Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 069,84 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4 448,77 Kč, úrok 21,99 % ročně z částky 19 518,61 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 19 518,61 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, kapitalizovaný úrok ve výši 2 428,52 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 326,03 Kč, zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 2 555 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 4. 2025 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 21 518,61 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou dne 10. 11. 2023 elektronicky Smlouvu o osobní kreditní kartě reg. č. 0099043762076, na základě níž poskytla žalované revolvingový úvěr s limitem 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet vyčerpané prostředky spolu se smluvenými úroky 21,99 v dohodnutých měsíčních splátkách, avšak úvěr řádně a včas nesplácela, proto žalobkyně dopisem ze dne 26. 12. 2024 odstoupila od smlouvy a zesplatnila úvěr ke dni 3. 1. 2025. Žalovaná částka ve výši 21 518,61 Kč zahrnuje vyčerpanou jistinu úvěru a poplatky ve výši 2 000 Kč. Dále žalobkyně požaduje smluvní úrok ve výši 2 428,52, zákonný úrok z prodlení ve výši 326,03 Kč a smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení z částky i od 14. 2. 2025 do zaplacení.
2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o kreditní kartě, standardních informací, VOP, Podmínek k osobním kartám, sazebníku, oznámení o úrokových sazbách, oznámení o odstoupení od smlouvy, výpisu z úvěrového účtu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, návrhu na rozhodnutí o poskytnutí karty, prohlášení o zdravotním stavu, odpovědi z externích registrů, žádosti o kartu, 3x výpisu z účtu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o osobní kreditní kartě reg. č. 0099043762076 ze 10. 11. 2023 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaný uzavřeli tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované kreditní kartu a úvěr až do limitu 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet vyčerpané prostředky spolu se smluvenými úroky 21,99 % p.a. a poplatky ve výši 3 % z vyčerpané jistiny úvěru a splatné úroky, minimálně 100 Kč, splatných vždy k 25. dni v měsíci. Z výpisu z účtu žalované vedeného u žalobkyně za období červenec až říjen 2023 soud zjistil, že příjem žalované ze mzdy za srpen 2023 činil od společnosti [právnická osoba] 16 334 Kč, v říjnu 2023 činil 20 509 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu, jakož i ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud vyčerpala částku 72 031,81 Kč a dosud na úvěr uhradila částku 254 961,97 Kč. Z oznámení o odstoupení od smlouvy ze dne 16. 12. 2024 soud zjistil, že žalobkyně odstoupila od smlouvy pro porušení smluvních podmínek. Z dodejky soud zjistil, že dopis byl odeslán žalované dne 17. 12. 2024 a žalobkyni vrácen dne 27. 12. 2024 zpět z důvodu, že žalovaná je na uvedené adrese neznámá nepřevzal v odběrné lhůtě. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
8. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru ke kreditní kartě žalovaná postupně vyčerpal částku v celkové výši 72 031,81 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalované a z výpisu z účtu, že tato má příjem ze zaměstnání. Není doložena pracovní smlouva žalované, není zřejmé, zda byla zaměstnána na dobu neurčitou či určitou, což je nepochybně důležitá skutečnost vzhledem k tomu, že smluvní vztah z úvěru měl trvat po delší dobu. Rovněž není nijak doložena výdajová stránka žalované. Není doložena žádná nájemní smlouva, žádný doklad o skutečných výdajích na bydlení a energie. Žalobkyně vycházela z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalované více konkretizovat a aniž by si je nechala doložit. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel bankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě výpisu z účtu žalované. V rámci posouzení výdajové stránky žalované vyšla žalobkyně pouze z tohoto výpisu, aniž by si tyto údaje zejm. na výdajové straně ověřila, nezkoumala podrobněji příjmy ani výdaje, zejm. náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, případné vyživovací, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných společností a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně tedy nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů a údajů o výdajích poskytnutých samotnou žalovanou, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
10. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 17 069,84 Kč (rozdíl mezi jistinou 72 031,81 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 54 961,97 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 4 448,77 Kč, úrok 21,99 % ročně z částky 19 518,61 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 19 518,61 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, kapitalizovaný úrok ve výši 2 428,52 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 326,03 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.
11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalované k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za jeho neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně ke dni rozhodnutí soudu činí včetně příslušenství 59 % původně žalované částky, její neúspěch 41 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 18 %. Soud proto přiznal žalobkyni 18 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v celkové výši 14 195,50 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 076 Kč, odměna právní zástupkyně žalobkyně za 4 úkony právní pomoci po 1 980 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby a účast u jednání), 4 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, 1/4 náhrady za ztrátu času za cestu z Brna do Karviné a zpět k jednání u soudu za 10 půlhodin po 150 Kč dle § 14 téže vyhlášky, 1/4 náhrady cestovních výdajů za cestu automobilem z Brna do Karviné a zpět k jednání u soudu v celkové výši 2 990 Kč a 21% DPH. Soud na žádost žalobkyně přiznal 1/4 výše uvedených nákladů z důvodu, že se pr. zástupce žalobkyně téhož dne u zdejšího soudu účastnil ještě dalších tří jednání. 18 % z částky 14 195,50 Kč činí 2 555 Kč a tuto částku soud uložil žalované k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.