Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52 597,39 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 63 874,05 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 18 748,09 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 113 906,25 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 4. 4. 2025 do 23. 6. 2025 ve výši 3 093,49 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 116 471,44 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 23. 6. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 116 471,44 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, kdy před jejím uzavřením byla prověřena úvěruschopnost žalovaného. Dne 21. 12. 2021 byla uzavřena smlouva č. [hodnota], na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 120 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr včetně sjednaných úroků a poplatků splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. V době trvání smluvního vztahu žalovaný načerpal částku 190 898 Kč a uhradil částku 138 300,61 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 20. 3. 2025. Celková dlužná částka 116 471,44 Kč sestává z jistiny ve výši 113 906,25 Kč, poplatků ve výši 156 Kč, poplatků za pojištění ve výši 809,19, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč.
2. Podáním ze dne 10. 3. 2026 pak žalobkyně doplnila žalobní tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, v němž argumentuje v podstatě totožně jako v původní žalobě s tím, že k tomuto podání přiložila výpis z účtu žalovaného za období 29. 9. 2021 do 21. 12. 2021.
3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřila.
4. K nařízenému jednání se žalovaný, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil a dostavil se toliko zástupce žalobkyně. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.
5. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: smlouva č. [hodnota] ze dne 21. 12. 2021 (Šikovný účet), výpisů čerpání, splátek a úhrad, předžalobní výzvy ze dne 8. 4. 2025 včetně podacího archu ze dne 9. 4. 2025, výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 20. 3. 2025 včetně podacího archu ze dne 21. 3. 2025, úvěrových podmínek, úvěrové zprávy, ověření bonity MLS, karty klienta ze dne 23. 6. 2025, výpisu z účtu žalované za období od 29. 9. 2021 do 21. 12. 2021. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány.
6. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: ze smlouvy č. [hodnota] ze dne 21. 12. 2021 (Šikovný účet) bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Úvěrující žalovanému poskytla bezúčelový revolvingový úvěr s výší rámce k čerpání 10 000 Kč, úrok byl sjednán ve výši 26,28 % ročně, výše měsíční splátky byla sjednána 4 % z aktuální dlužné částky. Ve smlouvě žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je zaměstnán u [právnická osoba], [adresa], jeho čistá měsíční mzda činí 12 000 Kč, ostatní členové domácnosti mají příjem 30 000 Kč měsíčně. Žalovaný je svobodný, nemá žádné dítě, má učňovské vzdělání, bydlí u rodičů. Smlouva sice nebyla žalovaným podepsaná, ale soud má za prokázáno, že úvěrovaným byl skutečně žalovaný a že uzavření smlouvy bylo jeho právním jednáním, když žalobkyni při sjednávání první smlouvy poskytl výpisy ze svého účtu č. [č. účtu] za období od 29. 9. 2021 do 21.12. 2021 a při uzavření smlouvy byla zjištěna jeho totožnost z OP č. [hodnota], navíc úvěr splácel. Lze tedy důvodně předpokládat, že k uzavření smlouvy došlo, pokud žalovaný důkazní listiny nijak nerozporoval a k čerpání úvěrů v souladu se smlouvou prokazatelně došlo.
7. Z výpisů čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaná na úvěr č. [hodnota] vyčerpal celkem 190 898 Kč a uhradila celkem 138 300,61 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila výzvou ke splacení celého úvěru ze dne 20. 3. 2025, která byla odeslána žalovanému dle podacího archu dne 21. 3. 2025, a vyzvala žalovaného k úhradě částky 127 711,16 Kč. Následně žalobkyně upomínala žalovaného o úhradu celé dlužné částky v předžalobní výzvě k plnění ze dne 8. 4. 2025, která byla dle podacího archu odeslána žalované dne 9. 4. 2025.
8. Z úvěrové zprávy vyplývá, že se jedná o listinu vyhotovenou v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavření smlouvy a vyplývá z ní, že v registru NRKI nebyl u žalovaného evidován žádný existující úvěr. Z listiny však není patrná výše příjmů či výdajů žalovaného ani další skutečnosti týkající se jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrů. Z karty klienta ze dne 23. 6. 2025 bylo zjištěno, že tyto obsahují údaje, které o svých poměrech uvedl žalovaný v úvěrové smlouvě, a dále výsledky nahlížení do registrů NRKI, JAP PUJCKA, SOLUS, do centrální evidence exekucí a do seznamu neplatných dokladů, přičemž žádná negativní zjištění nejsou uvedena. Z ověření bonity MLS byly zjištěny podobné údaje.
9. Z výpisů z účtu žalované č. [č. účtu] za období od 29. 9. 2021 do 21.12. 2021 soud zjistil, že tyto nejsou originálními výpisy [banka]., neboť nejsou vyhotoveny v typickém barevném grafickém provedení této banky. Z jejich obsahu lze leda vyčíst, že žalovaný obdržel jednorázově částku 100 000 Kč bez bližší specifikace, není zde patrna žádná příchozí mzda. Nejsou z nich patrny výdaje na bydlení. Je z nich patrna spousta výdajů.
10. Z dalších čtených listin neučinil soud žádná skutková zjištění.
11. Žaloba se jeví soudu jako důvodnou, avšak toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno uzavření dvou smluv o spotřebitelském úvěru mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou, dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Obsah smluv je zachycen v listinné podobě. Žalovaný nenamítal, že by obsah smluv zachycený v žalobkyní předložených listinách neodpovídal obsahu smlouvy, kterou si účastníci sjednali. Soud má však za to, že smlouvy o úvěru jsou neplatné, a jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Dle soudu nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostála svým povinnostem stanoveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a že by řádně zjišťovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smluv soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.
12. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., resp. § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., resp. § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. ve spojení s § 2991 občanského zákona (u smlouvy z r. 2015), resp. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (u smluv z r. 2017).
13. Žalobkyně doložila úvěrovou zprávu, ze které není patrné nic ohledně příjmů či pravidelných výdajů žalovaného, a dále ověření bonity MLS, ze kterého je patrné, že žalobkyně činila dotazy ohledně žalovaného na registry dlužníků. Dle soudu měla žalobkyně pečlivěji zkoumat poměry žalovaného. Výše příjmu žalovaného nebyla žalobkyní nikterak ověřena, když nevyplývá z výpisů z účtu žalovaného, žalobkyně ani nedoložila pracovní smlouvu nebo zprávu zaměstnavatele žalovaného, z níž by bylo zřejmé, o jaký typ pracovního poměru se jedná. Žalobkyně ani nezjišťovala skutečnou výši pravidelných výdajů žalovaného, z důkazů založených do spisu žalobkyní nevyplynulo, z jakých skutečností vycházela při zjišťování výdajů žalovaného a ve výpočtu bonity vycházela toliko z výše životního minima, a ne ze skutečných výdajů žalovaného. Žalobkyně neprokázala ani to, že zjišťovala tak elementární údaj, jako je výše měsíčních výdajů na bydlení. Vzhledem k nedostatečným zjištěním ohledně příjmů a pravidelných výdajů žalovaného má soud za to, že úvěruschopnost žalovaného nebyla zkoumána řádně.
14. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná, avšak nárok uplatněný v tomto řízení mohl být částečně posouzen jako nárok na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele ve smyslu § 87 odst. 1, věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení k ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Soud teprve stanoví povinnost žalované vrátit jistinu poskytnutého mu úvěru, žalovaný tak doposud v prodlení není a nemůže být zavázán k úhradě úroků z prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní a netvrdil nic o svých aktuálních majetkových poměrech a možnostech splácení dlužné částky, neshledal soud důvody k rozložení povinnosti žalovaného do splátek, ale zavázal ho k úhradě celé dlužné částky ve standartní lhůtě stanovené zákonem, tj. do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný na základě neplatné smlouvy čerpal finanční prostředky ve výši 190 898 Kč a žalobkyni uhradil částku 138 300,61 Kč a vzniklo mu tak bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi součtem čerpaných částek a součtem plateb, tj. 52 597,39 Kč. Žalovaný tak byla zavázán zaplatit žalobkyni částku 52 597,39 Kč podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta s ohledem na shora uvedené, jelikož se jednalo o nároky vyplývající přímo z neplatně uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru.
15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že soud náhradu nákladů řízení nepřiznal ani jednomu z účastníků. Žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná a procesně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.