného na bydlení, spokojila se pouze s tvrzením žalovaného. Žalobkyně rovněž při posuzování úvěruschopnosti nezjišťovala výši dalších splátek žalovaného na jiné spotřebitelské úvěry. Přičemž uvedené soud považuje za nutnou součást odborné péče při posuzování úvěruschopnosti. Objektivní zjištění skutečných nákladů na bydlení není spojeno s nepřiměřeným obtížemi, požadavek na předložení nájemní smlouvy, či výpisu z účtu, v němž bude uvedena odchozí platba nájemného a záloh na služby, není jistě požadavkem jdoucím nad rámec odborné péče poskytovatele úvěru. Stejně tak je na místě ověření z příslušných dostupných registrů (databází), zda a případně v jaké výši má žadatel o spotřebitelský úvěr další závazky. Žalobkyně tak při určení částky, se kterou žalovaný disponuje po uhrazení měsíčních nákladů, a ze které může hradit splátky, vyšla z nedostatečně zjištěných a ověřených údajů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance s.r.o. v. GK., ve věci C-679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
12. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 6 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 5 202,50 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl vyzván k uhrazení dluhu předžalobní výzvou ze dne 15. 12. 2020, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (poplatky, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že se žalovaný neuhradí povinnost uloženou mu tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalovaného v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla procesně neúspěšná co do více než poloviny uplatněného nároku a procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.