Výrok
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 17 231,95 Kč, dále kapitalizovaný úrok ve výši 724,91 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 487,25 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 15 556,86 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 2. 2024 se předchůdce žalobce, [právnická osoba].[IČO] IČO, , domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 17 231,95 Kč, dále kapitalizovaný úrok ve výši 724,91 Kč od 23. 3. 2020 do 31. 7. 2023, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 487,25 Kč od 3. 3. 2023 do 31. 1. 2024 a zákonný úrok z prodlení z částky 15 556,86 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení ve výši 15 %. Předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne 23. 3. 2020 Smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen Smlouva o úvěru), v níž se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 40 měsíčních splátkách ve výši 3 031,12 Kč, a to počínaje dnem 18. 4. 2020, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 11,70 % p. a. Předchůdce žalobce svůj závazek splnil a dne 23. 3. 2020 úvěr žalovanému poskytl, a to bezhotovostním převodem prostředků na účet žalovaného. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu předchůdce žalobce využil svého práva vyplývajícího z produktových podmínek a prohlásil úvěr dopisem ze dne 31. 7. 2023 za okamžitě splatný v celé výši, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení se splátkou. Žalovaný doposud svoji povinnost nesplnil a dlužný, splatný úvěr nezaplatil. Předchůdce žalobce při schvalování úvěru vycházel z údajů poskytnutých klientem. Tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly posuzovány příjmy a výdaje žalovaného na základě výpisu z běžného účtu a kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky.
2. Žalovaný se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
3. Smlouvou o úvěru – Expres půjčka – ze dne 23. 3. 2020 a výpisem z běžného účtu žalovaného č. 20020/4 ze dne 3. 4. 2020 bylo prokázáno, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 23. 3. 2020 částku 100 000 Kč označenou jako čerpání úvěru [číslo]. Z úvěrové smlouvy vyplývá, že úvěr měl být splacen ve 40 splátkách počínaje dnem 18. 4. 2020. Dopisem ze dne 1. 8. 2023, odeslaným prostřednictvím České pošty, s.p. dne 2. 8. 2023, vyzval předchůdce žalobce žalovaného k úhradě v té době dlužné částky do 15. 8. 2023. Výzvou ze dne 31. 1. 2024, odeslanou prostřednictvím České pošty, s.p., dne 1. 2. 2024 vyzval zástupce předchůdce žalobce žalovaného k úhradě dluhu do 15 dnů. Z vyjádření předchůdce žalobce ze dne 21. 8. 2024 bylo zjištěno že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil 113 484,98 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 9. 2024 postoupil předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným (příloha č. 1, poř. č. [hodnota]) na žalobce.
4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
5. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v platném znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Pro platné uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník „o. z.“), půjčky (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“), popř. zápůjčky (§ 2390 o. z.) je potřeba posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, jak to vyplývá z předpisů upravujících spotřebitelské úvěry (odst. 26 úvodních ustanovení a čl.
8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, § 9 zákona č. 145/2010 Sb. účinného od 1. 1. 2011 do 24. 2. 2013, § 9 zákona č. 43/2013 Sb. účinného od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. účinného od 1. 12. 2016). Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nssoud.cz) vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr. Věřitel musí vždy pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, a nespoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřovat. K povinnosti obecného soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet viz také Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nsoud.cz). Poskytl-li žalobce žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími povinnost posoudit schopnost splácet úvěr, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 39 obč. zák., § 9 zákona č. 43/2013 Sb. účinného od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016, § 580 o. z.). Posouzení neplatnosti právního jednání i bez návrhu je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva z důvodu ochrany spotřebitele je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 rozhodl o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z uvedených důvodů soud přihlédl k neplatnosti právního jednání i bez návrhu (§ 588 o. z.).8. Z prokázaných skutečností žalobcem navrhovaných důkazů nevyplynulo, že by banka (předchůdce žalobce) ve shora uvedeném smyslu posuzovala schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet poskytnutý úvěr, a proto soud vyhodnotil smlouvu o úvěru ze dne 23. 3. 2020 na částku 100 000 Kč jako neplatnou (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Žalovaným uvedený příjem ve výši 19 151 Kč, porovnaný s výdaji zjištěnými bankou na základě výpisu z běžného účtu (ani ve spojení s kontrolou v interních a externích databázích), nesplňují podmínku pečlivého zjišťování schopnosti spotřebitele splácet úvěr, neboť nezohledňují skutečné výdaje žadatele o úvěr.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vzniklo žalobci, na kterého byla pohledávka za žalovaným řádně postoupena, právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. Za situace, že žalovaný na poskytnutý úvěr ve výši 100 000 Kč uhradil částku 113 484,98 Kč, tedy částku převyšující poskytnutou jistinu, soud žalobu zamítl.
10. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků nebylo právo na jejich náhradu přiznáno. Žalobce byl v řízení neúspěšný, žalovanému, jak z obsahu spisu vyplývá, žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly.