Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 797 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 13 797 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 332 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 3. 3. 2025 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 13 797 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně [právnická osoba] uzavřela se žalovaným prostřednictvím internetu dne 11. 10. 2023 smlouvu o úvěru, na základě níž poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být uhrazen spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 599,74 Kč a úrokem ve výši 197,26 Kč nejpozději do 31. 10. 2023. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému na den 12. 8. 2025 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, výpisu z účtu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, zprávy na čl. 15.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 10. 2023 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně společnost[Anonymizováno] [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Z výpisu z účtu a vyjádření [právnická osoba] ze dne 24. 6. 2025 soud zjistil, že věřitel zaslal žalovanému na účet uvedený ve smlouvě č. [č. účtu] dne 11. 10. 2023 částku 10 000 Kč, a to pod VS [var. symbol] a že jde o účet žalovaného. Z vyjádření žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr neuhradil žádnou částku. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 7. 11. 2024 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] jako postoupila své pohledávky uvedené v příloze na společnost [právnická osoba]. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 7. 11. 2024 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] jako postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poslala žalovanému na jeho účet částku 10 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. K jednání nařízenému na den 12. 8. 2025, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
8. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 10 000 Kč (rozdíl mezi jistinou 10 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 0 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatila žalobkyni částku 3 797 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 13 797 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.
9. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě 2 smluv o postoupení pohledávek, které mají všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou.
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí 57 % původně žalované částky, její neúspěch 43 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 14 %. Soud proto přiznal žalobkyni 14 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v žalobkyní uplatňované výši 2 373 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 2 úkony právní pomoci po 400 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 (za převzetí věci, sepis a podání žaloby a předžalobní výzvu), za 1 úkony právní pomoci po 400 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 (za předžalobní výzvu), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky a 21% DPH. Soud dospěl k závěru, že žalobkyní podaná žaloba splňuje kritéria uvedená v § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. že jde o řízení zahájené žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, a proto přiznal odměnu pr. zástupce žalobkyně a režijní paušály podle tohoto ustanovení. 14 % z částky 2 373 Kč činí 332 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.