27 C 11/2026

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 8. 2025 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 10 704,03 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 5. 8. 2023 smlouvu o půjčce č. [hodnota], na základě níž poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu spolu s úroky v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 920 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Banka proto úvěr ke dni 14. 1. 2025 zesplatnila. Pohledávka byla dne 22. 4. 2025 postoupena společnost I-Xon a.s. a z ní dne 7. 5. 2025 na žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 9 263,03 Kč, úroky z úvěru ve výši 1 214,47 Kč, úroky z prodlení ve výši 201,74 Kč a dlužné poplatky ve výši 1 442 Kč a úroky a úroky z prodlení i od 15. 4. 2025.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 4. 3. 2026 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.

4. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, smlouvy o půjčce, výpisu, VOP, výpisu z úvěrového účtu, ceníku, produktových podmínek, prohlášení o okamžité splatnosti, vyjádření banky, dokumentací ze systému banky, předžalobní výzvy včetně podacího archu.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

6. Ze smlouvy o půjčce č. [hodnota] bylo zjištěno, že byla uzavřena elektronicky dne 5. 8. 2023 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. Z výpisu z úvěrového účtu vzal soud za zjištěno, že žalovanému byla téhož dne bezhotovostně poskytnuta částka 15 00 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu a úroky 30,9 % v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 920 Kč (846 Kč samotná splátka a 74 Kč pojištění) splatných vždy k 5. dni v měsíci počínaje dnem 5. 9. 2023. V čl. 9 smlouvy banka uvedla: „Vaši úvěruschopnost jsme posoudili na základě údajů uvedených ve Vaší žádosti, s přihlédnutím k statistickým podkladům, údajům z rejstříků a úvěrových registrů. Váš příjem jsme ověřili s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě Vašich osobních předpokladů. Podle našeho vyhodnocení Vám na splátku nové půjčky zbývají dostatečné prostředky a jste tedy schopen/schopna půjčku splácet. Rovněž další vyhodnocení, která jsme provedli, nasvědčují tomu, že půjčku budete bez problémů splácet. Pokud by nastaly nějaké skutečnosti, které jsme podle Vás nezhodnotili, a které by vedly k tomu, že nebudete moci půjčku splácet, návrh nepodepisujte a kontaktujte nás.“ Soudu nebyly předloženy žádné dokumenty vztahující se k prověřování úvěryschopnosti bankou. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný dosud celkem uhradil 9 160,91 Kč (459,75 + 471,59 + 102,51 + 381,22 + 217,56 + 278,63 + 213,44 + 322,07 + 508,96 + 522,07 + 549,3 + 563,45 + 399,26 + 588,24 + 159,92 + 337,04 + 323,93 + 240,25 + 56,45 + 282,55 + 446,74 + 257,76 + 14,58 + 6,56 + 15,08 + 74 + 499 + 74 + 74 + 499 + 74 + 74 + 74 = 9 160,91 Kč). V Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta banka uvedla: „Deklarovaný příjem 20 000 Kč jsme ověřili s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů. Z důvodu obezřetnosti jsme deklarované výdaje oproti údajům uvedeným na žádosti navýšili. Zohlednili jsme výdaje ve výši 12 616 Kč, z toho výdaje na splátky půjček 3 115 Kč, výdaje na bydlení vč. hypotéky a ST. úvěrů ve výši 2 550 Kč, výdaje na živobytí ve výši 4 951 Kč a ostatní výdaje ve výši 2 000 Kč. Podle našeho vyhodnocení klientovi na splátku nové půjčky a nepředvídané výdaje zbývá celkem 7 384 Kč a byl tedy schopen/a půjčku splácet.“ Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 22. 4. 2025 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a společností [Anonymizováno] jako postupníkem. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 7. 5. 2025 mezi společností [Anonymizováno] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. Pohledávka byla dne 22. 4. 2025 postoupena společnost I-Xon a.s. a z ní dne 7. 5. 2025 na žalobkyni.

7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně neprokázala, že by řádně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, když k tomuto doložila jediný listinný důkaz, a to interní dokument banky Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel bankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. K prokázání příjmů žalované nebylo soudu ničeho předloženo. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nenechala si doložit například nájemní smlouvu a výši nákladů spojených s bydlení a energiemi, či čestné prohlášení, že žalovaný bydlí u svých rodičů a zda a kolik jim na bydlení přispívá, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

8. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 5 839,09 Kč (rozdíl mezi jistinou 15 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 9 160,91 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 4 864,94 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 214,47 Kč od 25. 8. 2024 do 12. 1. 2025, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 201,74 Kč od 31. 8. 2024 do 31. 12. 2024, úrok 30,9 % ročně z částky 9 262,03 Kč od 15. 4. 2025 do 14. 7. 2025, zákonný úrok z prodlení z částky 9 262,03 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, úrok 12 % ročně z částky 9 262,03 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

9. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě 2 smluv o postoupení pohledávek, které mají všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, měl by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.