Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 12 970 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 12 970 Kč od 13. 9. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení částku ve výši 2 252 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 4. 2024 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 12 970 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 12 970 Kč od 13. 9. 2019 do zaplacení ve výši 10 %. Žalobce tvrdil, že nabyl pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 19. 12. 2023 mezi společností [právnická osoba]., IČ [IČO], jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem. Společnosti [právnická osoba]. byla pohledávka dříve postoupena společností [právnická osoba]., IČ [IČO] (dále jako „původní věřitel“), a to Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023. Původní věřitel uzavřel prostřednictvím své webové stránky [Anonymizováno]) s žalovaným dne 22. 8. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“), na jejímž základě poskytl žalovanému téhož dne převodem z bankovního účtu úvěr ve výši 12 970 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 12. 9. 2019. Žalovaný do uvedeného data splatnosti poskytnuté finanční prostředky nevrátil. K ověření úvěruschopnosti žalovaného požadoval původní věřitel doložení příjmu žalovaného. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými žalobcem a následně i formou předžalobní upomínky odeslané dne 11. 1. 2024. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobce z titulu smlouvy o úvěru, požadoval žalobce přisouzení nároku v části jistiny z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
2. Žalobce se z nařízeného jednání omluvil, souhlasil s tím, aby soud rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
3. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] se společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO], zavázala poskytnout bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 12 970 Kč za úrok 457,50 % ročně. Výpisem z účtu a sdělením ČSOB ze dne 5. 8. 2024 bylo prokázáno, že na účet žalovaného byla společností [právnická osoba]. dne 22. 8. 2019 poskytnuta částka ve výši 12 970 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi [právnická osoba]., IČ [IČO], a žalobcem bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným označená pod číslem [hodnota] ve výši celkem 20 509,80 Kč byla postoupena na žalobce. Výzvou ze dne 11. 1. 2024, odeslanou téhož dne, vyzval žalobce žalovaného k úhradě dlužné částky.
4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
5. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Pro platné uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník „o. z.“), půjčky (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“), popř. zápůjčky (§ 2390 o. z.) je potřeba posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, jak to vyplývá z předpisů upravujících spotřebitelské úvěry (odst. 26 úvodních ustanovení a čl.
8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, § 9 zákona č. 145/2010 Sb. účinného od 1. 1. 2011 do 24. 2. 2013, § 9 zákona č. 43/2013 Sb. účinného od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. účinného od 1. 12. 2016). Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nssoud.cz) vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr. Věřitel musí vždy pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, a nespoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřovat. K povinnosti obecného soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet viz také Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nsoud.cz). Poskytl-li žalobce žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími povinnost posoudit schopnost splácet úvěr, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 39 obč. zák., § 9 zákona č. 43/2013 Sb. účinného od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016, § 580 o. z.). Posouzení neplatnosti právního jednání i bez návrhu je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva z důvodu ochrany spotřebitele je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 rozhodl o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z uvedených důvodů soud přihlédl k neplatnosti právního jednání i bez návrhu (§ 588 o. z.).8. Z prokázaných skutečností žalobcem navrhovaných důkazů nevyplynulo, že by žalobce (původní věřitel) ve shora uvedeném smyslu posuzoval schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet poskytnutý úvěr, a proto soud vyhodnotil smlouvu o úvěru jako neplatnou (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.).
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vzniklo žalobci právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. Soud proto žalobě, co do žalovaným nevrácené jistiny ve výši 12 970 Kč, vyhověl.
10. Tvrzení o svých možnostech vrátit poskytnutou jistinu žalovaný soudu neposkytl. Za této situace soud dobu přiměřenou možnostem žalovaného k vrácení peněz ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském nehodnotil (ani pro absenci tvrzení nemohl). V souladu s účelem tohoto ustanovení, které je (mimo postih poskytovatele úvěru soukromoprávní sankcí v podobě ztráty zisku ze smluvních úroků a poplatků) projevem ochrany spotřebitele spočívající v tom, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době přiměřené jeho možnostem, přičemž není-li tato doba mezi účastníky nesporná, rozhoduje o ní soud, uložil soud žalovanému povinnost vrátit dlužnou částku do tří dnů od právní moci rozsudku. (srov. bod 16 a 17 rozsudku Nejvyššího soudu 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, jež lze dohledat na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
11. Ve zbytku byla žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 12 970 Kč od 13. 9. 2019 do zaplacení, zamítnuta. Jak vyplývá z výše uvedeného, do prodlení se žalovaný může dostat až po uplynutí soudem stanovené lhůty pro plnění.
12. Žalobce se nedostavil k jednání před okresním soudem, a proto nemohl být poučen podle ust. § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o tom, aby doplnil tvrzení a nabídl důkazy k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.
13. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Žalobce měl neúspěch ve věci v poměrně nepatrné části, a proto soud žalobci přiznal plnou náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva. Soud ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu stanovil odměnu za právní služby v souladu s ustanoveními o odměně uvedenými ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 120/2014 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Řízení o peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, a proto soud pro stanovení náhrady nákladů řízení do podání návrhu na zahájení řízení včetně aplikoval § 14b advokátního tarifu s přihlédnutím k celkové výši odměny podle § 14b odst. 4 advokátního tarifu.
14. Náhrada nákladů řízení se skládá z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ advokátního tarifu) ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu) a z náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby stanovené podle § 14b odst. 5 písm. a/ advokátního tarifu ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč). Odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 200 Kč činí s připočtením 21% daně z přidané hodnoty 1 452 Kč. Celkem činí náhrada nákladů řízení, včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, částku 2 252 Kč.