Výrok
I. Žalovaná Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.A pro případ prodlení se zaplacením této částky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné částky nebo její nesplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou částky, zvýšené o osm procentních bodů.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 917 Kč spolu úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 5 917 Kč od 21. 10. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od 21. 10. 2025 do splatnosti částky uložené žalované zaplatit žalobkyni v odstavci I. výroku tohoto rozsudku.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 664 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč na účet Okresního soudu v [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 17 917 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení od 21. 10. 2025 do zaplacení. Tvrdila, že pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek od původního věřitele společnosti [právnická osoba] Žalobu odůvodnila tím, že původní věřitel uzavřel se žalovanou dne 20. 6. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě jí poskytl úvěr ve výši 12 000 Kč se splatností do 20. 10. 2025. Žalovaná měla podle smlouvy vedle jistiny uhradit též smluvní úrok ve výši 5 917 Kč. Poskytnutá částka byla dne 20. 6. 2025 poukázána na bankovní účet žalované č. [č. účtu]. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná úvěr řádně a včas nesplatila a na poskytnutý úvěr nevrátila ničeho, takže dlužná částka činí 17 917 Kč. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že právní předchůdce před uzavřením smlouvy vycházel z údajů a prohlášení poskytnutých žalovanou, zejména z jejího prohlášení, že není v prodlení s úhradou svých závazků, nenachází se v exekuci ani insolvenci a není v tíživé finanční situaci. Současně provedl lustraci ve veřejně dostupných registrech a databázích, konkrétně v ISIR, CEE, CRKI a EUCB, přičemž podle žalobkyně tyto prověrky nevzbudily důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit. Žalobkyně tvrdila, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalované dostatečně a v souladu se zákonem, dalšími podklady k tomuto posouzení však nedisponuje. Pro případ, že by soud neshledal důvodným nárok ze smlouvy o úvěru, uplatnila žalobkyně alternativně nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající částce poskytnuté žalované převodem na její bankovní účet.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a žádné skutečnosti na svoji obranu neuvedla.
3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [Anonymizováno] č. [hodnota], kterou účastníci uzavřeli dne 20. 6. 2025 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], se zavázal žalované poskytnout spotřebitelský úvěr ve až do výše 12 000 Kč se splatností dne 20. 10. 2025. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 150 % ročně. Žalovaná smlouvu podepsala pomocí kódu. Součástí smluvní dokumentace byly obchodní podmínky.
4. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že dne 20. 6. 2025 byla z účtu původního věřitele na účet žalované č. [č. účtu] převedena částka 12 000 Kč pod variabilním symbolem [var. symbol], tedy částka odpovídající sjednanému úvěru. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 14. 4. 2026 soud zjistil, že tyto peněžní prostředky byly skutečně vyplaceny na účet žalované.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve znění dodatku č. [hodnota] a souvisejícího seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila žalobkyni [právnická osoba]. mimo jiné pohledávku vůči žalované ze shora uvedené úvěrové smlouvy, a žalobkyně se tak stala jejím novým věřitelem. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 11. 2025 soud zjistil, že původní věřitel [právnická osoba] vyrozuměl žalovanou o postoupení pohledávky na žalobkyni.
6. Z předložených upomínek ze dne 22. 8. 2025, 19. 9. 2025 a ze dne 20. 10. 2025 soud zjistil, že žalovaná byla původním věřitelem opakovaně vyzývána k úhradě dluhu plynoucího z předmětné úvěrové smlouvy.
7. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 11. 2025 a potvrzení o podání zásilky soud zjistil, že žalovaná byla zástupkyní žalobkyně vyzývána před podáním žaloby k dobrovolné úhradě dluhu plynoucího z předmětné úvěrové smlouvy.
8. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se úvěrující zavazuje poskytnout úvěrovanému na jeho žádost peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Současně se jednalo o smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva byla uzavřena v písemné formě prostřednictvím elektronických prostředků, neboť byla sjednána prostřednictvím internetových stránek původního věřitele (§ 561 odst. 1 o. z.).
10. Žalovaná jednání opatřila prostým elektronickým podpisem, číselným kódem zaslaným prostřednictvím SMS. Prostým elektronickým podpisem se rozumí data elektronické povahy logicky spojená s podepisovaným úkonem, která osoba používá k podepsání (čl. 3 bod 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu, tzv. eIDAS).
11. Předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek; oznámení o postoupení bylo žalované doručeno nejpozději spolu s touto žalobou (§ 1879 o. z.), a žalobkyně tak byla aktivně legitimována k uplatnění nároku.
12. Soud se z úřední povinnosti zabýval rovněž tím, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele soud přezkoumává i tehdy, bylli úvěr po určitou dobu splácen (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024, C755/22, Nárokuj).
13. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by poskytovatel úvěru posoudil úvěruschopnost žalované způsobem vyžadovaným § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však nedoložila žádné důkazy, kterými by prokázala, že poskytovatel úvěru zjišťoval a ověřil příjmy a výdaje, či prováděl lustraci v registrech ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI.
14. Vzhledem k tomu, že poskytovatel úvěru porušil povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nastal následek předvídaný v § 87 odst. 1 tohoto zákona, tedy neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru.
15. Nejvyšší soud v souvislosti s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru judikoval, že poskytnutím úvěru bez řádného posouzení úvěruschopnosti vzniká poskytovateli nárok pouze na vrácení nesplacené jistiny bez smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti odpovídající možnostem spotřebitele; zákonný úrok z prodlení vzniká až s prodlením spotřebitele s vrácením této části jistiny (rozsudek NS ze dne 23. 7. 2022, sp. zn. [spisová značka]). Tento výklad je podporován i důvodovou zprávou k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a dále rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, č. j. [spisová značka], který zdůraznil, že spotřebitel musí mít možnost vracet jistinu v čase odpovídajícím jeho možnostem a při splácení dle těchto možností se nemůže dostat do prodlení. Jestliže je smlouva absolutně neplatná, neexistuje ujednaná doba splatnosti, a postup podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ve vztahu k § 1958 odst. 2 o. z. speciální. Spotřebitel je proto povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, nikoli ihned. Ve smyslu § 87 odst. 2 téhož zákona určí soud na návrh některé ze stran dobu přiměřenou možnostem spotřebitele, pokud mezi stranami vznikne spor o to, jaká tato doba je.
16. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Podle 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhali, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
17. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila a netvrdila žádné skutečnosti týkající se majetkových a příjmových poměrů, soud jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni dosud nevrácenou jistinu 12 000 Kč (vyplaceno celkem 12 000 Kč a vráceno 0 Kč) ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.
18. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení za dobu prodlení až do zaplacení. Úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky (§ 513 o. z.) a povinnost jej hradit vyplývá přímo ze zákona. Nárok na zákonný úrok z prodlení vzniká tehdy, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého dluhu a jsou-li splněny podmínky § 1970 o. z. Právo na úrok z prodlení proto náleží i tehdy, není-li ve smlouvě výslovně sjednáno. Stejně tak vzniká i při prodlení s vrácením peněžitého plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy.
19. Podle § 154 odst. 2 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jde-li o opětující se dávky, lze uložit povinnost i k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve v budoucnu.
20. Podle právní věty stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 čj. Cpjn 202/2005 úroky z prodlení, které se stanou splatnými teprve v budoucnu po vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí, jsou svou povahou opětující se dávkou ve smyslu ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř.
21. Soud žalobkyni přiznal nárok na vrácení dosud nesplacené jistiny a v souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru určil lhůtu, do kdy je žalovaná povinna tuto dlužnou částku žalobkyni zaplatit. Soud proto zamítl žalobu také v části, v níž se žalobkyně domáhala úroku z prodlení za období před uplynutím lhůty k plnění stanovené tímto rozsudkem. Do té doby totiž žalovaná nemohla být s vrácením jistiny v prodlení. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení pouze za dobu, po kterou bude žalovaná v prodlení se splněním povinnosti uložené tímto rozsudkem, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění až do zaplacení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
22. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.
23. Žalobkyně uhradila za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 800 Kč. Jelikož však soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal, činí poplatková povinnost žalobkyně podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodu 1 Sazebníku soudních poplatků (příloha k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) částku 1 000 Kč. Soud proto uložil žalobkyni podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč.
24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 664,34 Kč, přičemž tato částka představuje 23,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,8 % a úspěchu žalované v rozsahu 38,2 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 917 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Náklady řízení činí celkem 664,34 Kč; po zaokrouhlení 664 Kč.