27 C 128/2025

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 12. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 62 158,40 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 9. 3. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 17 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 18 735 Kč, a to v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 459 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 6. 9. 2023. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 31. 1. 2023. Žalovaný uhradil pouze 4 192,91 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila částku 31 185,49 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 606,38 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 765,41 Kč, a úrok a zákonný úrok z prodlení i od 30. 7. 2024 do zaplacení. Dále její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 17. 10. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 18 930 Kč, a to v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 628 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 16. 4. 2023. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 19. 5. 2023. Žalovaný uhradil pouze 17 957,09 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila částku 30 972,91 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 001,59 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 144,48 Kč, a úrok a zákonný úrok z prodlení i od 30. 7. 2024 do zaplacení. Pohledávky byly ke dni 29. 7. 2024 postoupeny na žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, 2x zákaznické karty, 2x přehledu plateb, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 9. 3. 2022 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 17 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 18 735 Kč, a to v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 459 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 6. 9. 2023. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že žije v nájmu, je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, je zaměstnaný, má příjem 22 844 Kč, další příjmy domácnosti činí 19 823 Kč, interní splátky činí 2 763 Kč a na jiné dluhy platí splátky 550 Kč měsíčně a odhadované jeho měsíční výdaje činí 5 918 Kč. Při sepsání karty předložil pracovní smlouvu na dobu určitou od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2023 a 2 výplatní pásky 12/2021 a 1/2022. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 17. 10. 2021 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 18 930 Kč, a to v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 628 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 16. 4. 2023. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že žije v nájmu, je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, je zaměstnaný, má příjem 23 626 Kč, další příjmy domácnosti činí 25 123 Kč, interní splátky činí 0 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně a odhadované jeho měsíční výdaje činí 5 813 Kč. Při sepsání karty předložil 2 výplatní pásky 8/2021 a 9/2021. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 29. 3. 2024 mezi společností [právnická osoba] postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o úvěru předala žalovanému částku 17 000 Kč a 30 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvy o úvěru je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smluv o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala pracovní smlouvu a výplatní pásky jako jediné doklady o příjmech a výdajích a osobních poměrech žalovaného, avšak ani tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nijak nezkoumala příjmovou a hlavně výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nenechala si doložit například čestným prohlášením, že žalovaný u svých rodičů skutečně bydlí a zda a kolik jim na bydlení přispívá, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti obou smluv o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy u smlouvy ze dne 9. 3. 2022 částku 12 807,09 Kč (rozdíl mezi jistinou 17 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 4 192,91 Kč) a u smlouvy ze dne 17. 10. 2021 částku 12 042,91 Kč (rozdíl mezi jistinou 30 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 17 957,09 Kč), celkem tedy 24 850 Kč. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j.

8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 18 378,40 Kč, kapitalizované úroky ve výši 2 558,34 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 2 765,41 Kč, úroky ve výši 15,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 885,62 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, úroky z prodlení v zákonné výši 15,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 885,62 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, částku 18 930 Kč, kapitalizované úroky ve výši 4 459,61 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 4 144,48 Kč, úroky ve výši 15,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 037,32 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a úroky z prodlení v zákonné výši 15,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 037,32 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, měl by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.