Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 21 332,05 Kč s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 71 332,05 Kč od 18. 3. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 11. 12. 2024 se domáhala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 71 332,05 Kč s 14,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 18. 3. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila žalobkyně tvrzením, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 1. 2020 mezi společností [Anonymizováno] jako původním věřitelem a postupitelem a společností [Jméno žalobkyně]. jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne 17. 10. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 71 332,05 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 17. 3. 2024. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté finanční prostředky nevrátil. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky www.ferratum.cz. Původní věřitel poskytl žalovanému úvěr převodem z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu]. Původní věřitel identifikoval platbu uvedením variabilního symbolu [VS]. V případě, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru za prokázaný, požadovala žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet byla dlužná částka převedena. Předžalobní výzva k plnění byla zaslána dne 23. 6. 2024.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu dne 24. 9. 2025 se bez omluvy nedostavil. Jelikož nikdo z účastníků včas a z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Na základě provedeného dokazování, a to ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 10. 2023, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 a dodatku č. 2 ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 18. 11. 2021, seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2024, výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 23. 6. 2024, poštovního podacího lístku ze dne 23. 6. 2024 a zprávy [právnická osoba]., ze dne 9. 5. 2025 bylo zjištěno, že mezi účastníky (právní předchůdkyní žalobkyně [Anonymizováno] jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným) byla uzavřena elektronicky smlouva o spotřebitelském, neúčelovém úvěru s maximálním úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč, a to s prvním čerpáním ve výši 40 500 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu jednoho roku počínaje dnem prvního čerpání. Výpůjční úroková sazba činila 146,949 % ročně. Na účet vedený pro žalovaného jako majitele a jediného disponenta byla připsána dne 17. 10. 2023 částka 40 500 Kč a dne 3. 11. 2023 částka 9 500 Kč; v obou případech byla poukázána z účtu [Anonymizováno] Předžalobní výzvou ze dne 23. 6. 2024, podanou téhož dne k poštovní přepravě, byl žalovaný dopisem právního zástupce žalobkyně vyzýván k zaplacení dlužné částky; současně mu bylo oznámeno postoupení pohledávky.
4. Soud po provedeném dokazování žalobě vyhověl toliko částečně, neboť žalobkyně neprokázala plnou důvodnost svého žalobního požadavku. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla dne 17. 10. 2023 sjednána smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. o. z. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující zavázala, že žalovanému jako úvěrovanému poskytne peněžní prostředky do výši 50 000 Kč. Žalovaný tuto částku vyčerpal ve dvou platbách, a to převodem na svůj bankovní účet, neuhradil dosud ničeho (tato tvrzení v řízení žalovaný nerozporoval). Výše uvedená smlouva je bezesporu ve smyslu ustanovení § 1810 a následujících o. z. smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaný jednal jako spotřebitel a věřitel jako podnikatel. Tento však nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele, v řízení nebyly tvrzeny, tím spíše ani prokázány, žádné zcela konkrétní kroky směřující k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Neposoudil-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, schopnost žalovaného úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona ve spojení s ust. § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru nastupuje povinnost stran neplatné smlouvy svůj vzájemný vztah si vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (toto ustanovení je ustanovením speciálním k § 2991 a násl. občanského zákoníku, upravujícím bezdůvodné obohacení, jehož úprava se zde použije jen subsidiárně). Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož zde prokazatelně nedošlo k dohodě účastníků, určuje splatnost nesplacené jistiny soud. V této souvislosti je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262 a též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Soud lhůtu splatnosti určil analogicky podle § 160 odst. 1 o.s.ř. (tedy jako obecnou pariční lhůtu), svým výrokem, žalovaný se tak nemohl dosud dostat do prodlení s plněním dluhu. Soud proto žalobu nad rámec částky 50 000 Kč s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti zamítl.
5. Žalobkyně byla ve věci aktivně legitimována, neboť pohledávka za žalovaným na ni platně přešla v důsledku postoupení pohledávky (§ 1879 a násl. o.z.).
6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto negativním výrokem ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. v závislosti na toliko částečném úspěchu žalobkyně v dané právní věci. Je přitom zapotřebí na tomto místě zdůraznit (zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08), že je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky také její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů podle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky samotné, nýbrž i jejího příslušenství.