24 C 75/2025

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 19. 12. 2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 139 685,43 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem 22 106,74 Kč, úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 136 499,01 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 750,76 Kč za období od 4. 10. 2024 do 19. 12. 2024 a zákonným úrokem z prodlení z částky 139 685,43 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně a dále zaplacení částky 61 882,27 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem 9 921,69 Kč, úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 59 499,27 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 656,99 Kč za období od 4. 10. 2024 do 19. 12. 2024, zákonným úrokem z prodlení z částky 61 882,27 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou dvě smlouvy o revolvingovém úvěru, kdy před uzavřením každé ze smluv byla prověřena úvěruschopnost žalované.

2. Dne 16. 2. 2021 byla uzavřena smlouva č. [hodnota], na základě které byl žalované poskytnut úvěrový rámec ve výši 137 000 Kč, žalovaná se zavázala úvěr včetně sjednaných úroků a poplatků splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,97 % ze sjednaného úvěrového rámce. V době trvání smluvního vztahu žalovaná načerpala částku 151 282,56 Kč a uhradila částku 76 101 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 19. 9. 2024. Celková dlužná částka ve výši 139 685,43 Kč sestává z jistiny ve výši 136 499,01 Kč, poplatků za pojištění ve výši 1 086,42 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč.

3. Dne 13. 12. 2016 byla uzavřena smlouva č. [hodnota], na základě které byl žalované poskytnut úvěrový rámec ve výši 60 000 Kč, žalovaná se zavázala úvěr včetně sjednaných úroků a poplatků splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. V době trvání smluvního vztahu žalovaná načerpala částku 136 652,28 Kč a uhradila částku 155 538,05 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 19. 9. 2024. Celková dlužná částka ve výši 61 882,27 Kč sestává z jistiny ve výši 59 499,27 Kč, poplatků ve výši 196 Kč, poplatků za pojištění ve výši 87 Kč nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč.

4. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.

5. K oběma nařízeným jednáním se žalovaná, ač řádně předvolána, bez omluvy nedostavila a dostavil se toliko zástupce žalobkyně. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované podle § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

6. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: smlouva č. [hodnota] ze dne 16. 2. 2021 (Flexibilní půjčka), smlouva č. [hodnota] ze dne 13. 12. 2016 (Smlouva o spotřebitelském a revolvingovém úvěru), výpisů čerpání, splátek a úhrad, opisů výpisu karetních transakcí, opisů výpisu proplacení smlouvy, předžalobní výzvy ze dne 10. 10. 2024 včetně podacího archu ze dne 11. 10. 2024, výzev ke splacení celého úvěru ze dne 19. 9. 2024 včetně podacího archu ze dne 20. 9. 2024, úvěrových podmínek, úvěrových zpráv, potvrzení o provedení ověření bonity klienta ze dne 19. 12. 2024, výpisy z účtu žalované za období od 16. 11. 2016 do 12. 12. 2016. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány.

7. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: ze smlouvy č. [hodnota] Flexibilní půjčka bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 16. 2. 2021 mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou. Úvěrující žalované poskytla revolvingový úvěr s výší rámce k čerpání 137 000 Kč, úrok byl sjednán ve výši 24,88 % ročně, minimální výše měsíční splátky byla sjednána na 743 Kč. Ve smlouvě žalovaná ke svým poměrům uvedla, že je zaměstnána u [právnická osoba]., její čistá měsíční mzda činí 19 000 Kč, ostatní členové domácnosti mají příjem 30 000 Kč měsíčně. Žalovaná je svobodná, nemá žádné dítě, má středoškolské vzdělání s maturitou, bydlí v podnájmu. Ze smlouvy č. [hodnota] (Smlouva o spotřebitelském a revolvingovém úvěru) bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 13. 12. 2016 mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou. Úvěrující žalované poskytla revolvingový úvěr s výší rámce k čerpání 60 000 Kč, úrok byl sjednán ve výši 26,28 % ročně, výše měsíční splátky byla sjednána na 4 % z dlužné částky. Ve smlouvě žalovaná ke svým poměrům uvedla, že je zaměstnána u [právnická osoba]., její čistá měsíční mzda činí 15 000 Kč. Žalovaná je svobodná, nemá žádné dítě, má středoškolské vzdělání s maturitou, bydlí u rodičů. Smlouvy sice nebyly žalovanou podepsány, ale soud má za prokázáno, že úvěrovanou byla skutečně žalovaná a že uzavření smluv bylo jejím právním jednáním, když žalobkyni při sjednávání první smlouvy poskytla výpisy ze svého účtu č. [č. účtu] za období od 16. 11. 2016 do 12. 12. 2016. Lze tedy důvodně předpokládat, že k uzavření smlouvy došlo, pokud žalovaná důkazní listiny nijak nerozporovala a k čerpání úvěrů v souladu se smlouvou prokazatelně došlo.

8. Z výpisů čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaná na úvěr č. [hodnota] vyčerpala celkem 151 282,56 Kč včetně prvního čerpání ve výši 25 000 Kč (označeného jako čerpání – bankovním převodem klientovi) a uhradila celkem 76 101 Kč a dále že žalovaná na úvěr č. [hodnota] vyčerpala celkem 135 497,94 Kč a uhradila celkem 155 538,05 Kč. Žalobkyně oba úvěry zesplatnila výzvami ke splacení celého úvěru ze dne 19. 9. 2024, které byly odeslány žalované dle podacího archu dne 20 .9 2024, a vyzvala žalovanou k úhradě částky 153 381,30 Kč u úvěru č. [hodnota] a částky 67 955,50 Kč u úvěru č. [hodnota]. Následně žalobkyně upomínala žalovanou o úhradu celé dlužné částky v předžalobní výzvě k plnění ze dne 10. 10. 2024, která byla dle podacího archu odeslána žalované dne 11. 10. 2024.

9. Z úvěrových zpráv vyplývá, že se jedná o listiny vyhotovené v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smluv. Pokud jde o úvěrovou zprávu k úvěru č. [hodnota], pak z ní vyplývá, že v registru NRKI byl u žalované evidován 1 existující splátkový úvěr s nesplaceným zůstatkem ve výši 9 070 Kč. Pokud jde o úvěrovou zprávu k úvěru č. [hodnota], pak z ní vyplývá, že v registru NRKI byly u žalované evidovány 2 existující splátkové úvěry s nesplaceným zůstatkem ve výši 134 000 Kč, 1 nesplátkový kontakt a 2 kreditní karty s nesplaceným zůstatkem ve výši 39 000 Kč. Z listiny však není patrná výše příjmů či výdajů žalované ani další skutečnosti týkající se jejích osobních, majetkových a výdělkových poměrů. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta ze dne 19. 12. 2024 bylo zjištěno, že tyto obsahují údaje, které o svých poměrech uvedla žalovaná v úvěrových smlouvách, a dále výsledky nahlížení do registrů NRKI, JAP PUJCKA, SOLUS, do centrální evidence exekucí a do seznamu neplatných dokladů, přičemž žádná negativní zjištění nejsou uvedena.

10. Z dalších čtených listin neučinil soud žádná skutková zjištění.

11. Žaloba se jeví soudu jako důvodnou, avšak toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno uzavření dvou smluv o spotřebitelském úvěru mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou, dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Obsah smluv je zachycen v listinné podobě. Žalovaná nenamítala, že by obsah smluv zachycený v žalobkyní předložených listinách neodpovídal obsahu smlouvy, kterou si účastníci sjednali. Soud má však za to, že smlouvy o úvěru jsou neplatné, a jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Dle soudu nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostála svým povinnostem stanoveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a že by řádně zjišťovala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smluv soud přihlédl i bez námitky žalované, a to s ohledem na § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

12. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., resp. § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., resp. § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. ve spojení s § 2991 občanského zákona (u smlouvy z r. 2015), resp. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (u smluv z r. 2017).

13. Žalobkyně doložila úvěrové zprávy, ze kterých není patrné nic ohledně příjmů či pravidelných výdajů žalované, a dále potvrzení o provedení ověření bonity klienta, ze kterého je patrné, že žalobkyně činila dotazy ohledně žalovaného na registry dlužníků. Dle soudu měla žalobkyně pečlivěji zkoumat poměry žalované, pokud zjistila, že v registr NRKI eviduje existující splátkové kontrakty. Výše příjmu žalované nebyla nijak prokazatelně žalobkyní ověřena, žalobkyně nedoložila pracovní smlouvu nebo zprávu zaměstnavatele žalované, z níž by bylo zřejmé, o jaký typ pracovního poměru se jedná. Výpis z účtu žalované za období od 16. 11. 2016 do 12. 12. 2016 může být jen stěží kvalitním podkladem pro zjištění příjmové stránky žalované, když je z něho patrna jen jedna mzda ve výši 14 704 Kč. Žalobkyně ani nezjišťovala skutečnou výši pravidelných výdajů žalované, z důkazů založených do spisu žalobkyní nevyplynulo, z jakých skutečností vycházela při zjišťování výdajů žalované a ve výpočtu bonity vycházela toliko z výše životního minima, a ne ze skutečných výdajů žalované. Žalobkyně neprokázala ani to, že zjišťovala tak elementární údaj, jako je výše měsíčních výdajů na bydlení. Vzhledem k nedostatečným zjištěním ohledně příjmů a pravidelných výdajů žalované má soud za to, že úvěruschopnost žalované nebyla zkoumána řádně.

14. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou absolutně neplatné, avšak uplatněné v tomto řízení nároky mohl být částečně posouzeny jako nároky na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele ve smyslu § 87 odst. 1, věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení k ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Soud teprve stanoví povinnost žalované vrátit jistinu poskytnutého mu úvěru, žalovaná tak doposud v prodlení není a nemůže být zavázána k úhradě úroků z prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení zcela pasivní a netvrdila nic o svých aktuálních majetkových poměrech a možnostech splácení dlužné částky, neshledal soud důvody k rozložení povinnosti žalované do splátek, ale zavázal ji k úhradě celé dlužné částky ve standartní lhůtě stanovené zákonem, tj. do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná na základě neplatných smluv čerpala finanční prostředky ve výši 151 282,56 Kč a 136 652,28 Kč a žalobkyni uhradila částku 76 101 Kč a 155 538,05 Kč a vzniklo jí tak bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi součtem čerpaných částek a součtem plateb, tj. 56 295,79 Kč. Žalovaná tak byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 56 295,79 Kč podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta s ohledem na shora uvedené, jelikož se jednalo o nároky vyplývající přímo z neplatně uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru.

15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že soud náhradu nákladů řízení nepřiznal ani jednomu z účastníků. Žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná a procesně úspěšné žalované dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.