Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 23 847,84 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23 457,69 Kč za dobu od 18. 9. 2024 do zaplacení, a částky 765,1 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 46 847,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23 457,69 Kč za dobu od 18. 9. 2024 do zaplacení, a smluvní pokuty ve výši 765,1 Kč, s odůvodněním, s žalovaným uzavřela dne 21. 1. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 80 000 Kč s postupným čerpáním. Žalovaný čerpal dne 21. 1. 2024 částku 23 000 Kč, dne 17. 2. 2024 částku 23 000 Kč a dne 19. 5. 2024 částku 23 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek a žalobkyně proto vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala e-mailem ze dne 17. 9. 2024. Žalovaný je tak v prodlení s úhradou celého dluhu od 18. 9. 2024. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za dobu od 19. 4. 2024 do 17. 9. 2024.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud rozhodoval ve věci v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V daném případě účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.
4. Z jednotlivých listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.
5. Ve smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 21. 1. 2024 mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem, se žalobkyně a žalovaný dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku až do výše 80 000 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, na účet žalovaného č. [č. účtu] a žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátí v pravidelných denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek, splatnost 1. splátky nastává 20. 2. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 25. 4. 2025. Byla sjednána úroková sazba 0,88 % denně. Z přehledu bankovních transakcí a výpisu z účtu [č. účtu] soud zjistil, že žalovaný od žalobkyně přijal na základě smlouvy platby na svůj účet uvedený ve smlouvě o revolvingovém úvěru dne 21. 1. 2024 částku 23 000 Kč, dne 17. 2. 2024 částku 23 000 Kč a dne 19. 5. 2024 částku 23 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalovaného splácet tak, že se spokojila s tvrzenou výši příjmu žalovaného, kterou si nikterak neověřila a vyšla tak z příjmu ve výši 86 000 Kč, dále vyšla z informací uvedených žalovaným, a to z pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 8 000 Kč, z pravidelných měsíčních výdajů na půjčky 12 000 Kč, dalších nezbytných měsíčních výdajů 3 000 Kč, ostatních zbytných výdajů 3 000 Kč. Uvedené soud zjistil z listiny „Výpis posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně].“
6. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce vyhodnotil následovně.
7. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě úvěru ve smyslu § 2395 o. z., přičemž na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ. V dané věci poskytovatel spotřebitelského úvěru neověřil výši příjmu žalovaného, ani výši jeho skutečných výdajů, spokojil se toliko s tím, co uvedl sám žalovaný. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení (např. nájemní smlouvou, odchozími platbami z bankovního účtu apod.) není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Soud má za to, že pro postup s odbornou péčí je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru skutečnou výši příjmů a výdajů na bydlení ověřil, a jestliže tak neučinil, nelze uzavřít, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, tak aby nebyly dány pochyby o tom, že žalovaný bude schopna poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. K neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.
8. Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti žalobkyně řádně před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému celkem částku 69 000 Kč a dále že žalovaný na předmětný úvěr žalobkyni vrátil celkem částku 46 000 Kč vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 23 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu zápůjčky v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl opakovaně vyzván k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 21. 5. 2025 a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též co do požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úroky, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ.
9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadovaného nároku a procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.