Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 27. 1. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V rozsahu částky 24 045,62 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 318,84 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 503,43 Kč od 31. 7. 2023 do 26. 1. 2024, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 303,43 Kč od 27. 1. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 8 % ročně z částky 18 632,31 Kč od 31. 7. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 20. 2. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 245,62 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně dne 30. 5. 2022 smlouvu o úvěru č. [hodnota]. V té se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti, které měl žalovaný uhradit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 2 800 Kč. Pohledávka byla ke dni 7. 8. 2023 postoupena žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ze dne 11. 1. 2024. Žalovaný dlužnou částku ani přes výzvu nezaplatil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 3. 1. 2025, přičemž žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).
4. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 30. 5. 2022 bylo zjištěno, že byla sepsána mezi věřitelem společností [Anonymizováno] ([právnická osoba].) a žalovaným jako dlužníkem. Věřitel se zavázal dlužníkovi poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli vrátit částku 37 184 Kč, a to v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč.
5. Z oznámení o vyplácení důchodu ze dne 11. 3. 2022 se podává, že žalovaný měl přiznaný invalidní důchod III. stupně ve výši 12 215 Kč.
6. Z transakční historie vyplývá, že žalovaný na úvěr uhradil celkem 2 800 Kč.
7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně jako postupník koupila od postupitele pohledávku za žalovaným, pohledávka byla identifikována v příloze smlouvy.
8. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023 postupitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni.
9. Výzvou k plnění ze dne 11. 1. 2024, odeslané žalovanému dne 12. 1. 2024, byl žalovaný vyzván k úhradě částky 44 588,50 Kč, a to do 26. 1. 2024.
10. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z., na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v celkové výši 20 000 Kč. Tuto smlouvu soud s ohledem na postavení účastníků, kdy právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala při uzavírání smlouvy v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele, považuje za smlouvu spotřebitelskou, na kterou dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinný od 1. 12. 2016 (dále jen „zákon“). Bylo tedy nezbytné posoudit, zda právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně výše uvedené povinnosti nedostála. Žalobkyně soudu předložila pouze oznámení o přiznání důchodu. Ohledně výdajů nepředložila žalobkyně soudu ničeho. Není tak zřejmé, z čeho přesně právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovanému vycházela. Žalobkyně byla poučena o nutnosti předložit důkazy ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného, avšak žádné další důkazy nenavrhla.
11. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Podle § 87 odst. 1 věty prvé a druhé zákona je proto smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona a k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Žalovaný jako spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobkyni, která dle § 1879 a násl. o. z. byla ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele, proto vzniklo právo na vrácení jistiny úvěru, ponížené o plnění, která žalovaný na základě neplatné smlouvy žalobkyni již poskytl. Žalovaný na částku 20 000 Kč již uhradil 2 800 Kč, tudíž je povinen vrátit žalobkyni částku 17 200 Kč. Tato částka byla tedy žalobkyni v I. výroku tohoto rozsudku přiznána spolu se zákonnými úroky z prodlení podle § 1970 o. z., a to ve výši požadované žalobkyní, když soud nemůže žalobkyni přiznat více, než v žalobě žádala. Žalovaný byl prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky až předžalobní výzvou žalobkyně ze dne 12. 1. 2024 s termínem splnění do 26. 1. 2024, takže žalobkyni přísluší úroky z prodlení od 27. 1. 2024 do zaplacení. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť nárok na tyto částky vyplývá z absolutně neplatné smlouvy. Rovněž byl zamítnut požadavek na úrok z prodlení z přiznané částky předcházející datu 27. 1. 2024, kdy žalovaný nebyl v prodlení s úhradou dlužné částky.
12. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch a žalovanému prokazatelně v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
13. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.