Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 243 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 76 320,67 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ve výši 12 491,53 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 69 975,04 Kč od 12. 12. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 2. 2025 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částku 76 563,67 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 7. 6. 2019 uzavřena Smlouva o úvěru CF v2 č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr/úvěrový limit a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 140 Kč. Žalovaný však nehradil úvěr řádně a včas a dosud uhradil pouze částku v celkové výši 84 770 Kč. V důsledku prodlení žalobkyně odstoupila od smlouvy a pohledávka se stala splatnou 31. 7. 2024. Žalovaný je tak dle Smlouvy povinen zaplatit žalobkyni částku 89 055,20 Kč, sestávající z jistiny ve výši 69 975,04 Kč, smluvních poplatků ve výši 6 588,63 Kč a smluvního úroku z jistiny ve výši 12 491,53 Kč.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a smlouvy o úvěru, dokladu o vyplacení, odstupujícího dopisu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, kopie OP a pasu, výpisu z účtu na čl. 24 a 25 spisu, zprávy na čl. 26 a 27.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru „Cofiflexi“ č. CF v2 č. [hodnota] ze dne 7. 6. 2019 soud zjistil, že žalobkyně jako poskytovatel a žalovaný jako spotřebitel elektronicky uzavřeli smlouvu, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s limitem 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet čerpané peněžní prostředky spolu s dohodnutým úrokem ve výši 34,33 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 1 140 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud vyčerpal částku 85 013 Kč a dosud uhradil celkem částku [právnická osoba] na účet žalovaného mzda 32 211 Kč a dne 20. 5. 2019 společností [právnická osoba] & [právnická osoba]. částka 9 950 Kč. Ze zprávy o posouzení úvěryschopnosti žalobkyní soud zjistil, že dle této zprávy jsou příjmy žalovaného (mzda) 32 211 kč měsíčně, jiný příjem 0 Kč, výdaje na nájemné 0 Kč, na hypotéku/leasing 5 000 Kč měsíčně, na jiné úvěry 12 000 Kč a jiné závazky (např. výživné) 0 Kč. Žalovaný byla prověřován v registru SOLUS a insolvenčním rejstříku a doložil výpis z účtu. Listiny k příjmům a výdajům žalovaného soudu předloženy nebyly. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
13. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Závazkový vztah účastníků, vzniklý na základě smlouvy o úvěru, soud posoudil po právní stránce podle ust. § 2395 o. z., avšak shledal, že úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná pro rozpor se zákonem dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ust. § 580, 588 o. z. Žalobkyně ke splnění povinnosti zkoumat úvěryschopnost žalovaného tvrdila, že prověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr vyhledáváním žalované v databázi dlužníků, v databázi insolvenčního rejstříku a v databázi SOLUS. Žalobkyně dále tvrdila, že prověřovala pravidelné měsíční příjmy a výdaje, avšak žádné listiny prokazující výši příjmů a výdajů žalovaného kromě výpisu z účtu potvrzujícího výši mzdy žalovaného za květen 2019 soudu nepředložila. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech tvrzených žalovaným. I v rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala typ bydlení, náklady na bydlení, počet dalších osob v domácnosti, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, blížeji nezkoumala vyživovací povinnosti, náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku příjmů i výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů a údajů poskytnutých samotným žalovaným, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu ke splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to v horizontálních sporech. Existuje totiž nebezpečí, že spotřebitel se zejména z důvodu nevědomosti nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně, z čehož vyplývá, že by spotřebitele nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (viz mj. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 202/2018). Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
15. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 243 Kč (rozdíl mezi jistinou 85 013 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 84 770 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 476 320,67 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ve výši 12 491,53 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 69 975,04 Kč od 12. 12. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.
16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož byl ve věci převážně úspěšný žalovaný, měl by právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením prokazatelně žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků řízení nepřiznal.