23 C 69/2025

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby žalovaný byl zavázán zaplatit mu částku 52 840,45 Kč spolu s úrokem kapitalizovaným ve výši 2 499,06 Kč a dále ve výši 18,90 % ročně z částky 52 840,45 Kč za dobu od 2. 8. 2024 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení kapitalizovaným ve výši 4 824,34 Kč a dále v zákonné výši ročně z částky 52 840,45 Kč za dobu od 2. 8. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobce obch. spol. [právnická osoba].[IČO] IČO, , se sídlem [adresa] (dále jako původní věřitel nebo banka) a žalovaným byla dne 9. 12. 2013 uzavřena Rámcová smlouva o finančních službách a Smlouva o účtu, na základě které byl žalovanému zřízen a veden běžný účet č. ú. [č. účtu] a dne 20. 8. 2020 na ni navazující Smlouva o kontokorentním úvěru (dále též jako úvěrová smlouva nebo Smlouva), na základě které umožnil původní věřitel žalovanému čerpat úvěr do výše 50 000 Kč z jeho běžného účtu vedeného u banky. Žalovaný se zavázal z čerpaných prostředků hradit úrok ve výši 18,90 % ročně a poplatky za služby dle ceníku, nepřekročit sjednanou výši kontokorentu a splatit dluh z kontokorentu, včetně úroku a cen za služby nejpozději do jednoho roku ode dne prvního čerpání kontokorentu, a to tak, že nejpozději ke dni splatnosti příslušné pohledávky banky zajistí na účtu dostatek prostředků ke splacení všech dluhů. Je-li kontokorent splacen ve smluvené lhůtě, popř. před touto lhůtou, je klient oprávněn opětovně čerpat sjednaný kontokorent s tím, že kontokorent musí být vždy uhrazen nejpozději do jednoho roku od prvního opětovného čerpání následujícího po úplném splacení kontokorentu. Součástí smlouvy učinili Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]. pro soukromou klientelu účinné od 31. 10. 2018 a Ceník [právnická osoba]. pro soukromou klientelu účinný od 17. 8. 2020. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, avšak v rozporu se Smlouvou tyto podmínky nedodržel a překročil limit kontokorentu a dále jej nesplácel. Z důvodu porušení smluvních ujednání původní věřitel vypověděl Smlouvu, kontokorentní úvěr zesplatnil a převedl nepovolený debetní zůstatek na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků, což bylo žalovanému oznámeno dopisem (Poslední výzvou před podáním žaloby) ze dne 13. 4. 2024, a vyzval jej k úhradě dlužné částky. Po převedení nepovoleného debetního zůstatku na evidenční účet neuhradil žalovaný na dluh ničeho. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 7. 2024 na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 19. 8. 2024. Žalobce provedl kvalifikované vyčíslení dluhu žalovaného, který činil na nesplacené jistině kontokorentního úvěru částku 52 840,45 Kč, na kapitalizovaném úroku částku 2 499,06 Kč a na kapitalizovaném úroku z prodlení částku 4 824,34 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodl dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalované, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

3. Ze žalobcem předložených listinných důkazů, a to z Rámcové smlouvy o finančních službách ze dne 9. 12. 2013, Smlouvy o účtu ze dne 9. 12. 2013, Smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 20. 8. 2020, transakční historie úvěrového účtu, Všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba]. pro soukromou klientelu účinných od 31. 10. 2018, oznámení o úrokových sazbách pro soukromou klientelu účinných od 4. 10. 2019, oznámení o úrokových sazbách pro soukromou klientelu účinných od 1. 7. 2020, ceníku pro soukromou klientelu účinného od 31. 10. 2018, ceníku pro soukromou klientelu účinného od 17. 8. 2020, výpisu z bankovního účtu žalovaného č. ú. [č. účtu] za období od 1. 4. 2015 do 31. 12. 2015, od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018, od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020, od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021, od 1. 1. 2022 do 31. 5. 2022, výpisu z bankovního účtu žalovaného č. ú. [č. účtu] za období od 1. 1. 2020 do 1. 7. 2020, od 1. 6. 2022 do 31. 12. 2022, od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023, od 1. 1. 2024 do 1. 7. 2024, poslední výzvy před podáním žaloby ze dne 13. 4. 2024 včetně kopie nedoručené zásilky ze dne 3. 5. 2024, interního výpisu – posouzení úvěryschopnosti klienta, informací o zpracování osobních údajů ze dne 19. 8. 2024, Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 7. 2024 včetně přílohy – seznamu postoupených pohledávek a potvrzení o zaplacení kupní ceny a dohody o úplatě, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 8. 2024 včetně podacího lístku ze dne 19. 8. 2024, Výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 27. 9. 2024 včetně podacího lístku ze dne 30. 9. 2024, soud zjistil následující skutkový stav věci:Právní předchůdce žalobce jako banka uzavřel s žalovaným jako klientem dne 9. 12. 2013 Rámcovou smlouvu o finančních službách a Smlouva o účtu, na základě které byl žalovanému zřízen a veden běžný účet č. ú. [č. účtu]. Následně původní věřitel jako úvěrující uzavřel s žalovaným jako dlužníkem a úvěrovaným dne 20. 8. 2020 Smlouvu o kontokorentním úvěru, jejímž předmětem byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr ve výši úvěrového limitu 50 000 Kč, který banka umožnila čerpat žalovanému z jeho běžného účtu č. ú. [č. účtu] vedeného u banky. Žalovaný se zavázal nepřekročit sjednanou výši kontokorentu a splatit dluh z kontokorentu, včetně úroku a cen za služby nejpozději do jednoho roku ode dne prvního čerpání kontokorentu, a to tak, že nejpozději ke dni splatnosti příslušné pohledávky banky zajistí na účtu dostatek prostředků ke splacení všech dluhů. Součástí smlouvy učinili Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]. pro soukromou klientelu a Ceník [právnická osoba]. pro soukromou klientelu. Byla sjednána úroková sazba ve výši 18,90 % ročně a procentní sazba nákladů 21,26 % ročně. Žalovaný úvěr ve lhůtě splatnosti neuhradil, sjednanou výši kontokorentu překročil a přečerpal peněžní prostředky do nepovoleného debetu. Původní věřitel proto smlouvu o kontokorentním úvěr vypověděl ke dni 12. 4. 2024, čímž se zůstatek úvěru stal splatný a dluh z kontokorentního úvěru převedl na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků č. ú. [č. účtu], což bylo žalovanému oznámeno dopisem (Poslední výzvou před podáním žaloby) ze dne 13. 4. 2024. Tato výzva byla žalovanému doručována na adresu trvalého pobytu [adresa], byla předána k poštovní přepravě dne 16. 4. 2024 a byla jako nedoručená zásilka dne 3. 5. 2024 vrácena zpět bance. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 7. 2024 na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 19. 8. 2024. Žalovaný kontokorentní úvěr neuhradil, i přes písemnou výzvu žalobce k úhradě dluhu (Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě) ze dne 27. 9. 2024.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

9. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

10. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Závazkový vztah právního předchůdce žalobce a žalovaného, vzniklý na základě smlouvy o kontokorentním úvěru, soud posoudil po právní stránce podle ust. § 2395 o. z., a shledal, že úvěrová smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je neplatná pro rozpor se zákonem dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ust. § 580, 588 o. z.

11. Žalobce ke splnění povinnosti zkoumat úvěryschopnost žalovaného uvedl v doplnění žaloby ze dne 27. 5. 2025, že původní věřitel prověřoval schopnost žalovaného splácet úvěr vyhledáváním žalovaného v databázi dlužníků, rejstříku CCB, insolvenčním rejstříku, prověřením žalovaného v evidenci exekucí, prověřením pohybů peněžních prostředků na bankovním účtu žalovaného, získáním informací přímo od žalovaného, když žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu uvedl, že má čistý měsíční příjem 25 000 Kč, nemá žádné další příjmy. Původní věřitel rovněž prověřoval pravidelné měsíční příjmy a výdaje a obrat na účtu žalovaného na základě dlouhého časového období před uzavřením smlouvy. Původní věřitel vzhledem k osobním poměrům žalovaného, k jeho životní situaci, rodinnému stavu a typu bydlení stanovil výdaje žalovaného dle svého ekonomického modelu, který vychází ze statistických dat ČSÚ a je pravidelně revidován dle dostupných dat, na částku 8 950 Kč měsíčně. Původní věřitel prověřil pravidelné splátky úvěru z interních systémů a databáze dlužníků a zjistil, že žalovaný měl v době žádosti další závazky, a to revolvingový úvěr u banky s měsíční splátkou ve výši 1 500 Kč měsíčně a kontokorentní úvěr u banky s měsíční splátkou ve výši 30 Kč měsíčně, nové splátkové zatížení žalovaného bylo vypočteno orientační částkou 4 000 Kč měsíčně; po odečtení shora uvedené částky od deklarovaného příjmu žalovaného měl žalovaný k dispozici částku 21 000 Kč, která dle tvrzení původního věřitele byla dostatečná pro pokrytí existenčních výdajů žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že původní věřitel jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel bankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšel žalobce pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřil, žalobce nezkoumal výdaje žalovaného (př. výživné, srážky ze mzdy, náklady na léky, nájem nebo jiné výdaje), nezkoumal náklady na bydlení ani netrval na doložení výše nákladů na bydlení. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného z hlediska dalších výdajů byly patrně zohledněny jakési statistické údaje nazývané jako "ekonomika". Žalobce zcela nedostatečně zkoumal a prověřoval zejména otázku výdajů žalovaného, vycházel z jakýchsi matematických propočtů, čímž nesplnil povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet kontokorentní úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. března 2020. OPR-[právnická osoba]. v. GK., ve věci C-679/18).

12. Původní věřitel nedostál své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé a druhé zákona o spotřebitelském úvěru je proto smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru a k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Žalovaný jako spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobce byl poučen o nutnosti doplnit skutková tvrzení a doložit důkazy ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o skutečnostech rozhodných pro posouzení jeho nároku z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení, a to zejména ve vztahu ke skutečnostem, jakou konkrétní částku žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu (dle smlouvy o kontokorentním úvěru na běžném účtu) vyčerpal a jakou celkovou částku na vyčerpaný kontokorentní úvěr uhradil. Po poučení soudem pak žalobce nedoplnil žádná skutková tvrzení, a naopak zopakoval tvrzení, že s ohledem na povahu úvěrového produktu není pro žalobce možné uvést částku prostého čerpání a částku úhrady za celé smluvní období, když na běžném účtu současně klient nakládal se svými vlastními peněžními prostředky, které nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru a že jistinou úvěru je částka 52 840,45 Kč. Povinností žalobce však bylo nejprve tvrdit, jakou celkovou částku žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu z kontokorentního úvěru čerpal a jakou následně uhradil, když toto tvrzení nelze nahradit odkazem na výpisy z účtu žalovaného. Teprve po řádném doplnění tvrzení dochází k prokazování těchto skutkových tvrzení. Žalobce, ačkoliv byl řádně soudem poučen, svou povinnost tvrzení ve vztahu k celkové čerpané částce a k žalovaným celkové uhrazené částce za dobu trvání smluvního vztahu nesplnil a v tomto ohledu pak neunesl břemeno tvrzení.

13. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, když nárok nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z.

14. Žalovaný byl, měřeno poměrem úspěchu, ve věci úspěšnější než žalobce. Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. by měl žalobce povinnost nahradit žalovanému náklady řízení; žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.