Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 26. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V rozsahu částky 3 680 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 680 Kč od 16. 8. 2024 do 25. 1. 2025, ve výši 12,75 % ročně z částky 3 680 Kč od 26. 1. 2025 do zaplacení a ve výši 0,75 % ročně z částky 16 000 Kč od 26. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 514,47 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 14. 4. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 680 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně dne 12. 6. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 16 000 Kč, a to na jeho bankovní účet č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit do 15. 8. 2024. Na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalobkyně požadovala zaplacení jistiny ve výši 16 000 Kč a smluvního úroku ve výši 3 680 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 byla postoupena pohledávka za žalovaným žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ze dne 18. 1. 2025. Žalovaný dlužnou částku ani přes výzvu nezaplatil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 19. 6. 2025, přičemž žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a omluvené žalobkyně a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).
4. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 12. 6. 2024 bylo zjištěno, že byla sepsána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Věřitel se zavázal dlužníkovi poskytnout peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, a to na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu] a dlužník se zavázal vrátit částku 19 380 Kč, a to jednorázově do 12. 7. 2024.
5. Z výpisu z účtu se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně poukázala dne 4. 8. 2021 částku 16 000 Kč na účet č. [č. účtu].
6. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 8. 2024 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 20 308 Kč.
7. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 7. 5. 2025, vyplývá, že majitelem a jedinou disponující osobou účtu č. [č. účtu] byl žalovaný a že dne 12. 6. 2024 byla na účet poukázána částka 16 000 Kč.
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, ve znění dodatku č. 1, bylo zjištěno, že žalobkyně jako postupník koupila od postupitele pohledávku za žalovaným, pohledávka byla identifikována v příloze smlouvy.
9. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 1. 2025 postupitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni. O odeslání oznámení žalobkyně nepředložila žádný důkaz.
10. Výzvou k plnění ze dne 18. 1. 2025, odeslané žalovanému téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě částky 27 261 Kč, a to do 3 dnů.
11. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla sjednána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dle ustanovení § 1842 a násl. o. z. smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. o. z. Na základě této smlouvy se žalobkyně jako úvěrující zavázala, že žalovanému jako úvěrovanému poskytne peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Úvěr byl žalovanému poskytnut na jeho bankovní účet. Tuto smlouvu soud s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně vystupovala při uzavírání smlouvy v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele, považuje za smlouvu spotřebitelskou, na kterou dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinný od 1. 12. 2016 (dále jen „zákon“). Bylo tedy nezbytné posoudit, zda právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle názoru soudu žalobkyně výše uvedené povinnosti nedostála. Žalobkyně soudu nepředložila žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že prověřila úvěruschopnost žalovaného. Není tak zřejmé, z čeho přesně právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovanému vycházela. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena o potřebě dalších tvrzení a důkazů o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného.
12. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Podle § 87 odst. 1 věty prvé a druhé zákona je proto smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona a k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Žalovaný jako spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobkyni, která dle § 1879 a násl. o. z. byla ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele, proto vzniklo právo na vrácení jistiny úvěru, ponížené o plnění, která žalovaný na základě neplatné smlouvy žalobkyni již poskytl. Žalovaný na částku 16 000 Kč neuhradil ničeho. Tato částka byla tedy žalobkyni v I. výroku tohoto rozsudku přiznána spolu se zákonnými úroky z prodlení podle § 1970 o. z., a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný byl prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky až předžalobní výzvou žalobkyně ze dne 18. 1. 2025 s termínem splnění do 3 dnů. Podle ustanovení § 573 o. z. se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Předžalobní výzvu odeslanou dne 18. 1. 2025 má tedy soud za doručenou žalovanému dne 22. 1. 2025. Za situace, kdy měla být dlužná částka uhrazena ve lhůtě 3 dnů, tedy do 25. 1. 2025, přísluší žalobkyni úroky z prodlení od 26. 1. 2025 do zaplacení. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť nárok na tyto částky vyplývá z absolutně neplatné smlouvy. Rovněž byl zamítnut požadavek na úrok z prodlení z přiznané částky předcházející datu 25. 1. 2025, kdy žalovaný nebyl v prodlení s úhradou dlužné částky, a požadavek na úrok ve výši převyšující nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. na základě úspěchu ve věci tak, že žalovaný je k jejich náhradě povinen žalobkyni, která byla ve věci úspěšná v rozsahu 53,8 % (žalobkyně byla úspěšná co do 76,9 % a neúspěšná co do 23,1 % z předmětu řízení včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí), a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení žalobkyní účelně vynaložené činí částku 2 815 Kč a představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby) v celkové výši 1 200 Kč, když dle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění od 1. 1. 2025, je sazba za jeden úkon právní služby 400 Kč, 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a náhradu za daň z přidané hodnoty v celkové částce 315 Kč, když zástupce žalobkyně je plátcem DPH.
14. Na základě výše uvedeného tedy přiznal soud žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 53,8 % z částky 2 815 Kč, tedy ve výši 1 514,47 Kč.
15. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť žalobkyně zastoupena stejným advokátem podává u zdejšího soudu větší množství žalob na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech. Tato věc nikterak nevybočovala z obvyklé náročnosti takto podávaných žalob. Dle obsahu spisu žalobkyni v souvislosti s tímto řízením další náklady nevznikly.
16. Žalobkyně doložila soudu odeslání předžalobní výzvy k plnění žalovanému, a splnila tak podmínku pro přiznání náhrady nákladů řízení podle § 142a o. s. ř. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný zavázán zaplatit tuto částku zástupci žalobkyně. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.