Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 53 356 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.A pro případ prodlení se zaplacením této částky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné částky nebo její nesplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou částky, zvýšené o osm procentních bodů.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 56 473,79 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 19 444 Kč od 6. 8. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 53 356 Kč od 6. 8. 2025 do splatnosti částky uložené žalovanému zaplatit žalobkyni v odstavci I. výroku tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 1 089 Kč na účet Okresního soudu v Karviné do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 107 301,80 Kč s příslušenstvím představujícího dluh ze Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 25175504, uzavřené účastníky dne 13. 11. 2024 distančním způsobem, dále smluvní pokuty ve výši 2 527,99 Kč a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému revolvingový spotřebitelský úvěr s úvěrovým rámcem do 80 000 Kč, který žalovaný postupně čerpal bezhotovostně na účet č. [č. účtu], a to dne 13. 11. 2024 částku 23 000 Kč, dne 14. 1. 2025 částku 11 000 Kč a dne 10. 4. 2025 částku 40 218 Kč, celkem tedy 74 218 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu se smluvenými poplatky a úroky v pravidelných denních splátkách.
2. Žalobkyně dále tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a podle své interní metodiky. Za tím účelem zjišťovala údaje o příjmech, výdajích a domácnosti žalovaného, ověřila jeho čistý měsíční příjem ve výši 25 000 Kč prostřednictvím služby AISP a lustracemi v příslušných registrech ověřila, že žalovaný nebyl veden v insolvenčním rejstříku ani evidenci exekucí. Získané informace podle žalobkyně svědčily o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet.
3. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na úvěr uhradil dne 16. 12. 2024 částku 3 611 Kč, dne 19. 1. 2025 částku 3 046 Kč, dne 14. 2. 2025 částku 2 026 Kč, dne 28. 2. 2025 částku 2 024 Kč, dne 13. 3. 2025 částku 3 035 Kč a dne 6. 4. 2025 částku 7 120 Kč, celkem 20 862 Kč. Tyto platby žalobkyně započetla částečně na jistinu, částečně na poplatek za vyplacení tranší úvěru a převážně na smluvní úroky. Vzhledem k prodlení žalovaného se splácením úvěru žalobkyně smlouvu dne 5. 8. 2025 vypověděla a celý dluh zesplatnila. K datu podání žaloby evidovala vůči žalovanému pohledávku sestávající z nesplacené jistiny, poplatku za vyplacení tranší úvěru a smluvních úroků v celkové výši 107 301,80 Kč. Pro případ, že by soud neshledal nárok ze smlouvy důvodným, uplatnila žalobkyně co do poskytnuté jistiny rovněž nárok z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a žádné skutečnosti na svoji obranu neuvedl.
5. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 25175504 uzavřené mezi účastníky dne 13. 11. 2024 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných denních splátkách. První splátka byla sjednána ke dni 13. 12. 2024 a konec úvěrového rámce ke dni 7. 5. 2026. Součástí smlouvy byly rovněž všeobecné obchodní podmínky, formulář standardních informací o spotřebitelském úvěru, informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním osobních údajů a předpis denních splátek.
6. Z přehledu plateb a sdělení ČSOB ze dne 17. 4. 2026 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky bezhotovostně na účet č. [č. účtu] ve třech tranších, a to dne 13. 11. 2024 částku 23 000 Kč, dne 15. 1. 2025 částku 11 000 Kč a dne 10. 4. 2025 částku 40 218 Kč, celkem tedy 74 218 Kč.
7. Z listiny označené jako Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba]. soud zjistil, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo provedeno dne 13. 11. 2024. V listině je uvedeno, že žalovaný žije sám ve společně hospodařící domácnosti, přičemž jediným členem domácnosti s příjmem je on sám. Z listiny soud dále zjistil, že při posouzení úvěruschopnosti byly zohledněny pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 10 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 9 000 Kč, další nezbytné výdaje ve výši 1 000 Kč a ostatní zbytné výdaje ve výši 8 000 Kč. Ověřený čistý měsíční příjem žalovaného byl uveden ve výši 44 925 Kč, zatímco žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 50 000 Kč. V listině je dále uvedena rezerva pro výdaje ve výši 500 Kč, vypočítané minimální výdaje ve výši 15 110 Kč a disponibilní příjem ve výši 24 400 Kč. Výsledkem posouzení úvěruschopnosti byl závěr „úspěšné“. Z listiny označené jako identifikované příjmy bylo zjištěno, že příjem žalovaného byl doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce a žalobkyně takto ověřila jeho čistý měsíční příjem ve výši 44 925 Kč.
8. Z e-mailového oznámení soud zjistil, že žalobkyně z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru smlouvu dne 5. 8. 2025 vypověděla, z důvodu neuhrazení závazků po splatnosti.
9. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 12. 2025 a potvrzení o podání doporučené zásilky ze dne 16. 12. 2025 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně před zahájením řízení vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu.
10. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se úvěrující zavazuje poskytnout úvěrovanému na jeho žádost peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Současně se jednalo o smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva byla uzavřena v písemné formě prostřednictvím elektronických prostředků, neboť byla sjednána prostřednictvím internetových stránek původního věřitele (§ 561 odst. 1 o. z.).
12. Soud se z úřední povinnosti zabýval rovněž tím, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele soud přezkoumává i tehdy, bylli úvěr po určitou dobu splácen (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024, C755/22, Nárokuj).
13. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by poskytovatel úvěru posoudil úvěruschopnost žalovaného způsobem vyžadovaným § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně výpisy z účtu prokázala, že poskytovatel úvěru ověřil příjmy žalované. Žalobkyně však nedoložila žádné důkazy, kterými by prokázala, že poskytovatel úvěru ověřil žalovanou uváděné měsíční výdaje, či prováděl lustraci v registrech ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Soud proto uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena důkladně.
14. Vzhledem k tomu, že poskytovatel úvěru porušil povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nastal následek předvídaný v § 87 odst. 1 tohoto zákona, tedy neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru.
15. Nejvyšší soud v souvislosti s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru judikoval, že poskytnutím úvěru bez řádného posouzení úvěruschopnosti vzniká poskytovateli nárok pouze na vrácení nesplacené jistiny bez smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti odpovídající možnostem spotřebitele; zákonný úrok z prodlení vzniká až s prodlením spotřebitele s vrácením této části jistiny (rozsudek NS ze dne 23. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Tento výklad je podporován i důvodovou zprávou k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a dále rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, č. j. 23 Cdo 101/2023, který zdůraznil, že spotřebitel musí mít možnost vracet jistinu v čase odpovídajícím jeho možnostem a při splácení dle těchto možností se nemůže dostat do prodlení. Jestliže je smlouva absolutně neplatná, neexistuje ujednaná doba splatnosti, a postup podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ve vztahu k § 1958 odst. 2 o. z. speciální. Spotřebitel je proto povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, nikoli ihned. Ve smyslu § 87 odst. 2 téhož zákona určí soud na návrh některé ze stran dobu přiměřenou možnostem spotřebitele, pokud mezi stranami vznikne spor o to, jaká tato doba je.
16. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Podle 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhali, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
17. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil a netvrdil žádné skutečnosti týkající se majetkových a příjmových poměrů, soud mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni dosud nevrácenou jistinu 53 356 Kč (vyplaceno celkem 74 218 Kč a vráceno 20 862 Kč) ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.
18. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení za dobu prodlení až do zaplacení. Úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky (§ 513 o. z.) a povinnost jej hradit vyplývá přímo ze zákona. Nárok na zákonný úrok z prodlení vzniká tehdy, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého dluhu a jsou-li splněny podmínky § 1970 o. z. Právo na úrok z prodlení proto náleží i tehdy, není-li ve smlouvě výslovně sjednáno. Stejně tak vzniká i při prodlení s vrácením peněžitého plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy.
19. Podle § 154 odst. 2 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jde-li o opětující se dávky, lze uložit povinnost i k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve v budoucnu.
20. Podle právní věty stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 čj. Cpjn 202/2005 úroky z prodlení, které se stanou splatnými teprve v budoucnu po vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí, jsou svou povahou opětující se dávkou ve smyslu ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř.
21. Soud žalobkyni přiznal nárok na vrácení dosud nesplacené jistiny a v souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru určil lhůtu, do kdy je žalovaná povinna tuto dlužnou částku žalobkyni zaplatit. Soud proto zamítl žalobu také v části, v níž se žalobkyně domáhala úroku z prodlení za období před uplynutím lhůty k plnění stanovené tímto rozsudkem. Do té doby totiž žalovaný nemohl být s vrácením jistiny v prodlení. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení pouze za dobu, po kterou bude žalovaný v prodlení se splněním povinnosti uložené tímto rozsudkem, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění až do zaplacení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
22. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.
23. Žalobkyně uhradila za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 4 394 Kč. Jelikož však soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal, činí poplatková povinnost žalobkyně podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodu 1 Sazebníku soudních poplatků (příloha k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) částku 5 492 Kč. Soud proto uložil žalobkyni podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 1 089 Kč.
24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nepřiznal, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Procesní úspěch soud posuzoval včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 32 Cdo 1492/2017).