Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 007,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 978,09 Kč spolu s úrokem z částky 11 016,40 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení ve výši 25 % ročně a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 016,40 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 494 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit státu na účet Okresního soudu v [adresa] na soudním poplatku z žaloby částku 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 25. 6. 2024 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 11 985,84 Kč spolu s 25% úrokem z s 15% úrokem z prodlení z částky 11 016,40 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že v řízení uplatněnou pohledávku nabyla od [právnická osoba]. na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 6. 2023. Tato banka je právním nástupcem [Anonymizováno], která uzavřela s žalovaným dne 19. 6. 2017 smlouvu o kontokorentu č. [hodnota], na základě které byl žalovanému poskytnut k jeho běžnému účtu kontokorentní úvěr do limitu 10 000 Kč. Pro porušování smluvních povinností žalovaným banka poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 12. 5. 20232. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: rámcové smlouvy o poskytování bankovních a platebních služeb [Anonymizováno] ze dne 11. 11. 2016, návrhu na uzavření smlouvy o kontokorentu č. [hodnota] ze dne 16. 6. 2017, akceptace návrhu na uzavření smlouvy o kontokorentu ze dne 19. 6. 2017, sazebníku [Anonymizováno] platného od 1. 4. 2017, všeobecných obchodních podmínek [Anonymizováno]., produktových obchodních podmínek [Anonymizováno].[Anonymizováno]. pro kontokorenty, upozornění na neuhrazení dlužné částky ze dne 12. 5. 2023 včetně poštovního podacího archu z téhož dne, výpisů z účtu č. [č. účtu] za období od 11. 11. 2016 do 31. 1. 2023, protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta včetně příloh, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 6. 2023 včetně seznamu postupovaných pohledávek a dohody o úplatě, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 7. 2023 včetně podacího archu, předžalobní upomínky ze dne 27. 9. 2023 včetně podacího lístku ze dne 27. 9. 2023, potvrzení úplaty ze dne 30. 6. 2023. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány.4. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: z rámcové smlouvy o poskytování bankovních a platebních služeb [Anonymizováno]. č. [Anonymizováno] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 11. 11. 2016 mezi [Anonymizováno]. a žalovaným, banka mimo jiné se zavázala vést pro žalovaného běžný účet. Dne 16. 6. 20217 podal žalovaný bance písemný návrh na uzavření smlouvy o kontokorentu č. [hodnota], na základě které by banka poskytla žalovanému na jeho běžném účtu č. [hodnota] kontokorentní úvěr do výše 10 000 Kč s úrokem 16,9 % ročně. Banka tento návrh žalovaného akceptovala dne 19. 6. 2017. Dopisem ze dne 12. 5. 2023 označeným jako „upozornění na neuhrazení dlužné částky“ zesplatnila [Anonymizováno] [Anonymizováno].s. (právní nástupce zaniklé [Anonymizováno].) kontokorentní úvěr na účtu žalovaného a vyzvala jej k úhradě dluhu ve výši 11 633,32 Kč. Tento dopis byl odeslán žalovanému dle poštovního podacího archu dne 12. 5. 2023. Z výpisů z účtu č. [č. účtu] za období od 11. 11. 2016 do 31. 1. 2023 bylo zjištěno, že naposledy od doby uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru byl na tomto účtu vykazován kreditní zůstatek dne 12. 4. 2022, a to ve výši 33 519,55 Kč. Po tomto datu byly provedeny výběry hotovosti z bankomatu, platby kartou a úhrady úroků z nepovoleného přečerpání v celkové výši 47 953,10 Kč a na účet bylo vloženo 4 426 Kč.5. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že banka při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z deklarovaného příjmu žalovaného ve výši 29 000 Kč, který ověřila s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů. Výši žalovaným uváděných výdajů banka z obezřetnosti navýšila a vycházela tak z částky 17 072 Kč měsíčně (splátky půjček 8 000 Kč, výdaje na domácnost 3 492 Kč, výdaje na živobytí 5 280 Kč a ostatní výdaje 300 Kč). Dále banka měla provést (byť to nijak nedokládá) nahlížení do insolvenčního rejstříku, do rejstříků BRKI a NRKI, do databáze neplatných dokladů a do interního Black listu, a to negativních zjištění ohledně žalovaného. Výstupem do provedeného nahlížení do rejstříků BRKI a NRKI měla být soudu předložená zpráva z CBL, ze které však vyplývá, že dotaz byl činěn až 29. 7. 2024.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 27. 6. 2023 mezi [Anonymizováno] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o spotřebitelském úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [hodnota]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 11. 7. 2023, který byl odeslán žalovanému jako doporučená zásilka. Skutečnost, že Raiffeissenbank a.s. je právním nástupcem zaniklé [Anonymizováno]. považuje soud skutečnost obecně známou, kterou není třeba dokazovat. O úhradu dlužné částky byl následně žalovaný upomínán žalobkyní v předžalobní výzvě ze dne 27. 9. 2023, která byla téhož dne odeslána jako doporučená zásilka.7. Žaloba se jeví soudu důvodnou toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud má za to, že smlouva o kontokorentu jako smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, a jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Dle soudu nebylo prokázáno, že by společnost [Anonymizováno] s. dostála svým povinnostem stanoveným v ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a že by řádně zjišťovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, dle kterého články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládaný v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Tyto články směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.8. Úvěrující banka vycházela při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nikoli z jeho skutečných příjmů, jejichž výši by zjišťovala, ale z žalovaným deklarované výše, která byla ověřena statistickým nástrojem. Banka taktéž nezjišťovala skutečnou výši obvyklých výdajů žalovaného, zejména na bydlení, domácnost a živobytí.9. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o kontokorentním úvěru je absolutně neplatná, avšak uplatněný v tomto řízení nárok mohl být částečně posouzen jako nárok na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele ve smyslu ust. § 87 odst. 1, věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení k ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Soud teprve stanoví povinnost žalovaného vrátit jistinu poskytnutého mu úvěru, žalovaný tak doposud v prodlení není a nemůže být zavázán k úhradě úroků z prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní a netvrdil nic o svých aktuálních majetkových poměrech a možnostech splácení dlužné částky, neshledal soud důvody k rozložení povinnosti žalovaného do splátek, ale zavázal jej k úhradě celé dlužné částky ve standartní lhůtě stanovené zákonem, tj. do tří dnů od právní moci rozsudku. Jelikož kontokorentní úvěr je ze své povahy opakovaně čerpán a splácen, vycházel soud až z posledního žalovaným prováděného čerpání tohoto úvěru. Naposledy běžný účet žalovaného vykazoval kreditní zůstatek dne 12. 4. 2022 ve výši 33 519,55 Kč. Po tomto datu byly provedeny výběry hotovosti z bankomatu, platby kartou a úhrady úroků z nepovoleného přečerpání v celkové výši 47 953,10 Kč a na účet bylo vloženo 4 426 Kč, a tedy celkový rozdíl činí 10 007,55 Kč (33 519,55 – 47 953,10 + 4 426) a tato částka dle soudu představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně v souvislosti s uzavřením neplatné smlouvy o kontokorentním úvěru. Žalovaný tak byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 10 007,55 Kč. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta s ohledem na shora uvedené, jelikož se jednalo o nároky vyplývající přímo z neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru.10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil podle procesního úspěchu obou účastníků, přičemž soud zohlednil i výši úrokového příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 10 007,75 Kč, tj. 55 % předmětu řízení a neúspěšná co do částky 8 098,98 Kč, tj. 45 % předmětu řízení, a má tedy nárok na náhradu 10 % nákladů řízení (55-45). Celkové náklady řízení žalobkyně činí dle soudu 4 936 Kč a tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, odměny zástupce žalobkyně ve výši 2 480 Kč, režijních paušálů k úkonům právní pomoci ve výši 600 Kč, z nákladů spojených s cestou k jednání ve výši 173 Kč a z částky odpovídající 21% dani z přidané hodnoty ze všech uplatněných nákladů řízení vyjma zaplaceného soudního poplatku v celkové výši 683 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř., přičemž zástupce žalobkyně předložil soudu osvědčení o registraci plátce DPH. Odměna a režijní paušály byly přiznány dle advokátního tarifu za čtyři právní pomoci (příprava a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby a účast u jednání soudu). Odměna a režijní paušály za první tři z těchto úkonů byly přiznány dle § 14b advokátního tarifu, kdy odměna za jeden úkon činí 300 Kč a režijní paušál za jeden úkon činí 100 Kč. Soud aplikoval ust. § 14b advokátního tarifu, jelikož žalobkyně zastoupená stejným advokátem podává u zdejšího soudu ve velkém množství žaloby se stejným skutkovým základem, tj. o nesplacené spotřebitelské úvěry, kdy pohledávky uplatněné žalobami nabyla postoupením. Tyto žaloby se vyznačují velmi vysokým stupněm shodnosti textu a je tedy zřejmé, že se jedná o formulářové, které jsou v každém jednotlivém případě zpracovávány jednoduchým způsobem z předem připraveného vzoru. Naopak odměna za účast u jednání byla přiznána dle § 7 advokátního tarifu ve výši 1 580 Kč a režijní paušál za tento úkon ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud nepřiznal odměnu a režijní paušál za sepis doplnění žaloby, jelikož skutečnosti uvedené v tomto podání mohly a měly být součástí žaloby a nejednalo se o reakci na nová tvrzení či námitky protistrany. Náklady spojené s cestou byly přiznány v rozsahu jedné třetiny skutečných nákladů, jelikož zástupce žalobkyně se zúčastnil jednání ve třech věcech po sobě následujících. Cestovné činí celkem 318 Kč za cestu osobním automobilem z [adresa] a zpět při ujetí celkem [hodnota] km, při ceně benzinu dle platné vyhlášky, tj. 38,20 Kč za 1 litr a průměrné spotřebě dle technického průkazu 10,6 l na 100 km s připočtením paušální náhrady 5,60 Kč za jeden kilometr. Náhrada za ztrátu času za dvě půlhodiny po 100 Kč za cestu z [adresa] a zpět dle § 14 advokátního tarifu činí 200 Kč. Na nákladech spojených s cestou byla přiznána tedy částka 173 Kč, tj. třetina z částky 518 Kč (318 Kč + 200 Kč). Žalobkyně doložila odeslání předžalobní výzvy žalované a splnila tak podmínku pro přiznání náhrady nákladů řízení dle § 142a o. s. ř. Na nákladech řízení byla žalobkyni přiznána částka 494 Kč, tj. 10 % z částky 4 936 Kč.11. Soud zavázal žalobkyni k úhradě doplatku soudního poplatku ve výši 200 Kč. Řízení bylo zahájeno podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, se kterým se pojila poplatková povinnost ve výši 800 Kč, kterou žalobkyně splnila. Elektronický platební rozkaz však nemohl být v žalobě vydán, jelikož žalobě nebylo možno v celém rozsahu vyhovět na základě skutkových tvrzení uváděných žalobkyní. V řízení však bylo dále pokračováno, a proto vznikla žalobkyni povinnost doplacení soudního poplatku až do výše stanovené dle položky 1 písm. a) sazebníku, tj. do částky 1 000 Kč.